Aldous Huxley - Konec civilizace

Svět v polovině třetího tisíciletí se tomu našemu podobá víc, než by se nám zamlouvalo. Když psal Huxley před téměř sto lety svůj dystopický román, nejspíš nepředpokládal, že by jeho vize došla naplnění. Chtěl prostě jenom poukázat na to, jak společnost dokáže zlikvidovat sama sebe přemírou příjemných prožitků. Dnes je na jeho Konci civilizace něco nepříjemně prorockého.

Svět se proměnil v ideální místo. Všichni jsou zdraví, krásní a šťastní, protože každý předem zná své místo a nemá důvod se proti němu jakkoliv vymezovat. Děti se nerodí, ale pěstují ve zkumavkách, a už od prvních buněk jsou predestinovány ke své společenské roli. Díky tomu se nikdo nebouří, protože je celoživotně systematicky připravován pro svou budoucnost, ani nemluvě o tom, že i výše jeho intelektu je předem dána, tudíž koresponduje s úlohou, která je pro něj připravena. Neexistují negativní emoce ani láska, nikdo nemusí nad ničím přemýšlet a celý život všech je pouze honbou za dalšími a dalšími požitky.

Lenina je mezi svými spolupracovníky oblíbená a vlastně je typickým produktem své doby. Zastává ve společnosti předurčené postavení, stýká se s muži a přesně podle pravidel je střídá, přestože inklinuje spíše ke společensky nepřípustné monogamii. Baví ji podnikat neobvyklé cesty, takže když ji Bernard Marx pozve do divošské rezervace, rozhodne se s ním jet, přestože o něm ve skutečnosti nemá nejlepší mínění. Pobyt mezi skutečnými divochy, kteří o civilizaci nic neví, je mimořádně zajímavý. A Lenina se tady navíc setká s Johnem, který mezi okolní divochy tak úplně nezapadá. Narodil se sice v rezervaci, jeho matka však pochází z civilizovaného světa a v rezervaci skončila spíše omylem či nešťastnou náhodou. Jak to dopadne, když se oba dostanou zpět do Londýna a mají se tam začlenit?

Huxley ve svém prorockém obraze ukazuje, kam by se mohla vyvíjet naše civilizace. A vlastně není zas tak daleko od pravdy. V jeho světě jsou všichni zahlceni požitky, díky čemuž se s nimi snadno manipuluje. Mají jeden konkrétní naučený vzorec chování, naplňují jej a jakékoliv potenciální úvahy nad smyslem bytí nebo čímkoliv jiným jsou nežádoucí. Všechno se upíná výhradně ke spotřebě a konzumnímu chování, okamžitému uspokojování všech potřeb a slastnému nicnedělání. Trávit čas jinak se nesluší a nikoho to ani nenapadne. A pokud přece, pak je to výjimka, s níž je snadné si poradit. Huxleyho totalita neovládá své občany terorem, strachem a nenávistí, nýbrž bezstarostným životním stylem a naplňováním všech tužeb, ještě než na ně člověk vůbec stačí pomyslet.

Přestože román vznikl před téměř sto lety, neztrácí nic na čtivosti. Autor má velmi ironický styl, s nímž se svým hrdinům i celé společnosti v podstatě vysmívá. Poukazuje na nejrůznější absurdity i celkovou zvrácenost fungování svého světa. Pro podtržení zvolené problematiky staví do kontrastu civilizovanou společnost a divocha, který se narodil mimo ni, a principy jejího fungování proto tak úplně nechápe. Přirozeně se tak dostává do konfliktu sám se sebou a vlastním svědomím, protože to se vzpírá vyprázdněnému životu bez emocí, v němž nezáleží na ničem jiném než na požitcích. Zatímco první polovina románu je v podstatě představením společnosti a jejího fungování, ta druhá popisuje konflikt divocha přesazeného do civilizace, v níž si nedokáže poradit.

Konec civilizace je do stejné míry vábivou jako děsivou vizí budoucnosti, která není tak nereálná, jak by se mohlo zdát. Huxley ukazuje obrázek, který je na jednu stranu lákavý, na druhou však až mrazivě aktuální. Díky lehce ironickému stylu a nadhledu se text velmi dobře čte a plyne ve svižném tempu, zároveň nabízí spoustu prostoru k zamyšlení nad vývojem našeho světa. To, co v roce 1931 působilo jako poněkud ujetá, bujná fantazie, je ve světle dnešního technologického vývoje hudbou ne až tak vzdálené budoucnosti. Možná už jen proto stojí za to přečíst si knihu i v dnešní době. Třeba i jen jako varování, jak nechceme skončit.