Nguyen Phan Que Mai - Hory zpívají

Historie je složitá a nikdy není možné pohlížet na ni nestranně. Ať chcete nebo ne, stanovisko zaujímáte už jen tím, jaké práce o ní čtete a jakým vypravěčům nasloucháte. Vietnamská autorka Nguyen Phan Que Mai se rozhodla poukázat na to, jak bývají dějiny její země v literatuře zkreslovány, a odvyprávět moderní dějiny Vietnamu prostřednictvím jedné naprosto obyčejné rodiny, s níž se osud rozhodně nemazlil.

Guáva je dívka dospívající během vietnamské války, na níž se tenhle konflikt přirozeně podepisuje. Oba její rodiče odešli na frontu stejně jako celý zástup jejích strýčků a ona zůstává sama s babičkou, která dělá, co může, aby je obě uživila. Guáva chodí do školy, miluje čtení a občas chce trávit čas s kamarády. I obyčejná každodennost je však narušována válkou, protože Američané neúprosně bombardují civilní obyvatelstvo a při shazování výbušnin jim vůbec nesejde na tom, že boje zuří někde úplně jinde. Ani nemluvě o tom, že byť válka jako taková jednou skončí, jizvy, které zanechá, se s mnohými potáhnout celý život.

Druhá příběhová linie se točí okolo babičky hlavní hrdinky, která vnučce vypráví příběh své rodiny a popisuje, jak se vlastně dostala tam, kde je teď. Dospívala v podobně turbulentní době, kdy byli jejich hlavními nepřáteli Japonci. Psala se totiž čtyřicátá léta a celá zeměkoule se zmítala v hrůzách druhé světové války. Ta největší zvěrstva však měla teprve přijít po jejím zažehnání. Ve Vietnamu se totiž k moci dostaly socialistické a komunistické myšlenky, které s sebou přinesly nejen rozdělení země, ale především pozemkovou reformu a nemilosrdné zacházení se všemi, kdo se neprovinili ničím víc než vlastnictvím kusu půdy nebo prosperujícího krámku.

Román je především působivým vylíčením vietnamských dějin očima někoho, kdo s nimi má vlastní žitou zkušenost, a byť si neprošel vším, čím hlavní hrdinové, pochází z téhož kulturního prostředí a chápe proto místní mentalitu i tradice. Autorka v příběhu popisuje nejen historii a lidské osudy, ale také vietnamskou kulturu jako takovou včetně jejích nejrůznějších specifik, jež mohou Evropanovi či Američanovi připadat podivné. V románu hrají silnou roli rodinné vazby a krevní pouta, kterých se nedá jen tak zbavit, a je zbytečné se jim vzpírat. Jednotlivé lidské osudy se odehrávají na pozadí velkých dějin a hrdinové jsou v podstatě jenom hříčkami v rukách historie. Navzdory tomu, nebo možná právě proto, se navzájem často chovají velmi toxicky, obviňují druhé z vlastního neštěstí a postrádají empatii, která by jim pomohla se pochopit. Někdy je to dáno věkem a určitým pubertálním vzdorem, někdy ideologií, bez ohledu na to všechno nicméně nejsou vztahy mezi nimi úplně zdravě nastavené.

Navzdory zachycovaným hrůzám si autorka uchovává velmi poetický styl, který částečně souvisí i s její snahou přenést do angličtiny specifičnost vietnamského jazyka. V textu jsou často používána nejrůznější přísloví a přirovnání či idiomatické vazby, které je poměrně komplikované vzájemně převádět. Přesto se to autorce daří a vytváří koherentní celek, který v sobě snoubí vietnamskou poetičnost se strohostí angličtiny. Autorka není v zachycování hrůz a ran osudu nijak explicitní, mnoho toho zůstává skryto v náznacích, právě v tom nicméně tkví hlavní síla příběhu, jelikož je ponechán dostatek prostoru pro čtenářovu imaginaci.

Hory zpívají je příběhem obyčejných lidí vystavených nelítostnému proudu dějin. Autorka na příkladu konkrétní rodiny popisuje historii Vietnamu v druhé polovině 20. století se všemi jejími zákruty a detaily, které cizincům často zůstávají skryty. Nechává své postavy trpět, ať už v důsledku vnějších vlivů nebo vzájemného působení, ponechává jim však naději v lepší zítřky a učí je se vzájemně chápat a respektovat. Ve svém jazyce navíc zajímavým způsobem propojuje angličtinu s vietnamštinou a snaží se tak čtenářům přiblížit mentální rozměr své země. Dokáže být velmi poetická a i bez explicitních popisů hrůz a zvěrstev silně naléhavá. Výsledkem je příběh, který není snadné číst, ale který se zavrtává pod kůži.