Troja

Hudba: Zdeněk Hrubý, Marcus Tran, Bohouš Josef, Michal Penk, David Deyl, Reinhard Mey
Libreto: Libor Vaculík
Texty písní: Václav Kopta

Premiéra: 1. 2. 2024
Uvádění: Divadlo Broadway

Režie: Libor Vaculík

Obsazení (tučně zhlédnuté alternace)
Paris - Vojtěch Drahokoupil, Ondřej Havel, Milan Peroutka
Helena - Jitka Boho, Jana Koptová, Felicita Prokešová
Achilles - Ondřej Bábor, Jan Kopečný, Peter Pecha
Odysseus - Tomáš Novotný, Petr Ryšavý, Petr Vondráček
Menelaos - Bohouš Josef, Ladislav Spilka, Josef Vojtek
Agamemnon - Bohuš Matuš, Tomáš Trapl, Marián Vojtko
Hektor - Ondřej Bábor, Martin Šemík, Josef Vágner
Andromaché - Alžběta Bartošová, Michaela Gemrotová, Markéta Schimmerová
Priamos - Oldřich Kříž, Bořek Slezáček, Ladislav Spilka
Briseovna - Nikola Ďuricová, Nelly Řehořová, Karolína Tothová
Hemina - Pavlína Ďuriačová, Andrea Holá, Ellis Ochmanová
Patrokles - Petr Cemper, Vojtěch Flígr, Jakub Novotný
Dimitris - Ondřej Bohata, Petr Šudoma

Délka představení: 2 h 50

Příběh osudové lásky, která rozpoutala válku, anebo spíš příběh skupinky arogantních mužů, kteří z vlastní sobecké touhy vehnali spoustu lidí do neštěstí. Tak nějak by se dal shrnout nejnovější počin divadla Broadway - muzikál Trója, který v ničem nevybočuje z linie, kterou si tato scéna svou dramaturgií nastavila. Vlastně je to něco, co už jste tady dost možná viděli, jen v trochu jiných kulisách.

Tvůrci si tentokrát vybrali velký historický příběh známý už z Homéra, ovšem libreto Libora Vaculíka je děravé jako cedník a jako by se nedokázalo rozhodnout, jaký příběh chce vlastně vyprávět. Základní linka je v podstatě okopírována z dvacet let starého velkofilmu Trója, byť některé momenty byly pozměněny, což vede k tomu, že se příběh poměrně výrazně odchyluje od mytologie. Nedá se však očekávat, že by se mezi diváky našlo tolik znalců Illiady, aby to nějak zvlášť vadilo. Výsledkem je podivný mišmaš, který na jednu stranu opěvuje sílu lásky, na druhou však do popředí před ni staví mužskou pýchu a touhu po moci, pomstě, penězích... vyberte si jakékoliv pokušení vás napadne. Postavy jako by se dělily na muže ženoucí se pro vlastní pýchu do zkázy a ženy, které se jim v tom ze všech sil a naprosto marně snaží zabránit. Je to tedy o lásce? O pomstě? O raněné pýše? V příběhu je toho hodně, ale ničeho dost, aby to mohlo hrát prim.

Hudba je vcelku melodická, není však ničím originální a u některých čísel si dost možná řeknete, že něco takového už jste slyšeli. Navíc působí jako celek nekonzistentně, protože byť některé motivy se v obměně vrátí, nedá se mluvit o celkové prokomponovanosti. Vlastně to není pořádný muzikál, spíš sled jednotlivých hudebních čísel, která jako celek příliš nedrží pohromadě. Svou roli v tom nejspíš hraje i fakt, že se na hudbě podílelo několik různých skladatelů s velmi rozdílným rukopisem, který dohromady prostě neladí. Muzikálu schází výraznější hit, který by si divák zapamatoval, ani nemluvě o tom, že postrádá nějaké větší, vpravdě muzikálové číslo. Většina písní jsou sóla nebo duety, jen výjimečně zpívá postav víc a o sborových číslech se nedá mluvit vůbec. Koptovy texty netahají za uši, jsou zpěvné a dovedou překvapit i neotřelými slovními obraty, ve většině však spadají do kategorie neurazí-nenadchne.

