Doireann Ní Ghríofa - Přízrak v hrdle

Dějiny jsou doménou mužů. To oni je většinou píší, to skrz jejich příběhy je můžeme poznávat. Pro ženy jako by v nich často nebylo místo, jako by jim někdo systematicky odpíral jejich hlas, protože historie se přece nemůže skládat z každodenních banalit. Irská básnířka Doireann Ní Ghríofa se to ve svém románovém debutu rozhodla změnit a nechat promlouvat právě ženu. Román na pomezí autofikce, biografie a společenské kritiky dává autorce hlas a skrze ni i mnoha dalším, po staletí umlčovaným.

Autorka a hlavní hrdinka v jedné osobě je vcelku obyčejná žena a matka, která smysl svého života vidí v péči o druhé. Její den se skládá z desítek drobných banalit, které si zapisuje do podrobných seznamů, aby z nich pak mohla odškrtávat jednu položku za druhou a kochat se tím, jak se její povinnosti utěšeně smrskávají. V kolotoči péče o domácnost a o děti jí jen stěží zůstává čas pro sebe, má ho v podstatě jen v momentech, kdy odstříkává mateřské mléko, aby jej v předem připravených lahvičkách mohla poslat dětem, jež ho potřebují pro svůj správný vývoj. Právě tyto nečetné momenty spočinutí jsou však důvodem, proč se seznámí s dílem Eibhlín Dubh, básnířky známé všeho všudy pro jeden jediný text. A její život se začne zrcadlit v tom hrdinčině.

Příběh se odehrává v několika vyprávěcích rovinách a ze všeho nejvíc je hledáním hlasu hrdinky/autorky, která se obrací do vlastní minulosti, představuje ji v sousledu krátkých epizod a předestírá, jak se ta která promítla do jejího dalšího života. Zároveň je ale také její cestou za Eibhlín Dubh, pátráním po její totožnosti, a především osudech, které inspirovaly její jedinou báseň, žalozpěv typický pro irskou poezii 18. století. Román je tak vlastně životopisem autorky i životopisem dávné básnířky. Doireann Ní Ghríofa se pokouší pochopit, co jí na Eibhlínině osudu tak fascinuje, čím jsou navzájem propojené a v čem se zrcadlí. Paralelně se svým výzkumem také překládá už zmiňovanou báseň, protože žádný z dosavadních překladů jí nepřipadá dostatečně výstižný a odrážející ducha autorky.

Román je extrémně poetický a je z něj cítit, že sama autorka je básnířka. Způsob, jakým si vybírá slova a skládá je za sebe, má sám o sobě smysl, celou prózu rytmizuje a přes zdánlivou banálnost tématu jí dodává hloubku. Celá próza je hluboce reflexivní, autorka v ní velmi často pátrá ve vlastním nitru, stejně často však popisuje celé pasáže z Eibhlínina života podtržené vlastní imaginací, která jí v pestrých barvách dokresluje hluchá místa básnířčina příběhu. Celý román je poctou irské ženské poezii a jejím kořenům, stejně tak však poctou všem ženám. Příjemným bonusem je zahrnutí básně, která jeho sepsání inspirovala, a to jak v irském originále, tak v překladu.

Přízrak v hrdle je extrémně specifická próza, která vyžaduje specifického čtenáře. Jak autorka sama podotýká, je to ženský text napsaný s hlubokým pochopením pro ženský úděl a vnímání světa, který v sobě má něžnost, křehkost a zranitelnost, zároveň však neuvěřitelnou sílu a nezdolnost. Autorka v něm popisuje svůj vlastní osobní příběh propletený s příběhem ženy, jejíž osud se jí hluboce dotkl a zarezonoval se samotným jejím nitrem. Výsledkem je mnohovrstevnatá próza vyznačující se vytříbeným, poetickým jazykem povznášejícím banality každodennosti na literární úroveň. Jde o knihu, kterou neocení každý, pokud však ve vás zahraje na tu správnou strunu, určitě si ji užijete.