Srpen v zemi indiánů

Autor: Tracy Letts

Překlad: Julek Neumann

Premiéra: 22. 3. 2024

Uvádění: Divadlo na Vinohradech

Režie: Petr Svojtka

Obsazení

Beverly Weston - Svatopluk Skopal
Violet Westonová, jeho žena - Regina Rázlová
Barbara Fordhamová, dcera Beverlyho a Violet - Andrea Elsnerová
Bill Fordham, její manžel - Daniel Bambas
Jean Fordhamová, jejich dcera - Lucie Pokorná / Zuzana Matušková
Ivy Westonová, dcera Beverlyho a Violet - Zuzana Vejvodová
Karen Westonová, dcera Beverlyho a Violet - Markéta Děrgelová
Mattie Fae Aikenová, Violetina sestra - Eva Režnarová
Charlie Aiken, manžel Mattie Fay - Igor Bareš
Malý Charles Aiken, jejich syn - Ondřej Kraus
Johnna Monevata - Antonie Talacková
Šerif Deon Gilbeau - Tomáš Dastlík
Steve Heidebrecht, Karenin snoubenec - Kryštof Rímský

Délka představení: 3 h 15

Rodinné vztahy jsou vždycky komplikované a nezáleží na tom, jestli a jak moc svou rodinu milujete. Kdesi uprostřed Oklahomy stojí rodinná usedlost, v níž už velmi brzy zavládne dusno nejen vlivem nelítostného letního počasí. Majitel a otec rodiny totiž beze stopy zmizí, což přiměje všechny jeho dcery dorazit domů a dopřát si vzájemnou podporu. Tolik lidí na jednom místě ale nevěstí nic dobrého. Na povrch vyplouvají staré spory a dávné křivdy, stejně jako pečlivě skrývaná rodinná tajemství. Jak se ukazuje, o svých nejbližších toho často víme proklatě málo.

Text Tracyho Lettse pojednává primárně o komplikovaných vztazích v ne zcela funkční rodině. Na třech generacích jejích členů jsou demonstrovány nejrůznější problémy, které se lidem při dlouhodobém soužití nevyhýbají. Tvůrci si nevybrali jenom jeden konkrétní, který by zdůraznili, nýbrž hrají o všech a postupně vytváří na jevišti čím dál dysfunkčnější a toxičtější vztahy. Na jednu stranu tak sice chybí nějaké hlavní téma, na druhou se však na scéně odehrává rodinné drama par excellence a ono to vlastně stačí. Tím spíš, že hra je vlastně velmi aktuální, a přestože jednotlivé problémy dovádí v podstatě až do extrému, často velmi vyhroceně, divák nemá pocit odtržení od reality. Naopak se s postavami spíše dokáže ztotožnit.

Scénografie představuje několikapatrový rodinný dům s řadou místností, které fungují jako nezávislé celky a v každé z nich se může odehrávat jiné mikrodrama zapadající do celkové mozaiky. Dům je v podstatě jen holá kovová konstrukce umožňující nahlédnout do každého jednotlivého pokoje, jejichž vybavení je spíše náznakové a vystihující konkrétní atmosféru daného prostoru. Na forbíně je umístěný gauč a televize simulující obývací pokoj, na stejné úrovni vlevo vzadu je pokoj paní domu, vpravo prostorná kuchyň a v popředí před ní jídelna. První patro je tvořeno pracovnou/knihovnou a ložnicí, druhé půdním pokojíkem. Přestože scéna se využívá ve své úplnosti a žádný prostor není jenom pro okrasu, menší místnosti jako by sloužily pouze k předehrám hlavních dramat. Všechny zásadní momenty se totiž odehrávají v jídelně, potažmo v kuchyni.

