Anna Karenina

Autor: Lev Nikolajevič Tolstoj
Překlad: Taťjana Hašková
Dramatizace: Martin Františák

Premiéra: 4. 11. 2023
Uvádění: Švandovo divadlo na Smíchově

Režie: Martin Františák

Obsazení
Konstantin Levin - Jakub Tvrdík
Nikolaj Levin - Jan Grundman
Sergej Levin - Matěj Anděl
Anna Kareninová - Hana Briešťanská
Alexej Karenin - Kamil Halbich
Alexej Vronskij - Mark Kristián Hochman
Stiva Oblonskij - Jacob Erftemeijer
Darja Dolly Oblonská - Nataša Bednářová
Kateřina Kitty Ščerbacká - Anežka Šťastná
Kněžna Ščerbacká / Hraběnka Lydia Ivanovna - Alena Štréblová
Máša Krickij - Jan Mansfeld
Kníže Ščerbacký / Generál - Miroslav Hruška
Jelizaveta Betsy Tverská - Anna Grundmanová
Koloťuk - David Punčochář
Sluha - Matěj Polák
Serjoža - Viktor Sekanina / Štěpán Uhlíř

Délka představení: 3 h 10

Anna Karenina patří k nejčtenějším dílům ruské literatury a dočkala se mnoha adaptací. Na česká jeviště se vrací pravidelně v různých úpravách a každý z tvůrců si k ní hledá vlastní klíč a cestu. V podání Švandova divadla se jedná o příběh toxických vztahů, jejichž účastníci se topí ve vyprázdněné povrchnosti okolního světa, aniž by tušili, jak si s ní poradit či jaké k ní zaujmout stanovisko. Není to příběh o lásce, spíše příběh o idealismu a idejích, které nás rozežírají zaživa.

Na světě existuje několik typů lidí odsouzených k vzájemnému neporozumění. Na jedné straně smetánka, která svůj život promrhává v hýřivých a zcela zbytečných marnostech, na straně druhé chudina pohlížející na ni s odporem a snad i spravedlivým rozhořčením. A někde mezi nimi široká paleta dalších lidí neřadících se ani do jedné kategorie, která se nedokáže rozhodnout, kam by vlastně patřit chtěla. Není pochyb o tom, že Martin Františák se svou adaptací snaží nastavit zrcadlo dnešní společnosti a její marné honbě za požitky, kvůli nimž zůstávají všichni slepí ke vzájemným citům.

Je to příběh o Anně, přesto ona sama jako by v něm hrála vedlejší roli. Ve Švanďáku je totiž Anna Karenina nikoliv příběhem žen, ale příběhem mužů. To oni totiž svírají v rukou osud všech a staví do popředí vlastní city a svědomí, stejně jako vlastní představy o ctnosti a spravedlnosti. Ať už je to Karenin ochotný zavírat oči před vším, co nenaruší vnější zdání dokonalé rodiny, Stiva omlouvající vlastní slabosti a poklesky potřebou, jíž se nelze ubránit, Levin toužící po klidných jistotách ale nechápající principy fungování světa, Vronskij dychtící po vzrušení a slepě přehlížející city druhých... Ženy zůstávají jenom loutkami v jejich rukou, inscenace jim však celkově nevystavuje příliš lichotivý účet. Beze zbytku jsou vykresleny jako labilní, impulzivní a podléhající náhlým citům, iracionální, křehké, zranitelné. Inscenace je jednoduše o mužích a jejich světě, v němž ženské slabosti nemají místo.

Že nepůjde o milostný příběh je patrné už z Františákovy dramatizace, která je trochu mnohoslovná. Skládá se ze spousty dlouhých a někdy trochu zbytečných dialogů, víc se v ní mluví, než něco děje nebo reálně řeší. Je to drama o střetech různých ideálů, které všechny musí být vyloženy, takže místy to celé působí až únavně zdlouhavě. Na scéně se nebuduje napětí, ale ostatně ani vztahy. Všechno se na ní tak nějak stane, ale důvody k tomu vlastně schází. Divák se nedočká velkých milostných příběhů a vlastně ani nepochopí, co postavy táhne k sobě, nebo proč jednají právě tím či oním způsobem. Prostě se to děje, po důvodech se neptejte.

Scénografie je velmi úsporná, trochu evokuje nádraží, jímž všichni jenom projíždí, na chvíli se zastaví a pak pokračují dál. Skládá se ze tří "nástupišť" a dvou mezer mezi nimi, které však mohou být zaplněny a dost často se tak také děje. Dojem nádraží umocňují i vagóny, které se tady čas od času mihnou a někdy se i přímo stávají dějištěm. V první části inscenace je spuštěná poloprůhledná stěna rozostřující rysy postav a umocňující dojem pozlátkovosti společnosti, později se s ní však už nepracuje, což je škoda. Kostýmy navzájem příliš neladí barvou ani stylem, je to trochu každý pes jiná ves, snad jediné, co z nich vysvítá, je postavení jednotlivých členů společnosti.

I herecky představení dominují muži. Hana Briešťanská jako titulní Anna Karenina působí na scéně podivně fádně a divák se marně ptá, jakým kouzlem se jí povedlo zlákat Vronského. Střídá polohu rozumné ženy snažící se mít kontrolu nad situací a zlomené, hroutící se trosky bez vlastní vůle zmítané emocemi a iracionálními obavami. Je vcelku těžké s ní sympatizovat či ji dokonce pochopit. Karenin Kamila Halbicha je oproti tomu muž s až nadlidskou schopností chápat a odpouštět. Záleží mu na vnějším zdání, dokáže však se stoickým klidem přijímat všechny rány osudu a jen velmi pomalu doutná, než skutečně vybuchne. V jeho projevu je něco zvláštně uklidňujícího a budícího respekt i soucit. Zábavnou postavou je Stiva Jacoba Erftemeijera, který působí jako dokonalý hejsek, jehož nic nerozhází, vystupuje s absolutní sebejistotou a všechno komentuje s ironickým, ne-li sarkastickým nadhledem. Prohřešky a pošetilosti společnosti jako by se ho dotýkaly jen do té míry, do jaké je může glosovat. Stejně tak má komický potenciál Koloťuk Davida Punčocháře, který se vždycky náhodně zjeví, pronese nějaké moudro a zase odejde a svým výrazem i postavením dává tušit, jako moc okolní společností pohrdá.

Anna Karenina ve Švanďáku vlastně není špatná inscenace, jen působí tak nějak nedotaženě. Objevují se v ní zajímavé nápady, volí si témata, která rezonují s aktuální společenskou situací a neurazí ani hereckými výkony, přestože některé zaujmou víc než jiné. Celek je přesto příliš dlouhý, umluvený a místy dokonce i trochu nečitelný. Možná, že kdyby se tvůrci nebáli trochu víc škrtat a posílit motivace postav, bylo by z toho strhující drama. Takhle jde o inscenaci, která je jako na houpačce - chvílemi baví, chvílemi nudí. Koneckonců, ať si však každý udělá obrázek sám.