Kim Stanley Robinson - Ministerstvo pro budoucnost

Klimatické změny, k nimž na naší planetě dochází v důsledku lidské činnosti, jsou holý fakt bez ohledu na to, kolik popíračů globálního oteplování se objeví. Jak by to s lidstvem mohlo dopadnout, pokud nezmění své chování a nezačne se chovat v souladu s přírodou? Nad možnými důsledky ekologické nezodpovědnosti se ve své knize zamýšlí známý americký spisovatel Kim Stanley Robinson.

Do Indie přichází vlna nepřirozených veder, před nimiž není úniku, protože rozpálená země nezvládá vychladnout ani ve chvílích nočního klidu, kdy je slunce odvrácené na opačnou polokouli. Do toho dochází k masivním výpadkům proudu, tudíž klimatizace nefungují a šance na ochlazení je prakticky nulová. Je předem jasné, že jde o ekologickou katastrofu, která se neobejde bez následků a která odstartuje sérii dalších. Je potřeba začít uvažovat o tom, jak svět zabezpečit, aby k podobným situacím napříště nedocházelo, nebo se aspoň minimalizovalo riziko jejich vzniku. A proto vzniká Ministerstvo pro budoucnost.

Mary byla usazena do křesla ministryně pro budoucnost, aniž by věděla, jak si v téhle roli poradit. Organizace má sice záštitu v OSN, zároveň ji však nikdo nebere vážně a mluvit jejím prostřednictvím je nezáviděníhodná pozice. Problémy související se změnou klimatu totiž neustále všichni bagatelizují a raději se jimi nechtějí zabývat, protože jim nemůžou přinést žádné plusové body. Nejrůznější opatření sice přijímána jsou, o jejich efektivitě by se však dalo pochybovat. Faktem totiž zůstává, že nikdo vlastně pořádně neví, co by měl dělat a jak hrozící zkázu planety zbrzdit.

Román je tematicky zajímavý a svým konceptem neotřelý, má však své chyby, z nichž ta nejzásadnější je značná roztříštěnost. Už anotace podotýká, že jde o reportáže z dění v potenciální blízké budoucnosti, tento charakter však kniha tak úplně nenaplňuje. Autor si totiž pohrává s různými formami vyprávění a nepříliš pravidelně je střídá. Přestože děj románu je víceméně chronologický, nedrží jednotnou vyprávěcí linku a má spíše mozaikovitý charakter. Centrální je příběh točící se okolo Mary a její ministerské pozice, v části knihy je přímo ona vypravěčkou, zároveň jsou však obsaženy pasáže popisující klimatické katastrofy v různých částech světa, přepisy rozhovorů a jednání nebo až filozofické pasáže zabývající se smyslem života či ekonomiky. Snad i kvůli tomu působí celek poněkud nekoherentně.

Autorovi se nedá upřít čtivý styl. Navzdory značné popisnosti text neuvěřitelně rychle plyne a dovede čtenáře vtáhnout, a to i přesto, že nejde o nijak akční jízdu a značnou část tvoří politikaření. Zvlášť poutavé jsou pasáže popisující potenciální klimatické změny a z nich vyplývající katastrofy, s ohledem na celkový rozsah jich je ale přece jenom málo. Román má být bezesporu společenským apelem a varováním před tím, co se může stát, na druhou stranu se však zobrazované katastrofy rozmělňují v přehršel balastu, čímž se stírají ostré hrany a poselství tolik nevyzní. Což je v tomto případě docela škoda.

Ministerstvo pro budoucnost je tematicky extrémně zajímavou sondou do potenciální budoucnosti lidstva a může fungovat jako společenský apel k zamyšlení nad tím, jak nakládáme s naší planetou. Bohužel však není dostatečně radikální, aby vzbuzoval polemiku nebo výraznější emoce. Text je bezesporu čtivý a navzdory dlouhým popisným pasážím dovede zaujmout, přesto jako by mu něco chybělo. Trochu mu škodí zbytečná roztříštěnost a mozaikovitost, jelikož je poskládán ze samostatných a často nesouvisejících příběhů. Je to zajímavé čtení, není však strhující a ani jako varování není dostatečně silné.

Tímto děkuji nakladatelství JOTA za poskytnutí recenzního výtisku.

Knihu si můžete pořídit zde.