Mélissa da Costa - Adresa naděje

Jak se naučit žít a znovu vidět radost ve světě, který vás o všechno připravil? Amandě se během jediné noci naprosto zhroutil život. Přišla o všechno, na čem jí kdy záleželo, a má pocit, že její život postrádá jakýkoliv smysl. V hlučném a lidnatém městě navíc nemůže vydržet, proto se rozhodne utéct na venkov. Pronajme si dům v Auvergne a uprostřed lesů se snaží najít novou vůli k životu.

Amanda byla šťastná. Měla milujícího manžela a společně se těšili na svoje první dítě, dceru Manon. Stačila však jediná noc, aby všechno vzalo za své. Je léto, manželé se chystají užít si večer venku a oslavit svátek hudby. Potom však Benjaminovi zavolají z Domu dětí a mládeže, kde pracuje, že potřebují klíče od zkušebny, protože ty svoje nemůžou najít. Ten se rozhodne tam na otočku sjet a potom strávit večer s manželkou, domů se však už nikdy nevrátí. Amanda tomu nechce věřit, odmítá si připustit, že by Ben mohl být mrtvý. A série katastrof nekončí. Všechen stres vyvolá u ženy předčasný porod, který její dcera nepřežije.

Uplynulo pár týdnů a Amanda nutně potřebuje změnit prostředí. Ve společném bytě na ni všechno padá, není schopná pořádně fungovat a především chce, aby jí všichni dali pokoj. Rozhodne se proto přestěhovat z Lyonu na samotu kdesi v Auvergne, kde si bude moct v klidu lízat rány a zapomenout na realitu všedního života. Pronajme si dům na samotě, kde se hodlá skrýt před světem a kde brzy začne narážet na stopy po bývalé majitelce, která ji, zcela nevědomě, pomalu vrací zpátky do života.

Příběh je především vyprávěním o naději, což avizuje už samotný název. Hlavní hrdinka se musí vyrovnávat s těžkým traumatem a najít cestu zpátky do života, který pro ni ztratil smysl. Je jisté, že to bude dlouhá a namáhavá cesta a čtenář má šanci sledovat jednotlivé krůčky, kterými se Amanda dere z hlubin deprese zpátky do normálního psychického rozpoložení. Vývoj jejího psychického stavu je zachycen věrohodně a velmi bolestivě, stejně jako celý proces uzdravování. Amanda se snaží postupně najít cestu sama k sobě a objevit novou radost ze života i samotný důvod existence.

Vyprávění je nesmírně poetické, v některých pasážích takřka lyrické, ale přitom zvláštně strohé. Chtělo by se říct, že na autorčině stylu je něco typicky francouzského. Dění popisuje z pohledu své hlavní hrdinky, jejíž život se odvíjí v sérii nejrůznějších drobností a každodenních banalit. Text popisuje její každodennost, stejně jako spoustu komplikovaných a zmatených pocitů, s nimiž si neumí poradit, ale přesto se o to nepřestává snažit. Každá věta je perfektně vybroušena do podoby, která přesně předává konkrétní sdělení, nic v ní neschází ani nepřebývá.

Adresa naděje je příběhem o hledání sama sebe po tom, co se váš život a všechny dosavadní jistoty sesypaly jako domeček z karet. Hlavní hrdinka hledá po sérii osobních katastrof vůli začít znova za pomoci nejrůznějších berliček, které by jí k tomu měly dopomoci. Příběh v sobě má hlubokou tragiku, ovšem také neuvěřitelné množství naděje ještě podtržené extrémně poetickým jazykem. Román místy bolí číst, je to však vyváženo jinými, o poznání pozitivnějšími pasážemi. Autorce se podařilo stvořit působivý obrázek traumatu a cesty z něj a vybudovat příběh, který přes všechno negativní v sobě dokáže pohladit po duši.

Tímto děkuju nakladatelství Jota za poskytnutí recenzního výtisku.