Marek Torčík - Rozložíš paměť

Jakým způsobem funguje paměť? Jak si s námi hraje a jak ohýbá naše zážitky ve prospěch toho, co se jí samé hodí? Mnohdy si nemůžeme být jisti tím, že to, co si pamatujeme, se skutečně stalo. Spousta lidí okolo nás si totiž tu stejnou historku třeba pamatuje úplně jinak a na čí straně je potom pravda?

Román je autofikcí a zároveň vypravěčským experimentem. Hlavní hrdina Marek je inspirován samotným autorem a vyprávění vychází z jeho vlastních zážitků, nejedná se nicméně o autobiografii, takže některé reálie byly ve prospěch příběhu pozměněny. Všechno začíná uprostřed noci, možná spíše nad ránem. Zazvoní telefon a matka Markovi oznámí, že jeho děda je po smrti. Tato zpráva vede hlavního hrdinu k řadě úvah a vzpomínání na momenty, které má nejen s dědou spojené, přičemž celá linka okolo jeho smrti jako by tvořila rámec. Vyprávění je na jednu stranu poměrně přesně časově ohraničeno dědovou smrtí a jeho následným pohřbem, zároveň se však vzdaluje do nejrůznějších směrů a především do roku 2007, kdy došlo v životě rodiny k zásadnímu zlomu.

Vyprávění není lineární, ale vine se ve spirálách a jednotlivé tematické celky se průběžně vracejí. V příběhu se střídá linka ze současnosti točící se okolo smrti dědy a linka z minulosti, v níž si hlavní hrdina poprvé naplno uvědomuje, že je gay a staví se k tomu více či méně čelem. Vzpomíná na školu, drsnou šikanu, jíž byl vystaven, i život, který si vybudoval mimo její zdi. Nejde však jenom o jeho příběh, protože do textu se promítají i životní osudy jeho rodičů, prarodičů a dalších příbuzných. Vzpomínky se přelévají jedna v druhou na základě volných asociací a vzniká dojem mírně chaotického proudu vědomí, v němž však přesto vládne jistý druh řádu držící jej pohromadě.

Autor má extrémně poetický styl psaní, kterým jako by obrušoval hrany příběhu samotného. Text se totiž vůbec nečte lehce, a to ne pro svou řemeslnou kvalitu, ta je nadprůměrná, nýbrž pro témata, která otevírá a jež se nebojí popisovat poměrně surově. Zajímavé je, že autor pracuje především se čtenářovou imaginací, takže se nesnaží být nějak explicitní. Spousta věcí zůstává skryta v náznaku, dá se však velmi snadno domyslet a ve čtenářově mysli i dobarvit. Coby vyprávěcí styl je zvolena stále spíše neobvyklá du-forma, místy prostřídána ich-formou. Využití druhé osoby jako by však text ještě více zpřítomňovalo a přibližovalo koncovému čtenáři.

V románu se otevírá řada velmi závažných společenských témat, která spolu však všechna nějakým způsobem souvisí nebo jsou propojena. Řeší se zde především homosexualita hlavního hrdiny, na niž je napojena homofobie jeho okolí, často toho nejbližšího. Je však otevírána také problematika chudoby či neprostupnosti společenských vrstev, xenofobie, rasové předsudky. Navíc je tady názorně poukazováno na to, jak moc spolu nejrůznější věci souvisí, byť se to nemusí na první pohled zdát. Román ukazuje například to, jak moc je nenávist podmíněna neinformovaností, jak velkou roli hrají peníze ve formování společenské hierarchie atd.

Rozložíš paměť je poutavým literárním experimentem, který jako by se svou formou odkazoval k modernistům a jejich způsobu psaní. Autor tvoří celek na základě více či méně volných asociací a jeho román je v podstatě jedním dlouhým proudem vědomí narušovaným a přetvářeným momentálními impulzy. Celý text je navíc nesmírně poetický, takže i když zachycovaná témata jsou náročná a často velmi bolestivá, má v sobě příběh zvláštní lehkost dovolující čtenáři nepropadnout při čtení absolutní beznaději. Není to lehké čtení a není to čtení pro všechny, přesto se jedná o text, který si pozornost bezpochyby zaslouží.