Za pět minut zvoní

Všichni máme zkušenosti se školní docházkou a je to neodmyslitelná součást našeho život, přestože už jsme dávno dospělí. Tahle zkušenost nás formovala, některé třeba ještě stále formuje, a je proto nesmírně zajímavé sledovat, jak na ni nahlíží různí lidé. YOLI ve své povídkové sbírce nechává promlouvat dvanáct autorů, kteří pojali téma každý po svém, hlavní spojnicí nicméně zůstává škola v nejrůznějších podobách.

Do nejnovější povídkové sbírky nakladatelství YOLI přispělo celkem dvanáct autorů. Někteří už jsou ostřílení spisovatelé s několika knihami na kontě, jiní se zatím drží v rovině povídek a svými texty přispívají spíše příležitostně. To se ostatně propisuje i do kvality jednotlivých příběhů, ať už jde o téma nebo celkové zpracování. Sbírka je velmi různorodá a zpracovává téma školy ve značné šíři. V případě některých povídek jsou vypravěči přímo školáci, v některých jiných od školních let uplynul nějaký ten pátek a vypravěč se teď k událostem zpětně vrací. Tematicky se objevuje např. přátelství nebo první láska, stejně tak však šikana nebo zasednutí ze strany učitele. Některé povídky jsou nabité pozitivní náladou a vykouzlí úsměv na rtech, jiné jsou naopak velmi depresivní a jejich čtení žádné příjemné pocity nevzbuzuje. Poměr vážných a úsměvných příběhů je nicméně dobře vyvážený.

Sbírku otevírá povídka Slabý kus tematizující šikanu a trauma, které si z ní můžeme odnést do dospělosti. Autorka má čtivý styl, příběh nicméně působí trochu nedotaženě a zasloužil by si lepší závěrečnou pointu. Na druhou stranu jeho nejednoznačnost dovede podněcovat čtenářské úvahy. Následuje Čas na pravdu, v němž hlavní hrdinka řeší konflikt s učitelem, který si na ni zdánlivě zasedl, aniž by měl objektivní důvod. Povídka je zasazena do prostředí umělecké školy a autorce se povedlo do ní promítnout několik důležitých témat, která se vzájemně velmi dobře doplňují. Třetí příběh s názvem Samozřejmě byl čtvrtek je zpovědí hlavního hrdiny, v níž se svěřuje klukovi, do nějž je zamilovaný, jak se to vlastně celé seběhlo. Text je neuvěřitelně dobře napsaný, a přes zvolené téma nijak zvlášť sentimentální, byť neskutečně milý a pozitivní. V povídce Tajemství autor nastoluje takřka detektivní téma, protože svoje hrdiny vrací do minulosti a k událostem, které vlastně nikdy nebyly pořádně vysvětleny. Text je čtivý, celkové zpracování však působí poněkud povrchně. Povídka Podzim života se školního prostředí dotýká vlastně jenom velmi okrajově tím, že hlavní hrdinka maturuje, jinak ale hodně tematizuje hlavně smrt. Text Pod lavicí opět tematizuje šikanu a neschopnost zapadnout do kolektivu, na druhou stranu hlavní hrdinka příběhu se o to ani příliš nesnaží. Povídka je psaná formou deníkových záznamů a je čtivá, postrádá však nějakou nosnější zápletku. Stručný průřez jednou láskou je vcelku vtipné vyprávění o dívce zamilované do vlastního učitele, závěr by nicméně mohl být trochu lépe vystavěný. Ve Vzkazu na lavici se hrdinové během školního trestu náhodou ocitnou na půdě a objeví dávno zapomenutou šifru, kterou se rozhodnou rozluštit. Příběh má extrémně zajímavé téma, kterým docela vybočuje, úplný závěr je nicméně možná trochu moc urychlený. Slečna dokonalá opět otevírá problematiku šikany a společenské rozdíly, z nichž ve škole vznikají konflikty. Vyprávění je vcelku čtivé, jen trochu povrchní. Událost opět promlouvá o šikaně, byť tentokrát trochu jiného druhu. Otevírá totiž problematiku zneužívání moci ze strany učitele. Autorka skvěle pracuje s atmosférou a emocemi, takže přestože zachycovaná problematika je otřesná, zpracování je skvělé. Předposlední povídka jménem Tim se zabývá sílou přátelství a konflikty, které ho mohou ovlivnit. Autorčin styl je poměrně jednoduchý, ale zároveň poetický. Závěrečná povídka Smím prosit? je opět o vztazích, protože hlavní hrdinové v ní řeší, jak dosáhnout svého a vyrazit na ples jako pár, když jejich učitelka nechce o něčem takovém ani slyšet. Příběh je vtipný, má neuvěřitelně pozitivní náboj a celkovou atmosférou i zpracováním pohladí po duši.

Jak z popisu povídek výše vyplývá, sbírka je velmi různorodá, takže každý si v ní najde svoje. U některých textů je tematické zařazení trochu sporné, jelikož se školy vlastně příliš nedotýkají, asi to však není nic proti ničemu. I kvalita zpracování je různorodá. Zatímco někteří autoři jsou viditelně vypsaní a svoje příběhy na papír vkládají lehkou rukou, jiní jsou v zachycení tématu i atmosféry trošku těžkopádnější. Žádná povídka není vyloženě špatně napsaná, některé však mají své nedostatky především pokud jde o celkové vyznění, případně zvolené téma. Mými osobními favority jsou Událost od Kateřiny Šardické a Smím prosit? od Radka Blažka, hodně se mi líbilo také Samozřejmě byl čtvrtek od Evy a Kláry Pospíšilových.

Za pět minut zvoní je dobře sestavená povídková sbírka nabízející tematicky různorodé příběhy, mezi nimiž si svého favorita najde každý. Všichni autoři se rozhodli své texty pojmout osobitě a po svém, takže můžete dobře rozeznat jejich rukopis. Celková kvalita je na poměrně vysoké úrovni, a přestože některé texty jsou lepší než jiné, žádný není vyloženým průšvihem. Sbírka je navíc krásně graficky zpracovaná, každý příběh je doprovázen osobitou ilustrací a použité barevné spektrum působí velmi pozitivně, a to navzdory skutečnosti, že ne všechny příběhy takové jsou. Ve své podstatě tak jde o příjemné čtení, které potěší i čtenáře mimo cílovou věkovou kategorii.