Vražda krále Gonzaga

Autor: Jiří Havelka, Petr Erbes

Premiéra: 19. 12. 2017
Uvádění: Dejvické divadlo

Režie: Jiří Havelka

Obsazení:
Simona Babčáková
Klára Melíšková
Zdeňka Žádníková Volencová
Tomáš Jeřábek
Martin Myšička
Ivan Trojan

Délka představení: 2 h 50

Šest židlí na jinak prázdném jevišti a na nich usazená šestice herců Dejvického divadla. Na začátku jsou všichni přehozeni černou látkou, jako by nebyli ničím víc, než součástí inventáře v nějakém opuštěném sídle, kde se takhle nábytek chrání před prachem. Postupně ale všichni odhalují svoji identitu a hra začíná...

Vražda krále Gonzaga si svůj název vypůjčila z Hamleta a svým způsobem vlastně pracuje s touto Shakespearovou tragédií i tematicky. Byla by však chyba očekávat na základě názvu klasiku. Inscenace se dělí na dvě velmi odlišné poloviny, které jsou nicméně velmi úzce provázané (byť na první pohled se to nezdá) a velmi dobře se doplňují. Zatímco v první části představení je atmosféra velmi uvolněná a není nouze o komické pasáže, po přestávce výrazně přituhne a sálem se postupně rozlézá tísnivost a beznaděj.

První část inscenace je koncipována jako osobní zpověď jednotlivých herců. Každý z šestice na jevišti postupně vstane, předstoupí před diváky a promluví o sobě a své cestě k herectví. Součástí jednotlivých výstupů jsou i citace z dramatických textů, které daný herec v rámci svojí kariéry nastudoval, které působí jako náhodně zvolené, je v nich však skryta jistá symbolika. Ne náhodou jsou to všechno (s výjimkou Hamleta) citace z ruských klasiků. Jednotlivé monology zároveň mají do jisté míry apelativní charakter, chtějí publikum ponouknout k reakci, ale také k úvahám. O tom, co to vlastně znamená být herec, do jaké míry jsou veřejně známé osobnosti zodpovědné za společenský vývoj a jeho reflexi, jak moc se nás všech týkají věci, o kterých bychom si to vůbec nemysleli... Nálada se přelévá a střídá vážnou a odlehčenou notu, ovšem převládá uvolněnost, skoro hravost.

Druhá část inscenace se od té první diametrálně odlišuje. Ať už provedením, nebo celkovou atmosférou. Jde vlastně o jakési fingované scénické čtení, protože všichni herci mají v ruce texty, zároveň je však dobře patrné, že scénář je pouhou rekvizitou. Forma sama však hraje svou roli, jelikož jenom umocňuje naléhavost a závažnost zpracovávané látky. Před diváky se totiž odehrává rekonstrukce vraždy Alexandra Litviněnka, bývalého člena ruské tajné služby, kterého se po jeho emigraci na Západ rozhodli jeho bývalí spolupracovníci zbavit. Jedná se o poměrně nedávné události, které navíc v kontextu aktuálního dění nabývají mnohem hlubšího významu. Zároveň přesně v této chvíli divákům dojde, proč se v první části představení objevovaly některé konkrétní narážky nebo střípky informací. Obě poloviny se propojí a vznikne výsledný, velmi mrazivý celek.

Každá z šestice hereckých osobností je typově jiná, ovšem vzájemně se perfektně doplňují. V druhé půli představení navíc všichni ukazují, že jsou vpravdě hereckými chameleony schopnými se přerodit v kohokoliv, protože s výjimkou Martina Myšičky každý z nich ztvárňuje několik velmi rozdílných postav. Celá rekonstrukce má velmi dokumentární charakter, přičemž sestává z výpovědí svědků, které jsou zároveň živě přehrávány, čímž dostávají další rozměr. Všichni herci se drží v rovině civilnosti, jejich projev je velmi přirozený a jako by se vedle postav, které ztvárňují, stávali i soudci nad celou situací, kteří k ní zaujímají vlastní stanovisko.

Vražda krále Gonzaga je mimořádně silná inscenace, která ve vás zůstane rezonovat ještě dlouho po opuštění divadla. Díky kontrastnímu pojetí jejích dvou částí je výsledný dojem ještě tísnivější. Hercům se daří publikum pohnout k úvahám nad společenskou zodpovědností každého z nás, hodnotou života, spravedlností... Přestože od premiéry uplynulo už více než šest let, zůstává inscenace hořce aktuální a i nadále je společenským apelem pro nás všechny, abychom nezůstávali slepí k zvěrstvům a nepravostem, která se ve světě dějí.