Ježíš je na Tinderu

Autor: Rodrigo García

Premiéra: 25. 5. 2023 v Teatro Abadía Madrid
Česká premiéra: 23. 4. 2024 v divadle Komedie

Režie: Rodrigo García

Obsazení
Elisa Forcano
Selma Ortega
Javier Pedreira
Carlos Pulpón

Délka představení: 1 h 50

Existence ve světě sociálních sítí je poměrně specifická. Nikdy nemáte jistotu, že ten, s kým komunikujete, je skutečně tím, za koho se vydává, těžko se můžete spolehnout na nějaká vodítka nebo vlastní úsudek, vlastně nikdy nevíte nic s jistotou. Španělský dramatik a režisér Rodrigo García proslul svými provokativními inscenacemi, v nichž kritizuje problémy dneška. I Ježíš je na Tinderu je takovou kritikou. Avšak kritikou překvapivě mírnou, rozvláčnou a neukotvenou.

Trojice herců, jeden muzikant a jeden robotický pes pohybující se v blíže neurčeném čase i prostoru, reagující na sebe, ale zároveň se dokonale ignorující - existují vedle sebe, ale vlastně ne spolu. Střetávají se, vedou rozsáhlé, rádoby filosofické disputace, ale topí se v povrchnosti vzájemného nepochopení a neochoty naslouchat a proniknout hlouběji než ke zdvořilostní konverzaci. Zachycuje to problematiku dnešního světa a mladé generace? Ano, bezpochyby. Rezonuje to s divákem, aby mu to dokázalo něco předat? To je trochu sporné.

Inscenace je dělí do několika částí, přičemž každá z nich spadá do jedné ze tří kategorií - upřednostňuje buď vizuální, pohybovou, nebo auditivní složku, tím pádem je každá žánrově trochu jiná. První typ vyprávění je složen z video předtáček, druhý ze silně pohybového divadla, třetí z dlouhých monologů, případně dialogů. Prvotní nápad vůbec není špatný, po určité chvíli se však inscenace stává zbytečně repetitivní, což oslabuje sílu výpovědi. Po chvíli máte pocit, že vás autor a režisér v jednom považuje za idiota, který jeho problém nepochopí, nebude-li velmi polopatě a velmi důsledně opakován. Ano, v inscenaci se sice hovoří o celkové vyprázdněnosti života mladé generace, i ona sama je však vyprázdněná, a to ne účelově.

Předtáčené pasáže mají charakter krátkých němých grotesek, postavy v nich promlouvají pomocí komiksových bublin a každý mikropříběh má aspoň jakous takous pointu, byť humor je laděn spíše do absurdna. Následují silně pohybové sekvence složené obvykle z rozmanitých nekoordinovaných pohybů jednotlivých aktérů, které by se s trochou fantazie daly označit za tanec. Občas tančí herci spolu, většinou však zůstávají osamocenými ostrůvky, které se vzájemně dokonale ignorují. Dost často to vypadá, jako by do herců udeřil proud a oni se snažili přežít jeho vražedné běsnění, při čemž odhazují oblečení až do dosažení poněkud samoúčelné nahoty. Ta ale ve své podstatě není nijak provokativní, jelikož nahé lidi jsme zvyklí na jevištích vídat až příliš často. Asi nejprovokativnější tak zůstává scéna, v níž se jedna z aktérek nechává uspokojovat robotickým psem. Po pohybových pasážích se centrum výpovědí posouvá k mluveným monologům, případně dialogům. Ty nepřednáší sami herci, hrají ze záznamu a aktéři na scéně pouze předstírají, že vychází z jejich úst. Tyto texty by mohly být svým způsobem velmi zábavné, protože se navážejí do absurdity moderního randění nebo do různých "chytrých" knih z pera influencerů, jejich problém však je, že jsou pocitově nekonečné. Každý monolog se totiž ve výsledku stočí k repetitivnímu omílání téhož, co divák zvládl pochopit z prvních tří vět, musí si jich však vyslechnout třicet. A mnohdy ještě mnohem víc. Všechny tři typy obsahu se střídají v pravidelných intervalech v předem uspořádaných sekvencích, každý třikrát nebo čtyřikrát. Jejich výpovědní hodnota je však čím dál menší a při třetím opakování se dost možná přistihnete, že vaše pozornost zvolna ochabuje. Herci se snaží a jejich výkony tomu odpovídají, protože nepostrádají energii ani dynamiku, přesto to není dost.

Ježíš je na Tinderu je jednoduše inscenace, kde je toho moc, ale zároveň příliš málo. Chce provokovat, ale její způsob pojednání o vyprázdněnosti je sám o sobě tak vyprázdněný, že to prostě nezvládá. Obsahuje pasáže, které jsou zábavné a chytlavé, stejně tak (a ty převažují) takové, které se táhnou jako chladnoucí sýr a postrádají smysl. Samotná výpověď se navíc kvůli celkové roztříštěnosti a nefunkční mozaikové struktuře rozplizává do ztracena. Své diváky si inscenace bezpochyby najde, konec konců, stále ještě se pohybuje v hranicích toho, co se dá v rámci divadla ukoukat a neodpadnout při tom. Od silně kontroverzního současného režiséra známého tím, že se nebojí otevřeně pobuřovat, by však divák čekal přece jen víc.