Žijeme v době, která na nás všechny klade nemalé nároky, a často se proto můžeme cítit vyčerpaní nebo dokonce absolutně ztracení. Sara Baume ve své autofikční próze zachycuje pocity mileniálů tváří v tvář digitálnímu věku, v němž se musí naučit existovat, aniž by měli možnost dopřát si čas a zjistit, kým jsou a co od svého života vlastně chtějí a čekají.
Frankie upadla do deprese, nebo minimálně podivné sklíčenosti. Všechno na ni padá, neví, co si má počít s vlastním životem a samostatná existence v miniaturním dublinském bytě ji kousek po kousku ničí. Tím spíš, že se začínají rozpadat všechny její dřívější jistoty, v něž pevně věřila. Poprosí proto matku, zda by se mohla aspoň dočasně, na léto, nastěhovat do domku po babičce, který je v plánu prodat. Chce se uklidit daleko od civilizace i dalších lidí a v soukromí domku na kopci, kde lišky dávají dobrou noc, zjistit, proč se najednou cítí tak strašně mizerně, a jestli by se to dalo nějak zlomit.
Autorka se rozhodla inspirovat vlastními zážitky a vytvořit prozaický text o hledání smyslu života ve světě, který ho vůbec nedává. Hlavní hrdinka Frankie je umělkyně, nemá však inspiraci a vlastně ani nevěří, že je nějak výjimečná, protože v ní přetrvává představa, že všude kolem je spousta lepších a talentovanějších lidí. Netuší, co by si měla počít s vlastním životem, protože se před ní sice otevírá nepřeberné množství možností, ale žádná natolik lákavá, aby po ní chtěla sáhnout. Její život se jednoduše topí v bezúčelnosti, která pomalu ale jistě nabourává její duševní stabilitu. Na příkladu jedné ženy je tak představen obrázek celé jedné nejisté generace vržené do světa, v němž si neumí poradit.
Text je velmi silnou generační výpovědí, protože autorka se v něm dělí o pocity mileniálů zahnaných do kouta kvůli nesčetným možnostem. Mají kvalitní vzdělání, ale přesto se jim zdá, že nic neumí, hlavu plnou ideálů, ale neschopnost je naplnit nebo nějak blíže zformulovat, obrovskou touhu měnit svět, ale nedostatek pochopení od okolí. Nechtějí působit jako slaboši a krabička s antidepresivy je pro ně osobním selháním, protože sami sebe považují za zdravé. Vlastně jim nic nechybí, jen je opustila vůle a chuť žít, protože nedokážou svoji existenci racionálně ospravedlnit. Autorka vcelku sugestivně popisuje bezvýchodnost takového postavení a domek na kopci, do nějž se hrdinka uchyluje, se stává symbolem jejího osamění a lidského nepochopení.
Vyšlapaná čára je dobře napsaná sonda do života mileniála potácejícího se na prahu dospělosti, který už dávno není dítětem a nevyhovuje mu být odkázán na rodiče, ale zároveň ještě nenašel cestu k nezávislému životu a marně ji hledá. Utápí se v pocitech beznaděje, netuší, jak z nich ven nebo co změnit, aby se jich zbavil, ale zároveň ani nestojí o snadnou pomoc, protože jako by potřeboval trpět, aby pochopil, kým je a kam směřuje. Text je napsaný čistě, bez zbytečných kudrlinek a balastu, zároveň však přiměřeně poeticky, aby odkazoval spíše k vnitřnímu než vnějšímu světu hrdinky. V mnohém je to náročnější čtení, jde však o text, který především s mladou generací bezesporu zarezonuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat