Krásný nový svět

Autor: Aldous Huxley
Dramatizace: Barbora Hančilová
Překlad: Barbora Hančilová, Kamila Krbcová

Premiéra: 23. 3. 2024
Uvádění: Divadlo Komedie

Režie: Jaša Koceli

Obsazení
Bernard Marx - Tomáš Havlínek
Lenina Turing - Renáta Matějíčková
John Barbar - Tomáš Krutina
Linda - Radka Fidlerová
Fanny Mendel - Martina Jindrová
Henry Ford - Tomáš Weisser
Delfi/Mond - Tereza Hof
Thomas Tesla, vedoucí - Viktor Dvořák

Délka představení: 1 h 45

Píše se rok 2540, lidé žijí ve zdánlivě perfektním světě, kde vymizely nemoci a všechny negativní emoce, stejně tak však láska nebo poezie. Všichni patří všem, jsou krásní, šťastní, dokonalí... Ale jsou takoví doopravdy? Co když se mezi nimi najde někdo, kdo se pokusí zaběhnuté pořádky zpochybnit? Městská divadla pražská připravila první dramatizaci stejnojmenného románu Aldouse Huxleyho (česky vydávaného jako Konec civilizace) na českých jevištích. V mírně upravené a aktualizované podobě ukazují prorocký obraz věcí příštích, který je na první pohled lákavý, ale při hlubším pohledu z něj mrazí.

Huxley napsal svůj román na začátku třicátých let minulého století a ve své době působil jako možná trochu přehnaná fantazie. Čas dal však jeho textu za pravdu, takže v dnešní době se jeho Konec civilizace, kde společnost ničí sama sebe absolutním přepychem a nepotřebností jakéhokoliv myšlení, jeví až bolestně aktuální. Barbora Hančilová se ve své dramatizaci rozhodla akcentovat především absolutní vyprázdněnost světa, v němž nezáleží na ničem než na požitcích a hodnoty se rozpadají ve vzduchoprázdnu, a přidat aktualizační moment v podobě umělé inteligence, která je řídícím prvkem všeho, každého kontroluje a neustále jej posouvá jako pěšáka na šachovnici, aby plnil přesně daný úkol, pro nějž je určen. Tvůrci se rozhodli pro výrazné seškrtání postav oproti původnímu románu, takže zůstává jenom nezbytné minimum, výrazněji se tím však profilují jednotlivé charaktery. Lenina se tak z produktu své doby stává člověkem s nadstandardní potřebou myslet a zajímat se o okolí, dokonce se vůči němu vymezovat, barbar John je naopak mnohem nakloněnější chápat fungování civilizace, do níž byl uvržen, a jeho metody, jak ji změnit, jsou výrazně sofistikovanější.

Tvůrcům se vesměs povedlo převézt Huxleyho text do divadelní podoby velmi slušně, podtrhnout v něm zásadní témata a zároveň ho aktualizovat. Přesto je právě textu místy trochu moc. V inscenaci se objevuje několik zdlouhavých monologů, které narušují celkový temporytmus, což je zvlášť patrné v závěru. Tím spíš, že pasáže přednášené Marií Mond a konec konců i barbarem Johnem jsou velmi repetitivní a vlastně jenom dokola točí to, co už bylo několikrát řečeno předtím. Pravda, ani Huxley sám není ve svém románu nějak inovativní a opakuje stále dokola stejné fráze, psaný text je však přece jenom lépe rozmělní. V koncentrované divadelní podobě není nutné tolik otrockých opakování téhož, aby informace k divákovi dospěla.

Scénografie je rádoby futuristická, v něčem však připomíná osmdesátkové estrády. Dvě velká stříbrolesklá schodiště pohybující se po scéně sem a tam podle potřeby doplňují pojízdné kvádry imitující kusy nábytku i dopravní prostředky. Snad s výjimkou několika rostlin u Mond v kanceláři není na scéně nic konkrétního a režie pracuje čistě s hereckou akcí, která prostředí blíže definuje. Celkové atmosféře napomáhají i rozdílné barvy a způsoby svícení, byť občas to evokuje spíše socialistickou diskotéku, režie nicméně dobře pracuje se šerosvitem a zároveň bere v potaz odrazivost metalických ploch, takže scéna je projasněná, ale nikoliv přesvícená. Kostýmy jsou jednoduché a korespondující s čistotou scénografie - herci na sobě mají povětšinou pastelové kombinézy s geometrickým vzorem doplněné bundou, výjimkou jsou scény z barbarské rezervace a Marie Mond.

Herecké výkony jsou lehce rozpačité, v některých momentech působí dokonce velmi nejistě. Nejvíce zaujme Tereza Hof ve dvou velmi protikladných polohách - na jedné straně umělá inteligence Delfi s dokonale jemnou a příjemnou barvou hlasu, která každým svým slovem hladí a konejší, na druhé zaživa umírající Marie Mond s přihrblým držením těla a krákavým hlasem, která v sobě má cosi skřetovského a odpuzujícího. Silný je rovněž výkon Radky Fidlerové coby matky Johna, jež představuje okolnostmi zničenou trosku propadající se čím dál hlouběji do drogového opojení. V jejím výkonu se snoubí bezbranná něha s až odpudivou vlezlostí, dokáže velmi silně iritovat, ale zároveň vzbuzovat soucit.

Krásný nový svět vlastně není špatná inscenace. Má svoje mouchy, z nichž tou hlavní je stopáž, protože ač byl text původního románu převeden do dramatické podoby zručně, neubránil se jisté repetitivnosti a až otrockému opakování vybraných témat. Projevuje se to zejména v monologických pasážích, které herci přes veškerou svou zručnost prostě nedokážou "uhrát". Scénografie není příliš originální, na druhou stranu však neuráží a s celkovým pojetím vlastně koresponduje. Herecké výkony jsou spíše rozpačité, dá se však očekávat, že s časem a lepším usazením inscenace se zlepší. Ve výsledku se tak Krásný nový svět řadí k inscenacím, které vás sice neohromí, ale ani vás neotráví svou nekoukatelností.