Andrzej Sapkowski - Zaklínač II: Meč osudu

Geralt z Rivie je zaklínač a už jen z povahy svého povolání v lidech vzbuzuje nedůvěru. Nikdo totiž tak úplně neví, co od něj čekat, ani nemluvě o skutečnosti, že může být nebezpečným nepřítelem. Navzdory všeobecnému přesvědčení však Geralt není nemilosrdný zabiják bez skrupulí vraždící každé monstrum, které se mu připlete do cesty. Čest i zaklínačský kodex mu v něčem podobném brání a pravdou je i to, že ne všechny nestvůry jsou těmi nemyslícími bestiemi, za něž by je lidé rádi považovali.

Druhý díl zaklínačské ságy je opět povídkový. Zatímco ten první byl však zaměřen primárně na Geralta a poznání jeho osobnosti, ten druhý se točí okolo jeho vztahů s dalšími lidmi, a především s čarodějkou Yennefer. Mezi těmi dvěma totiž existuje zvláštní druh pouta, které je k sobě neustále vábí a láká, takže je pro ně mimořádně obtížné být od sebe, zároveň je však pro ně přinejmenším stejně komplikované být spolu, jelikož jejich vzájemné tužby a očekávání se jeví jako nereálné. Celý vztah proto prochází turbulentním vývojem plným vzestupů a pádů, a ač se zdá, že ti dva se dlouhodobě nedokážou držet dál od sebe, zároveň je ani nečeká žádná zářná společná budoucnost.

V jednotlivých povídkách se nicméně objevují i další postavy. Některé už čtenář zná z předchozího dílu, s jinými se teprve seznámí. Mezi nimi je i Ciri, tvrdohlavá princezna se zvláštním nadáním, která Geraltovi vstoupí do života jako blesk s čistého nebe a tvrdí o sobě, že je jeho osudem, přestože zaklínač na podobné nesmysly ani trochu nevěří. Podobně jako v případě Yennefer jsou jejich životy pevně provázány, přestože při prvním setkání nejspíš ani jeden z nich netuší, jak zásadně.

I tentokrát se autor obrací směrem k folklóru a čerpá inspiraci ze starých legend a pohádek, jde však o inspiraci spíše okrajovou. Zatímco v případě první knihy byl Geralt dost často přímým účastníkem dění a v "pohádce" hrál stěžejní úlohu, tady je pouze němým pozorovatelem. Navíc to působí že hlavním zdrojem jeho inspirace byly tentokrát nikoliv pohádky klasické a dobře známé ze středoevropského prostoru, nýbrž tvorba dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. Některé z povídek jsou totiž parafrází na jeho Malou mořskou vílu, Sněhovou královnu nebo Divoké labutě.

Autor má čtivý styl a dovede překvapit nečekanými zvraty, přesto je druhá povídková sbírka v porovnání s tou první přece jenom o něco nezáživnější. Snad je to dáno i jejím poněkud jednostranným zaměřením, které neumožňuje poznat Geralta z tolika různých úhlů, jako tomu bylo v případě sbírky předchozí. Zůstává však zajímavou exkurzí do autorova fantasy světa, který je překvapivě komplexní, obývaný nesmírně zajímavými bytostmi a hodný bližšího prozkoumání. Tím spíš, že vzhledem k omezenému rozsahu jednotlivých povídek má čtenář šanci do jeho rozmanitých zákoutí v podstatě jenom nakouknout.

Zaklínač II: Meč osudu umožňuje čtenářům hlouběji prozkoumat osobnost Geralta a dozvědět se víc o tom, co přesně to znamená být zaklínačem a jaká specifika s sebou toto povolání přináší. Zároveň se tady však hraje i s Geraltovou neobvyklostí, jelikož od jiných zaklínačů se přece jenom liší. Jednotlivé povídky tematizují primárně vztah Geralta a Yennefer, případně Ciri a dalších postav, k nimž má hlavní hrdina různě blízko. Sapkowski se opět inspiruje ve folklóru a pohádkách, přičemž se obrací především k Andersenovi a přidružené mytologii. Tempo jednotlivých povídek je spíše pomalé a rozvláčné, autor si však přesto udržuje čtivý styl a dokáže zaujmout.