Elizabeth Weinová - Krycí jméno Verity

Píše se rok 1943, světem otřásá válka a britská špionka se právě vinou vlastní nepozornosti dostala do rukou gestapa. Teď je uvězněná v bývalém hotelu a sepisuje své přiznání, protože to jediné ji dělí od smrti. Ne že by doufala, že si zachrání život, ale může si ho přinejmenším trochu prodloužit.

Verity o sobě ví, že není žádná hrdinka. Má pocit, že u tajných služeb se ocitla naprosto omylem, protože se hroutí při první komplikaci. Sotva je zatčena, okamžitě ze sebe začne sypat všechny informace o šifrovacích sadách a vysílačkách v naději, že jí to třeba zachrání život. Slíbí také veliteli gestapa, že mu odvypráví svůj příběh přesně tak, jak se stal, a začne s jeho sepisováním. Jak se stránky zaplňují, ožívá na nich postupně příběh silného přátelství, které dívku poutá k pilotce Maddie, s níž se seznámila díky válce.

Maddie se naučila létat ještě v době míru a po vypuknutí druhé světové války se přidala k pomocným leteckým sborům, protože bylo zapotřebí každého schopného jedince k přesunu letadel. Verity (v té době ještě známá bez svého krycího jména jako Julie) pracovala na letišti jako telegrafistka a radistka. Díky náhodně zatoulanému nepřátelskému letounu, k jehož přistání obě napomohly, se seznámí a začnou se spolu stýkat. Udržovat přátelství v časech války, kdy je každá nucena pobývat někde jinde a plnit vlastní tajné úkoly, je poměrně náročné, přesto se jim to daří. Mělo by tedy všechno najednou skončit tady? Ve Francii v sídle gestapa?

Příběh je koncipován v podstatě jako rámcové, téměř deníkové vyprávění a je rozdělen do dvou částí. V té první je na pozici vypravěčky Verity dřepící v německém vězení, která postupně svěřuje papíru svůj životní příběh, respektive příběh své kamarádky Maddie. Právě ona od ní v druhé polovině románu štafetu přebírá a popisuje, co přesně se děje ve Francii od momentu jejího příletu do země dál. Vyprávění obou dívek se v některých momentech protíná a v jiných doplňuje, teprve v kompletní podobě však dá příběh skutečný smysl.

Děj románu je situován do období druhé světové války a leteckého prostředí, skutečné válečné hrůzy v něm však jsou zmíněny spíše okrajově. Autorka se primárně soustředí na psychologii svých postav a popis jejich přátelství, krom toho ale vytváří velmi plastický obrázek fungování tajných služeb a utajených operací včetně nejrůznějších metod navazování spolupráce nebo krycích plánů a historek. Autorka si pečlivě nastudovala danou problematiku, takže vyprávění je velmi uvěřitelné, a to i po historické stránce. Samotný vývoj příběhu není vyloženě překvapivý, objevují se v něm však některé nečekané, možná až šokující momenty.

Autorka má velmi čtivý styl, který ale zároveň skvěle koresponduje s dobovými reáliemi, do nichž příběh zasazuje. Její postavy nejsou přehnaně moderní a nepoužívají neadekvátní vyjadřovací prostředky, což napomáhá celkové atmosféře. Pro větší autentičnost jsou navíc v textu použity i německé nebo francouzské věty. Ve většině případů jsou doplněny i o adekvátní překlad, takže neznalý jazyka se nemusí bát, že by se ztratil. Jedinou drobnou výtku mám v tomhle ohledu k Chateau de Bourreaux, který je přeložen jako Zámek řezníků, což sice umocňuje expresivnost, ale není úplně přesné, jelikož bourreau je ve skutečnosti kat.

Krycí jméno Verity je velmi slušným historickým románem, který je cílen spíše na mladší čtenáře, ale dokáže zaujmout i ty starší. Autorka je sice ve svém vyprávění lehce naivní a hrůzy války obrušuje takřka do hladka, takže čtenář jim až na několik nepřímých zmínek není vystaven, přesto se jí dobře daří zachytit atmosféru v prostředí špiónů, tajných služeb i protinacistického odboje. Její hrdinky jsou sympatické, disponují zajímavou osobností a dovedou si čtenáře získat navzdory svým nepopulárním, možná by se chtělo říct až nemorálním rozhodnutím. Máte-li tedy chuť na nějaké "odpočinkovější" válečné čtení, tohle by mohla být správná volba.