Charlotte Brontëová - Z letopisů Angrie

Představte si malou, relativně idylickou zemi situovanou kamsi do severní Afriky, v níž svádí mocenské boje privilegovaní občané a jejich šarvátky nabírají občas až absurdní ráz. Všeobecně se tu totiž vůbec nic neděje, takže je potřeba se nějak zabavit. A to ideálně tak, aby se něco dít začalo.

Angrie je fiktivní země, kterou si vymysleli sourozenci Brontëovi, a jako svého druhu literární cvičení rozpracovávali její osudy a historii. Coby zdroj inspirace jim přitom posloužila sama země jejich původu, tedy Anglie, z jejichž politických reprezentantů a dalších čelných představitelů si mohli tímhle způsobem dělat legraci. Do textů se promítalo aktuální dění v zemi a aféry zmítající společností. Přestože zpočátku bylo sepisování fiktivních letopisů oblíbenou zábavou všech sourozenců, brzy v něm vytrvala pouze Charlotte a její bratr. Právě z její tvorby jsou úryvky, které vyšly knižně.

V knize se objevují dva příběhy, které mají některé společné hrdiny, ale jinak jsou vlastně velmi rozdílné. V prvním příběhu může čtenář sledovat královskou rodinu trávící společný čas a následně osudy královy tajné milenky, kterou se za každou cenu snaží ututlat před nezdravě žárlivou manželkou. Ve druhém příběhu se do centra vyprávění dostává dění v hlavním městě a rebelie proti vládě, která vezme překvapivě rychlý konec. Autorka snová neuvěřitelně za vlasy přitažené zápletky, které jsou ale v perfektním souladu s dobovou módou, zejména nejrůznějšími gotickými a sentimentálními romány. Chování postav nedává smysl, protože v podstatě postrádají nějaký výraznější charakter a jednají zkratkovitě a tak, jak se jim zrovna hodí. Ostatně, ani zápletky nejsou nijak zvlášť promyšlené a jde de facto jen o popis nejrůznějších, z dnešního pohledu vyloženě absurdních situací.

Přestože literární kvalita textů je sporná, dají se na nich vypozorovat znaky tak typické pro psaní Brontëové. Především je to schopnost postihnout postavy ve výstižné zkratce prostřednictvím jejich dominantních vlastností, a rovněž barvité popisy prostředí. Autorka si navíc testuje různé způsoby vyprávění. Zatímco v prvním případě je vypravěčka anonymní pozorovatelkou, která sice zpočátku působí jako někdo, kdo do příběhu zasáhne, ale nakonec se zcela vytrácí, ve druhém je vypravěčem přímo jeden z hrdinů, jehož se zachycené události týkají a který je tím pádem popisuje ze své vlastní perspektivy. Přes celkovou absurditu a nelogičnost navíc textu neschází smysl pro humor a čtivost.

Z letopisů Angrie není ten typ klasiky, po které byste sáhli, chcete-li se seznámit s tvorbou Charlotte Brontëové. Vzhledem k tomu, že se jedná o její juvenálie, na kterých spíše trénovala řemeslo, než by je zamýšlela k uveřejnění, je třeba je tak vnímat. Nedočkáte se jednolitého příběhu, propracovaných charakterů ani vybroušeného jazyka. Na druhou stranu se nicméně pobavíte celkovou absurditou a díky neoddiskutovatelné čtivosti neumřete nudou. Pokud milujete dílo sester Brontëových a chcete si doplnit sbírku přečtených knih z jejich pera o další kousek, můžete Z letopisů Angrie vyzkoušet. Pokud po klasice saháte spíše výjimečně, pak tuhle knihu můžete s klidným srdcem vynechat.