Martin Bahulík - Cesta pomsty aneb vzpomínky na život

Když jste odsouzeni k smrti a sedíte v temné cele královského hradu pro hrdelní zločiny, které jste spáchali, není mnoho čím se zabývat. Snad leda vyzpovídat se ze svých hříchů a doufat, že bůh bude milosrdný a dopřeje vám rychlý skon. Hlavní hrdina byl odsouzen k smrti za zvlášť těžké zločiny a teď už jen čeká, až bude rozsudek vykonán. V mezičase alespoň sepisuje svůj životní příběh a přiznání.

Hlavní hrdina se narodil jako syn kata, ovšem tíhu svého postavení nikdy výrazněji nepocítil. Aspoň do momentu, než jeho otec pod vlivem požití přílišného množství alkoholu nezvládne vykonat popravu. Rozvášněný dav, který přišel o vytouženou podívanou, se na něj okamžitě vrhne a na místě jej roztrhá na kusy, hněvu měšťanů neujde ani vdova, která je krátce nato brutálně znásilněna a zavražděna. Hlavní hrdina, tehdy ještě jako malý chlapec, tomu přihlíží bezpečně schovaný. Když agresoři jejich dům zapálí, aby zahladili stopy, jako zázrakem se mu povede vyváznout se zdravou kůží. V ten moment si však přísahá, že se mužům, kteří na něm spáchali bezpráví, pomstí.

Následuje bezcílné bloudění v lesích a putování neznámo kam, které se neobejde bez spousty nečekaných a velmi nepříjemných okolností. Hoch je porůznu vězněn a týrán, nakonec však nachází útočiště v domě kněze, který se o něj nejen postará, ale také mu poskytne vzdělání. Díky tomu může o nějaký čas později sepisovat hlavní hrdina ve vězení své doznání a spolu s ním i celý svůj životní příběh.

Román, možná by se chtělo říci spíše novela, je celku dobře vystavěný. Prolínají se v něm dvě časové roviny - ta první je aktuální vězňova realita, ta druhá vzpomínky na jeho uplynulý život a zločiny, které spáchal. Čtenář se postupně seznamuje s jeho životem a utrpením, kterým musel projít, a čím dál víc si říká, že autor se vyloženě vyžívá v tom, jak nechat svoje postavy trpět. Hlavní hrdina je vystavován nejrůznějším druhům mučení, které je obvykle poměrně explicitně popsáno, reálně však neprobouzí hlubší emoce než pocit hnusu. Veškeré násilí totiž působí ryze účelově, jako by jeho úkolem bylo čtenáře primárně šokovat, nikoliv hlouběji ovlivňovat postavy nebo děj. Charaktery nejsou příliš zajímavé ani do hloubky propracované, chybí jim výraznější psychologie. Samotný styl psaní není špatný a je čtivý, autorovi se navíc daří udržovat čtenáře v napětí.

Žánrově román osciluje na pomezí mezi historickým vyprávěním a detektivkou. Tomu prvnímu nicméně brání neuvěřitelné množství anachronismů a nepřesností. Autor nikde přímo neříká, kdy se jeho příběh odehrává, z odkazů na křížovou výpravu se nicméně dá odvodit, že to bude konec 11. století. V přímém rozporu k tomu jsou ale jiné části textu, jako například cesta do kláštera v Teplé, který však byl založen až na sklonku století 12., nebo návštěva u arcibiskupa, která však nebyla možná až do poloviny 14. století, kdy došlo k povýšení pražského biskupství (pokud by se nejednalo o cestu za hranice českého království). Autor si ovšem s historickou věrností hlavu neláme, ani pokud jde o drobnosti typu sklo v oknech venkovské chalupy (první skleněná okna u nás se objevila po polovině 13. století, a to výhradně na církevních stavbách), katovská kápě s úzkými průzory pro oči (kati nic takového nenosili nikdy, snad leda na historizujících obrazech), nebo poprava lapky mečem (tento druh smrti byl považován za čest a přináležel vysokým šlechticům, lapka, byť loupeživý rytíř, by byl oběšen). A mohla bych pokračovat. Záleží tak asi hlavně na čtenáři, co všechno je v tomhle ohledu ochoten skousnout. Historický román nemusí být nutně věrný do posledního písmenka, měl by však přinejmenším vyvolávat dojem hodnověrnosti, což se tady neděje.

Cesta pomsty není z hlediska příběhu špatný román. Detektivní zápletka ve své podstatě dává smysl, autorovi se daří udržovat čtenáře v napětí a píše čtivě. Sice se trochu vyžívá v ryze účelových popisech násilí, ale ty jsou asi odpustitelné. Horší je to s historickou hodnověrností, protože v tomhle ohledu nedává příběh ani trochu smysl. Pokud o historii nic nevíte, nejspíš vás to nezarazí ani o tom nebudete nějak hlouběji přemýšlet, přesto bych od někoho, kdo svůj příběh zasazuje do minulosti, očekávala, že minimálně několik základních faktů si předem ověří. Výsledkem je podivný pelmel, který se sice dobře čte, ale kdokoliv se zájmem o historii by si radši měl představovat, že se odehrává v neznámé fiktivní zemi, jinak by z toho množství anachronismů mohl vyletět z kůže.