Mefisto

Autor: Klaus Mann
Překlad: Anna Siebenscheinová
Dramatizace: Marián Amsler

Premiéra: 18. 4. 2024
Uvádění: Státní opera

Režie: Marián Amsler

Obsazení
Hendrik Höfgen - Robert Mikluš
Barbara - Pavlína Štorková
Julietta - Alžběta Ferencová
Nicoletta von Niebuhrová - Pavla Beretová
Hans Miklas - Filip Kaňkovský
Otto Ulrichs - Radúz Mácha
Dora Martinová - Zuzana Stivínová
Oskar H. Kroge - Miloslav Mejzlík
Heda Herzfeldová - Martina Preissová
Angelika Siebertová - Jindřiška Dudziaková
Rolf Bonetti - Zdeněk Piškula
Lotta Lindenthalová - Lucie Polišenská
Teophil Marder - Ondřej Pavelka
Cäsar von Muck - Jan Bidlas
Generál letectva - Marek Daniel

Délka představení: 3 h 30

Upsat se ďáblu kvůli slávě, bohatství, věčnému mládí... nelákalo by vás to? Tím spíš, že peklo může mít nejrůznější podoby a lidská ctižádost bývá někdy velmi tvrdě vykoupená. Národní divadlo se rozhodlo vrátit činohru do Státní opery a dělá to prostřednictvím dramatizace slavného románu Klause Manna. V režii Mariána Amslera jde o vizuálně působivý obraz, který dovede skvěle využít velikost i charakter scény, má však svá ale.

Hendrik Höfgen je provinční herec z Hamburgu, jehož publikum miluje, ovšem jeho současný úspěch ani trochu nedostačuje jeho ambicím. Rád by prorazil i v metropoli, kde by ho mohly čekat zajímavější herecké příležitosti, zatím však nepřišel na to, jak svůj sen uskutečnit. K mnoha jeho talentům naštěstí patří schopnost omotávat si kolem prstu ženy a využívat, či spíše zneužívat jich pro vlastní potřeby. Je tedy jen otázkou času, kdy jeho kouzlo osobnosti zafunguje a on získá v Berlíně mocného přímluvce.

Pod dramatizací Mannova románu je podepsán sám režisér Amsler. Díky tomu si výtečně připravil půdu pro témata, která chce sdělit, v některých místech však z jeho dramatického pojetí čiší bezradnost. Zvlášť patrné je to v druhé polovině, která znatelně ztrácí švih, je repetitivní a sklouzává k pozlátkové nudě. Tvůrci totiž najednou neříkají nic nového, ale ani neinovují už řečené, tudíž z inscenace, potažmo už samy dramatizace se stává lehce bezobsažné plkání marně se snažící udržet aspoň nějakou myšlenku. Vzhledem k tomu, že román sám vlastně není až tak obsáhlý, je rozvláčnost na škodu. V koncentrovanější podobě a s důraznějším proškrtáním druhé půle by se téma naplňující se ctižádosti neštítící se vůbec ničeho posílilo, takhle se však divák v přehršel vyprázdněných frází ztrácí a snad i trochu nudí.

Inscenace je velmi působivá především vizuálně, k čemuž napomáhá scénografie Juraje Kuchárka. Obě dějství jsou od sebe navíc výrazně odlišeny a hodně jiná je i atmosféra. V první polovině je scéna postavena nad orchestřištěm, tedy vlastně na forbíně. Tvoří ji dřevěná zadní stěna s ochozem, či chcete-li patrem, před níž je porůznu rozeset nábytek. Vlevo stojí bar s policemi obloženými alkoholem a několik stoliček, uprostřed u stěny pohovka, vpravo v popředí velký stůl obklopený židlemi a vedle portálu divadelní stolek se zrcadlem. Prostředí evokuje klasický, lehce starosvětský herecký klub, kam si aktéři chodí odfrknout po představení, případně tam tráví čas mezi svými výstupy. Po pauze se děj přesouvá za forbínu do Höfgenovy herecké šatny, která se s tím, jak narůstá jeho vliv v rámci státu neustále zvětšuje. Jedná se o zrcadlovou místnost, vpravo je opět maskérský stolek, uprostřed pohovka, vlevo štendr s ramínky a kostýmy. Chladný, odosobněný prostor, v němž schází vše z předchozí vřelosti a vzájemnosti klubového prostředí. Čisté linie, odlesky zrcadel, spousta navoněného pozlátka a čím dál opuštěnější hlavní hrdina zaprodávající se novému režimu. Kostýmy Mariji Havran jsou barevně sladěné do několika odstínů zelené, fialové a modré, sem tam je doplní černá nebo bílá. Stylově mají historizující charakter, ovšem s nádechem modernity, mnohé z nich umocňují pozlátkovost hereckého světa, v němž se celou dobu pohybujeme.

Režie hodně pracuje s živým kamerovým snímáním, a to zejména v druhé půlce, což hercům umožňuje výraznou mimiku, která na velké scéně nezaniká. Naopak promítáním na obrovskou plochu v horní polovině jeviště se jenom umocňuje její efekt podtržený působivou hudbou Ivana Achera. Celou dobu jde primárně o vybudování lehce démonické, nepříjemné atmosféry, která v divákovi vyvolává tísnivost.

Herecky je nejvýraznější Robert Mikluš v hlavní roli Hendrika Höfgena. Jeho výkon v sobě má něco slizkého, jeho Höfgen připomíná hada schopného vykroutit se z jakkoliv ošemetné situace. Dovede předvést arogantní povznesenost, bouřlivý nesouhlas násobený uraženou ješitností i podlézavou pokoru a poklonkování. Nebojí se velkých prudkých gest, když je to potřeba, je však schopen svůj projev zmírnit a zjemnit. Perfektně pracuje také s mimikou a jeho kamerově snímané výrazy jsou přehlídkou nejrůznějších nechutných šklebů. Z žen zaujme především Pavla Beretová coby Nicoletta von Niebuhrová, která kombinuje dívčí naivitu s vypočítavým prosťáčkovstvím. Nevinně mrká, její hlas přetéká medovostí, ale ve všem, co dělá, je chladná vypočítavost a touha namotat si ostatní okolo prstu. Zuzana Stivínová coby Dora Martinová je dokonalou femme fatale ovládající scénu i své okolí. Nikde chvilku nepostojí, neustále je v pohybu, hází cukrbliky i falešné úsměvy a všemi skrytě pohrdá. Navzdory velkým gestům je v ní však cosi křehkého a zranitelného, co dojímá svou něžností. Přes poměrně malou roli nezapadne ani Martina Preissová, která hraje znuděnou stárnoucí herečku, jež bere role, jak je potřeba, a na svět pohlíží se suchým sarkasmem, jako by ji už nic nedokázalo překvapit a všechno pro ni bylo jenom dalším z mnoha hereckých rozmarů jejích kolegů, nad nimiž nemá smysl se vzrušovat.

Mefisto není vůbec špatná inscenace, není ale ani vyloženě dobrá. Ohromí svou vizualitou, hudbou i hereckými výkony, hlavním nedostatkem však zůstává její stopáž, která je zejména v druhé půli nadměrná a ubírá celku na svižnosti i dynamice. Zhruba poslední čtvrtina představení už je jenom repetitivní nuda, která nepřináší nic nového a z recyklace už vytěžených principů nedokáže dostat nic zajímavého. Určitě stojí za to Mefista vidět, už jen pro zajímavé režijní nápady a skvělou práci s prostorem, vyzbrojte se však trpělivostí, protože je to vážně hodně dlouhé pokoukání.