Zapomenutou cestou Praha-Lvov

Autor: Simona Petrů

Premiéra: 10. 3. 2024
Uvádění: 3Kino Art Pasáž

Režie: Orest Pastuch

Obsazení
Kristýna Jedličková
Veronika Pozniak
Eva Salzmannová
Tomáš Dalecký
Jiří Chadraba
Radek Melša

Délka představení: 1 h 30

Praha a Lvov. Dvě města, která zdánlivě nemají vůbec nic společného. Anebo přece? O Praze se říká, že je srdcem Evropy, a Lvov jím je skutečně, protože z geografického hlediska se rozkládá přesně uprostřed kontinentu. Dvě metropole v minulosti přináležející do náruče Habsburské monarchie šly od jejího rozpadu vlastními cestami. Přesto se v jejich historiích najdou styčné body a právě na ně se Simona Petrů ve své nové hře zaměřuje. Samotná inscenace však připomíná spíše žánrově lehce rozlétaný kabaret.

Na scéně se objevuje šestice herců - tři muži, tři ženy. Ti se postupně proměňují ve významné osobnosti českých i ukrajinských dějin a kulturního prostoru, aby na podkladě jejich osudů převyprávěly příběh uplynulého století. Začíná se vlastně vcelku idylicky, v předválečné monarchii, která se ke svým dětem, mnoha různým národům, chová tak mateřsky, jak jen svede. Neobejde se to bez spousty přísných pravidel, někdy i represí, ale vesměs se všichni mají dobře a nemůžou si stěžovat. Aspoň do momentu, než v Sarajevu zemře dědic trůnu a Evropa se ocitne na pokraji války. Následuje průlet celý dvacátým stoletím, který symbolicky končí opět válkou, tentokrát tou na Ukrajině, která znovu výrazně mění tvář Evropy a hodnoty, v něž jsme se naučili věřit.

Hlavním tématem, které se příběhem vine jako červená nit, je svoboda. Všichni totiž bez ustání bojují právě za ni a za právo si ji udržet. Někdy přímo vstupují do války, jindy vedou učené polemiky a disputace, brání se, bojují. Simona Petrů využila existující texty, které navzájem propojila, k některým přidává komentář, jiné nechává zaznít v celé své syrovosti. To je však zároveň hlavní kámen úrazu celé inscenace - je snad až příliš intelektuální a vyžaduje poučeného diváka. K pochopení autorského záměru je totiž nutné znát okolnosti nejrůznějších dějinných událostí, jejich vzájemnou provázanost a to, jakým způsobem se ovlivnily nebo zrcadlily. Asi každý pozná slavný projev Milady Horákové, který přednesla během vykonstruovaného monstrprocesu, už o poznání méně lidí však rozklíčuje ceremoniální vstup zemřelých do habsburské hrobky či disputaci mezi Havlem a Kunderou (přestože ta patří k nejzábavnějším momentům celé inscenace). Tvůrci se snaží divákům napovědět programem, stejně jako doprovodným komentářem zaznívajícím ze záznamu, který děj strukturuje do konkrétních, časově ukotvených kapitol, je však otázka, jestli to stačí. Druhý problém je v samotném textu, respektive v extrémním množství sprostých slov, která jej věnčí. V některých momentech jsou vulgarismy na místě a jejich umístění dává v kontextu dění smysl, jindy jsou však zbytečně prvoplánové a ryze účelové, protože děj i text by se bez problémů obešly bez nich.

Herecké výkony jsou velmi dobré a všech šest protagonistů do svého vystoupení dává duši. Díky tomu vznikají v inscenaci silně atmosférická místa vyvolávající pohnutí. Extrémně působivá je Kristýna Jedličková jako Milada Horáková - povedlo se jí dokonale napodobit barvu hlasu, dikci i náladu jejího projevu, takže divák má pocit, jako by se na moment ocitl spolu s ní v soudní síni. Stejně tak je dechberoucí útržek o Černobylu v podání Veroniky Pozniak nebo verše Františka Gellnera ústy Radka Melši, případně citace z dopisu Jana Palacha doprovázené útržky osudů dalších živoucích pochodní. Od prvního momentu dokáže strhnout také Eva Salzmannová, která se na začátku představuje jako Babička monarchie a vyzařuje takovou autoritu, že by si jen málokdo troufl se jí postavit. Tomáš Dalecký a Jiří Chadraba ztvárňují spíše komické a často bezejmenné (nebo přinejmenším ne tak všeobecně známé) charaktery, přesto zbylým čtyřem zdatně sekundují.

Zapomenutou cestou Praha-Lvov je inscenace s velmi silnou atmosférou, která tematizuje svobodu. Přes celkovou roztříštěnost a mozaikovitost se jí daří toto téma udržet po celou dobu, takže celek zůstává konzistentní. Herci navíc vynakládají úctyhodné množství energie a do svých rolí se noří, takže dovedou diváky vtáhnout a strhnout. Inscenační princip staví na trochu pelmelovém kabaretu, v němž ale zároveň nic vyloženě neruší a střídání nálad naopak napomáhá udržovat tempo. Největší slabinou z pohledu širšího diváctva tak zůstává text, který je přes své nepopiratelné kvality snad až příliš intelektuální a vyžaduje značnou erudovanost a obeznámenost s dějinami. Stojí inscenace i přesto za vidění? Bezesporu. Jen jednoduše není pro každého, takže pokud dějiny nejsou vaším šálkem kávy, pravděpodobně vás neohromí.