Nobelovka

Autor: Cyril Gély
Překlad: Daniela Jobertová

Premiéra: 3. 2. 2024
Uvádění: Divadlo Viola

Režie: Radovan Lipus

Obsazení
Otto Hahn - Jan Šťastný
Lisa Meitner - Apolena Veldová
Edith Hahn - Kateřina Seidlová

Délka představení: 1 h 30

Dva vědci v jednom hotelovém pokoji a rozhovor, který se možná odehrál, ale možná taky ne. Píše se rok 1946 a Otto Hahn právě pobývá ve Stockholmu, aby převzal Nobelovu cenu za svůj objev řetězové reakce. Slavnostní udílení proběhne už za pár hodin, takže by se rád v klidu připravil, to by však jeho soukromí nesměla narušit Lisa Meitner, jeho někdejší spolupracovnice a přítelkyně, kterou ale osm let neviděl. Teď je však tady a zdá se, že ti dva si budou mít hodně co říct.

Otto a Lisa sdíleli jednu berlínskou laboratoř a společně učinili řadu objevů, historie se však nakonec postavila proti nim. V Německu se dostal k moci Hitler, což pro Lisu s židovským původem znamenalo čím dál větší riziko a v roce 1938 ji to ze země definitivně vyhnalo. Nejzásadnější objev své kariéry tak nestihla dokončit a slavnou cenu si vysloužil jenom Otto. Berlín Lisa opouštěla v rychlosti, ve spěchu a s nejistou šancí na úspěšné překročení hranic. To všechno už je ale dávno pryč. Doba se změnila, ona se etablovala na novém místě a přichází čas na konečné zúčtování. Kdo z něj vyjde jako vítěz?

Cyril Gély svou hru Le Prix (v češtině Nobelovka) adaptoval ze stejnojmenného románu, který vydal o pár let dříve. Základní premisa se nicméně nezměnila - pořád je to primárně dialog dvou lidí, kteří se snaží nějak vyrovnat s minulostí. Oba dva si v sobě nesou minulé křivdy i společné zážitky a jen těžko mohou smazat všechno, co je dřív pojilo, přestože za léta odloučení se odcizili. Drama pro tři postavy je ve skutečnosti postaveno na dynamice pouze dvou z nich. Všichni tři se nikdy přímo nesetkají, v promluvách, které spolu vedou, však je ten třetí stále latentně přítomen, což umocňuje už tak napjatou atmosféru.

Radovan Lipus inscenaci staví jako klasické konverzační drama, v němž není pozornost zbytečně odváděna výraznou jevištní akcí nebo extravagantními dekoracemi. Scénografie je extrémně jednoduchá - v podstatě jen stolek a u něj dvě židle, v pozadí několik digitálních LED panelů, s nimiž se však takřka nepracuje, vedle nich stůl s alkoholem, lampa, po stranách scény dva tyrkysové paravány. Nábytek je trochu historizující a trochu vyvolávající dojem "co dům dal". Vzhledem k tomu, že o dekorace vlastně nejde a inscenace by fungovala i bez nich, je to vcelku jedno, zábavná je nicméně práce s barevností, protože tvůrci se rozhodli u barevných prvků, snad v odkazu na místo dění, využít výhradně modrou a žlutou, tedy barvy švédské vlajky.

Herecký dialog Jana Šťastného s Apolenou Veldovou připomíná přestřelku a je silně vyostřený, přestože ti dva na sebe téměř nezvednou hlas. Na začátku to působí jako milé setkání přátel po letech, kteří si vyměňují zdvořilosti a chtějí si popovídat o tom, co se za tu dobu změnilo. Velmi záhy však začne být jasné, že o nostalgii tady ani v nejmenším nepůjde. Oba aktéři střídavě přecházejí do útoku - chvíli trousí sarkastické narážky, jindy zpod jejich zdánlivě milých vět odkapává jed. Chvílemi je to milé povídání o fyzice, které se však snadno promění v soustavu výčitek a osočování. Charaktery obou hlavních protagonistů jsou poměrně komplikované, nemluvě o tom, že oba od začátku hrají se zakrytými kartami. Divák se tudíž není jistý, komu má věřit a co - Otto i Lisa totiž mají každý svůj vlastní jasný pohled na věc, které se extrémně liší, zároveň však mohou oba být aspoň do jisté míry pravdivé. Inscenace otevírá řadu velmi zajímavých otázek a společenských témat. Silně z ní vystupuje problematika postavení žen ve vědě, potažmo ve společnosti jako takové, řeší se však také problematika diskriminace, slávy, viny a trestu.

Jak už bylo řečeno výše, Nobelovka je hlavně o hercích a jejich výkonech. Jan Šťastný jako Otto Hahn je tahounem celého představení. Jeho postava jako by neustále sváděla vnitřní boj sama se sebou a svým přesvědčením - na jednu stranu touží být úspěšný a oslavovaný, užívá si postavení, které si vydobyl a nehodlá se za něj nikomu omlouvat, na druhou však jako by měl pocit, že ostatním něco dluží, protože jeho zásluhy nejsou ve své podstatě pouze jeho. Je arogantním fyzikem dobře si vědomým své ceny a přesvědčeným o tom, že vždycky jednal správně, zároveň však unaveným, rezignovaným mužem, jemuž se život navzdory vnějšímu zdání hroutí pod rukama. Jeho projev je v podstatě civilní a má v sobě tolik dobromyslné bezbrannosti, že mu toho kladného hrdinu prostě chcete věřit. Apolena Veldová v kontrastu k němu působí spíše jako lehce zahořklá semetrika, která za milými úsměvy skrývá krvežíznivou touhu po pomstě. Velmi bryskně přepíná mezi polohami, takže v jednu chvíli je smířlivě naladěná přítelkyně, která svému kolegovi přeje štěstí, aby se lusknutím prstů proměnila v zabýčenou semetriku usazenou v židli, která neodejde, dokud nedostane kýžené odpovědi. Navenek se tváří vyrovnaně, vnitřně však není se svým aktuálním postavením smířená. Chce všem ukázat, že je v právu, zároveň však, jako by tomu v některých momentech sama nevěřila. Veldová se viditelně lépe cítí ve vyhrocenější rovině své role a její rozhořčená Lisa bojující proti nespravedlivosti světa je vskutku působivá. Oba hrdinové jsou si v mnohém podobní - oba stejně tvrdohlavě přesvědčení o vlastní pravdě, oba součástí boje, z něhož vlastně nemůže vzejít vítěz.

Nobelovka je velmi komorní inscenací postavenou na hereckých výkonech, která však dovede být strhující. Text je v mnohém aktuální, nabízí nejrůznější perspektivy a umožňuje divákům rozhodnout se podle vlastního uvážení, na čí stranu se postaví. Autor a potažmo ani tvůrci své hrdiny nesoudí, jen jim dávají šanci se vyjádřit. Celé by to mohl být jeden velký vyhrocený soudní proces, v němž se sympatie poroty přelévají na základě toho, kdo právě pronáší obhajobu. Jde o vyhrocený herecký dialog, v němž si jsou partneři naprosto rovnocenní, a o to drsnější se celý spor jeví. Inscenace vás neohromí nápaditostí ani neotřelostí režijních nápadů, je to však dobré herecké divadlo, které rozhodně má co předat.