Inscenace je stejně děravá jako libreto, nutno však podotknout, že na vině je tady především právě to libreto, které režiséra nutí skládat příběh z jednotlivých nenavazujících klipů. Je proto s podivem, že ho takhle sám napsal. Inscenaci chybí, zejména v první půlce, hladké přechody mezi scénami. Místo toho funguje na principu hudební číslo - zatmívačka - hudební číslo - zatmívačka. Jenom se tím umocňuje dojem celkové roztříštěnosti, v níž se divák docela snadno ztratí. Některá čísla jsou navíc vyloženě sporná. Nejvíc do očí to bije u písně Zlatá rybka, která nemá s dějem vůbec žádnou souvislost, a celé to působí, že byla přidána, jenom aby měla zpěvačka ještě jednu písničku navíc. Podivná jsou i obě finále, to ukončující první půlku, kde se na scéně zničehonic objevují postavy, které tam nemají co dělat, i to závěrečné, které v sobě má něco tendenčního a působí jako celkem zbytečný apel o tom, jak je válka zvrácená a zbytečná. Jako by to divák z příběhu dostatečně nepochopil a potřeboval to celé ještě jednou a pořádně vysvětlit.

Scénografie je z většiny tvořena pěticí led panelů, na něž se promítají záběry konkrétního prostředí, a je doplněna dvojicí kamenných oblouků, které se přesouvají po scéně podle potřeby. Na jednu stranu je to efektivní způsob, jak se vyhnout zdlouhavým přestavbám, na druhou to však není příliš nápadité ani originální. Tím spíš, že scéna je v důsledku toho otrocky popisná. Kostýmy se snaží stylově odpovídat antickým časům, jejich účelem je nicméně výpravnost, nikoliv dobová akurátnost, takže svému účelu slouží dobře.

V muzikálu se objevuje poměrně hodně postav, o žádné z nich se však nedá mluvit jako o hlavní, protože každý dostává šanci užít si svých pět minut slávy. Hlavním problémem tak je především to, že herci jako by nevěděli, co vlastně mají hrát, jelikož jejich charaktery jsou nemastné neslané a vlastně ani nevzbuzují mnoho sympatií. Skoro nejzajímavější je paradoxně hlavní antagonista Agamemnón. V podání Bohuše Matuše se jedná o krále posedlého mocí, který dává na odiv své postavení, vyžívá se v tom, že může ostatní ovládat, a s chutí srazí hřebínek každému, kdo by se snad chtěl povyšovat. Matuš si polohu mocichtivého šmejda vyloženě užívá, nemluvě o tom, že má sametovou barvu hlasu a do svých písní se dovede pořádně opřít. Velmi dobře je vystavěn také Priamus Bořka Slezáčka, který sice má poměrně málo prostoru, ale dovede ho naplno využít, aby na jevišti vytvořil moudrého krále s věkem daným nadhledem, který ostatní nesoudí a spory chce řešit domluvou. Oproti tomu třeba Paris Vojty Drahokoupila je prostě jenom floutek, který potřebuje, aby za každou cenu bylo po jeho, odmítá jednat racionálně a nezáleží mu na potenciálních následcích, dosáhne-li toho, co si předsevzal. Podobné je to s Achilleem Ondřeje Bábora, jehož nejvíc ze všeho pohání pýcha a k jakýmkoliv dalším hlasům, ať už rozumu nebo lásky, zůstává slepý. Žádný z herců vlastně není špatný, mizerné jsou jenom jejich postavy, protože herci prostě nemají moc co hrát, jelikož jejich charaktery postrádají vývoj a často i samotný účel existence.

Trója vám naservíruje přesně to, co od muzikálu v divadle Broadway čekáte - známý příběh, líbivé kostýmy, melodickou hudbu a slavná jména. Prostě ta stejná šablona využívaná dokola a dokola, protože to prostě funguje. Ale... není to trochu málo? Muzikál neurazí, ale není ani ničím zapamatovatelný. Nabízí pár líbivých melodií doplněných o poměrně slušné texty, postrádá však výraznější hity i propracovaná hudební čísla. V kombinaci s děravým libretem pak herci můžou dělat, co chtějí, ale svými výkony neohromí. Nemají jak. Ano, je to koukatelné a nejspíš nebudete mít chuť prostřelit si po deseti minutách hlavu, ke skutečně dobrému muzikálu je ale zapotřebí nepoměrně víc.