Lenka Poláčková - Věk přízraků

Konec 19. století přeje spiritismu, seancím a nadpřirozeným jevům. Cokoliv, co aspoň trochu zavání komunikací s dušemi zemřelých, je s nadšením přijímáno a takřka oslavováno. Žofie měla to štěstí, nebo možná spíš smůlu, že se u ní právě takové vlastnosti objevily a její zaměstnavatelé je hodlají beze zbytku vytěžit. Jestli s tím dívka souhlasí nebo to pro ni snad dokonce nepředstavuje zdravotní riziko, přitom vůbec není důležité.

Žofie Kotržalová už nemá rodiče a jediným blízkým člověkem, který ji v podstatě vychoval, je její bratr Ambrož. Přirozeně k němu proto tíhne, chce mu být nablízku a kvituje s povděkem, že může pracovat v domě jenom kousek od dílny, kde je v učení. U Pfeifferových to sice není žádný med, protože matka pána domu neustále soupeří s jeho manželkou, Žofie však má přinejmenším střechu nad hlavou, dostatek jídla a sem tam i trochu volného času. Stačí však jedna návštěva dávného přítele z dětství, aby se věci začaly komplikovat.

Žofie si na Matěje Trnu pamatuje z dob, kdy se kamarádil s jejím bratrem a ona je jako poslušný ocásek následovala všude, kam se hnuli. Od té doby už však uplynulo hodně vody. Z Matěje se stal Matheo, vystudoval medicínu ve Vídni a nyní působí v Olomouci jako lékař. Začal se navíc zajímat o okultní vědy a spiritismus a Žofie představuje perfektní objekt pro jeho výzkum. Dívce se zrovna dvakrát nezamlouvá, že by si měla zahrávat se silami, z nichž má svým způsobem strach, vzhledem k tomu, že její zaměstnavatelé jsou z představy, že mají doma médium, naprosto nadšení, však nemá na vybranou. Nechce-li přijít o místo, bude se muset podvolit jejich přání a doufat v nejlepší. Konec konců, co nejhoršího se může stát?

Román je zasazen do Olomouce konce 19. století a perfektně zachycuje tehdejší atmosféru. Přestože příběh sám je fiktivní, autorka se vychází z dobového smýšlení a zápletku vybudovala na půdorysu oblíbené měšťanské zábavy. Na přelomu století byl totiž právě okultismus na vzestupu a movití lidé neváhali utrácet jmění, jen aby měli možnost ještě jednou naposledy si promluvit s příbuznými nebo se dozvědět tajemství, která si s sebou dotyční vzali do hrobu. V podobné době se však také začíná silněji formovat dělnické hnutí se svým voláním po rovnoprávnosti a lepších životních podmínkách, jelikož tovární dělníci už nechtějí být pouze přisluhovači buržoazie, ale chtějí mít možnost rozhodovat o svém životě sami. Obě tematické linky jsou podtrženy ukázkami z dobového tisku, který jasně ukazuje tehdejší nálady i každodenní problémy, s nimiž se společnost musela potýkat.

Autorka má mírně starosvětský styl, který však k dobovému ukotvení příběhu dobře sedí. Plastické popisy umocňují celkovou atmosféru s nádechem starých časů, občas trochu zaskřípe pouze slovosled, který se od obrozeneckých časů přece jenom dost změnil. Vyprávění je v první osobě, přičemž většinu času může čtenář pozorovat dění z pohledu Žofie, teprve ve druhé polovině knihy přibydou další dva z pozice jiných postav. Příběhu neschází jemná romantická linka, je však spíše dokreslením pro charakter hlavní hrdinky, nikoliv hlavní hnací silou.

Věk přízraků je velmi dobře napsaný román s unikátní atmosférou, který čtenáře přenáší do Olomouce sklonku 19. století a prostřednictvím osudů několika postav představuje tehdejší mentalitu, morálku, společenskou náladu i město jako takové. Autorka se svým stylem přibližuje obrozenecké literatuře a zachovává veškerou barvitost češtiny, přesto má text velmi současný charakter a skvěle se čte. Samostatnou kapitolou je potom grafické zpracování, které je vizuálně velmi příjemné a secesním laděním zapadá do tehdejší estetiky. Není to klasický historický román, protože čtenáři v něm narazí na lehce mysteriózní prvky, zároveň však nejde ani o fantasy. Jednoduše je to vynikající, žánrově nevyhraněný příběh, který vám vtáhne, pohltí a nepustí.