Rešoketšwe Manenzhe - Bez domova

Kdo jsme a kde máme kořeny? A je to vůbec důležité? Hrdinové literárního debutu Rešoketšwe Manenzhe se ocitají na životní i dějinné křižovatce a musí se rozhodnout, jak dál. Země, v níž nalezli útočiště, už je totiž nepřijímá, nebo k nim má minimálně výhrady, a oni budou muset zjistit, jestli je tady pro ně ještě vůbec místo.

Jižní Afrika, dvacátá léta 20. století a první projevy diskriminační politiky Apartheidu, která už brzy ovládne celou zemi a na příštích více než padesát let určí její směřovaní. Parlament právě schválil zákon o rasově smíšených svazcích, který ze dne na den promění životy tisíců lidí. Dotýká se i hlavního hrdiny, bohatého farmáře a obchodníka, který má sice bílou barvu kůže, ale jeho manželkou je černoška, což ho automaticky řadí na seznam nedůvěryhodných osob. Vláda tvrdí, že chce zabránit smilstvu a sezdané páry se nemají čeho obávat, i tak je však od začátku jasné, že podobným manželstvím nepřeje.

Abram je životní optimista a snaží se věřit, že všechno dopadne dobře a v jeho prospěch. Přesto se na jeho hlavu řítí série katastrof, které ovlivní celý jeho další život. Ze dne na den se stává vyděděncem bez domova, který musí bojovat o právo na vlastní existenci a zároveň zůstat oporou své dceři, která na světě nikoho jiného nemá. Dva vyhnanci na cestě za lepším životem a možná i na útěku před sebou samými.

Autorka si zvolila poměrně komplikované téma, které je však blízké jejímu původu a traumatu, s nímž se její země stále ještě vypořádává. Těžiště románu nicméně neleží ani tak v rasové problematice jako spíš v postavách a jejich životních osudech. Všichni hrdinové jsou svým způsobem vyděděnci, jelikož se snaží najít sami sebe a důvod vlastní existence, bez kořenů jako by nebyli úplní. Střetávají se v nich navíc dvě identity - ta, kterou si přisuzují sami, a ta, kterou jim chce přiřknout okolí. Ty přitom mohou být v ostrém rozporu, protože lidé obvykle vidí jen to, co vidět chtějí, nikoliv to, co by vidět měli. Z toho potom vyplývá vykořeněnost postav, které nedokážou přesvědčit okolí, aby je vnímalo po jejich, ale zároveň se odmítají zařadit do předepisovaných škatulek.

Z románu je cítit, že se jedná o debut, který byl vydán v podstatě v původní podobě a bez dodatečných redakčních úprav. Nejvíce patrné je to v první polovině, která je z hlediska vypravěče poměrně neukotvená a může působit takřka zmatečně. Zpočátku se příběh odvíjí z pohledu Abrama, po chvíli však přeskočí k jeho ženě, dceři, rodinné chůvě... vyprávěcí pohledy se střídají vcelku nekoordinovaně a vzhledem k rozdílnosti charakterů skoro rušivě. Dá trochu práce se v texu zorientovat, pochopit časové souslednosti a začíst se, pokud nicméně přistoupíte na autorčin styl vyprávění, dovede si vás získat. Má v sobě určitou syrovost smísenou se specifickou poetičností, a přestože by text mohl být koncentrovanější pro ještě větší umocnění tématu, vlastně funguje.

Román Bez domova otevírá problematiku velmi specifickou pro místo svého vzniku, která je běžnému Evropanovi hodně vzdálená, přesto si v ní dokáže najít témata blízká jeho vlastní žité zkušenosti. Autorka staví na zajímavých postavách a jejich vnitřních bojích vyvěrajících z okolností, které nedovedou ovlivnit. Má osobitý rukopis, který v sobě snoubí poetičnost s určitou syrovostí, ví, co si přeje předat, a daří se jí to. Román má silnou atmosféru a zajímavým způsobem popisuje život v zemi, která se sama nedokáže rozhodnout, čím by vlastně měla být. Jde o knihu, která má svá úskalí a vyžaduje spíše náročnějšího čtenáře, přesto o knihu, která dovede zaujmout.