Marie Hajdová - Jeřabinový dům

Útěk na vesnici může být vysvobozením i speciálním druhem osobního pekla. Lucie o tom ví své, byť se nedokáže rozhodnout, co z toho právě cítí. Do chalupy svojí tety utekla z Prahy, protože v Bílé Vodě, daleko od svého původního života chce zapomenout a začít znova. Před minulostí se ale tak snadno skrýt nedá.

Lucie sice má dlouhodobý vztah, ale vlastně v něm není úplně spokojená, protože má pocit, že její partner má neustále jiné priority. Když otěhotní, věří, že by se situace mohla zlepšit, jsou to však marné naděje. Navíc o dítě nakonec přijde, což je pro ni poslední kapka. Rozhodne se sbalit kufry, přítele opustit a odjet daleko do Jeseníků, kde snad bude mít čas a klid přemýšlet, co by vlastně chtěla dělat se svým životem. Chalupa její tety je pro ni vždy otevřená a dívka se tady stejně vždycky cítila víc doma než u rodičů.

Bílá Voda je vesnice na konci světa, kam vede jediná silnice a žijí tady v podstatě jen starousedlíci. Navíc si všichni velmi dobře pamatují, kdo Lucie je, a mnozí z nich možná mají pocit, že jim něco dluží, nebo aspoň že jí mají co závidět. Kupříkladu Janina prodávající ve zdejších obchodě se může užrat žárlivostí. Lucie totiž představuje všechno, co ona není - je štíhlá, krásná a každý muž se za ní otočí, kdežto ona je potřetí těhotná, má pocit, že o všechen svůj někdejší půvab už dávno přišla, ani nemluvě o tom, že má doma manžela, který den za dnem tloustne a neprojevuje o ni žádný zvláštní zájem. Její život je nezajímavý, ubíjející stereotyp, z něhož není úniku.

Autorka se rozhodla do centra dění postavit dvě ženy s velmi rozdílnými životními osudy i založením, které si však jsou překvapivě podobné. Jedna z nich má velkou rodinu, celý život však jako by jí protékal mezi prsty a ona ztrácela sama sebe. Druhá o dítě přišla a začíná mít pocit, že to možná nebylo úplně špatně, protože se díky tomu aspoň může na chvíli zastavit a zauvažovat nad tím, co od života vlastně chce a čeká. Spojuje je primárně prostředí Bílé Vody, v níž obě aktuálně žijí, zároveň však také pocity jisté bezradnosti a vykořeněnosti. Vedle Lucie a Janiny nicméně v příběhu vystupují i další postavy, které vykazují s výše zmíněnými styčné body. Jedním ze stěžejních témat vinoucích se celým románem je mateřství, jeho nejrůznější podoby a zejména to, jak se mohou vztahy mezi matkami a jejich dětmi nepředvídatelně proměňovat.

V románu je zachycen život na malé vesnici, v níž jsou všichni aktéři svým způsobem uvěznění. Někteří dobrovolně, jiní z povinnosti k rodině či kvůli minulosti, která jim neumožňuje žít jinak. Dost často jsou však také vězni svých vlastních očekávání nebo strachů. Autorka se snaží zachytit atmosféru vesnice i komplikovaných vztahů, bohužel však nejde příliš do hloubky. Celé vyprávění klouže po povrchu, a přestože téma mateřství zpracovává z mnoha různých úhlů, do žádného jako by se příliš neponořila. Vniká tak mozaika mikropříběhů a lidských osudů, které spolu sice souvisejí, ale vlastně se čtenáře hlouběji nedotýkají, jelikož vyprávění schází emoce. Autorka píše čtivě, poměrně stroze, ale s důrazem na to, co chce říct. Přesto, nebo možná právě proto, vyznívá celý příběh do ztracena.

Jeřabinový dům je dobře napsaný román se zajímavým tématem, který bohužel trpí celkovou povrchností. Autorka se rozhodla zkoumat nejrůznější formy mateřství a vztahy mezi matkami a jejich dětmi, nakusuje toho nicméně snad až příliš mnoho. Vyprávění se nenoří do větší hloubky, všechno je v něm pouze náznakové a schází mu nějaká výraznější pointa. Závěr vyznívá do ztracena a příběh jako celek neponouká k hlubšímu zamyšlení. Je to trochu škoda, protože autorka má vyspělý, čtivý styl a příběh sám potenciál. Jen bohužel nebyl využit a dotáhnut tak, jak mohl být.