Inscenace je primárně hereckým divadlem, protože právě jednotlivé výkony pomáhají dotvářet čím dál hustší, tísnivější atmosféru. Hodně tomu napomáhají velké kontrasty mezi jednotlivými protagonisty a jejich pojetím rolí. Zatímco o mužských figurách se dá vesměs říct, že jsou to kliďasové, které jen tak něco nerozhodí, ať už pro své celkové založení nebo tichou rezignaci na život, ženy jsou obvykle poměrně emocionální a sklouzávají až do lehké hysterie. Neplatí to však samozřejmě plošně. Tahounem představení je Regina Rázlová coby Violet, despotická matka rodu závislá na prášcích, která chce všechny řídit a o všem rozhodovat. V úvodu se objevuje jako pološílená, sjetá troska, již postupně opouštějí i poslední zbytky zdravého rozumu, postupně se však převtěluje do dominantní paní domu s všetečnými poznámkami a nabroušeným jazykem, která přesně ví, kde udeřit, aby to bolelo nejvíc. Rázlová se nebojí velkých excentrických gest ani výrazné práce s hlasem, ovládá scénu a s umem chameleona přepíná mezi několika, často velmi odlišnými charaktery. Dovede být zlomenou chudinkou, jen aby se vteřinu nato změnila v semetriku s výsměšně jedovatým úsměvem, stejně tak arogantní lady, která se následně propadá do samých hlubin zoufalství. Její energie pohání všechny ostatní a dává inscenaci drive. 

Nejzdatněji jí sekunduje Andrea Elsnerová coby nejstarší dcera Barbara. Povahově jsou si s matkou v lecčems podobné, obě zároveň přebírají narativ svatých mučednic, které nikdo správně nechápe. Elsnerová dokáže být stejně dominantní jako Rázlová, její Barbara je hlasitá, impulzivní se sklony k výbuchům nekontrolovatelných emocí, ale přesto stále ještě na hraně, které vévodí hlas rozumu. Vývoj jejího charakteru jako by přitom byl v opozici k Violet, jelikož na začátku je vyrovnanou, sebevědomou ženou, zatímco na konci zoufalou opilou troskou žebrající o trochu pozornosti. Barbara a Violet se navzájem zrcadlí a v tom, jak se v sobě navzájem poznávají, se nejvíce zraňují. Ivy Zuzany Vejvodové je poměrně nevýrazná a zdá se, jako by ani neměla pořádnou osobnost, neustále se ustrašeně objímá, jako by se snažila skrýt před ostatními i před sebou a drží se v rozích a při zdech, kde na ni není moc vidět. Karen Markéty Děrgelové naopak chce být vidět a každé její gesto je voláním o pozornost. Nebojí se postavit na místa, kde si jí každý musí zákonitě všimnout a úmyslně na sebe neustále strhává zraky přítomných. Z mužů je nejvýraznější Daniel Bambas jako Barbařin manžel Bill, který je zosobněním klidu. Nestojí o dramata ani scény, prostě chce jenom být a nijak ho netrápí, bude-li stát v pozadí a dodávat svou latentní přítomností stabilitu, která v domě jinak tolik chybí. Obrázkem klidu, i když trochu jinak je i Igor Bareš v roli Violetina švagra Charlieho. Je to prostě pohodář, kterého nic nevyvede z míry, hraničí to však až s určitou rezignovaností, kdy raději všechno odkývá, jen aby po něm nikdo nic nechtěl.

Srpen v zemi indiánů je vlastně velmi dobré herecké divadlo, které zaujme primárně silnými a výraznými hereckými výkony. Tvůrci se sice nedokázali rozhodnout, o čem přesně chtějí hrát, takže se objevuje celá řada témat, ale žádné pořádně, to však vyloženě neobtěžuje. Výraznějším problémem je fakt, který z této tematické neukotvenosti vyplývá, a sice celková stopáž, která přesahuje tři hodiny a v některých momentech je to přece jenom trochu moc. Herci vkládají do svých výkonů spoustu energie a zvládnout představení uhrát, přesto je kus zbytečně dlouhý a výraznější proškrtání by mu neublížilo. Navzdory nejrůznějším zvratům je totiž lehce repetitivní a objeví se pár hlušších míst. Klasický divák vinohradského divadla nicméně dostane to, na co je zvyklý, a všichni ostatní nijak výjimečný, ale vlastně velmi koukatelný kus plný dobrých hereckých výkonů.