Zdeněk Jirotka - Saturnin

Pokud máte svérázného sluhu, můžete si být jisti jedním - nudit se rozhodně nebudete. Hlavní hrdina dnes již klasického humoristického příběhu Zdeňka Jirotky rozhodně nepředpokládal, že když si najme Saturnina, začne jeho dosud poklidný život nabírat zcela nečekané obrátky. Možná je ale vykročení ze stereotypu přesně tím, co mu v životě dosud scházelo, aniž by to tušil.

Podle teorie doktora Vlacha existují na světě tři skupiny lidí. Ta první, k níž se řadí i náš hlavní hrdina, je absolutně bez fantazie a dovede v kavárně třeba celé dopoledne zírat na mísu koblih, aniž by to v ní probouzelo úvahy jakéhokoliv druhu. Druhá skupina lidí se bude na zmíněnou mísu dívat a v duchu se bavit představou, co by se stalo, kdyby někdo přišel a začal koblihy házet po ostatních hostech. A pak je ještě třetí skupina lidí, kterou to láká nakolik, že se zvedne a tento záměr uskuteční. Chtělo by se říci, že nikdo nemůže být tak dokonalý blázen, aby něco podobného vyzkoušel. Jenže je tu Saturnin. A ten by byl podobného činu bez problémů schopen.

Román je v podstatě popisem nejrůznějších příhod, do nichž je titulní hrdina více či méně přímo zapojen. Hlavní hrdina popisuje svoje soužití se Saturninem a zejména jedno konkrétní léto, které je z mnoha důvodů nezapomenutelné, byť jeho většina se odehrává na venkově ve vile jeho dědečka. Když má totiž vypravěč šanci tady nerušeně strávit tři týdny své dovolené, byl by hlupák, kdyby toho nevyužil. Kromě něj, Saturnina a dědečka se nicméně v domě ve stejnou dobu nachází také teta Kateřina, která je chodicí studnicí přísloví, její syn Milouš, doktor Vlach a také slečna Barbora, na niž s náš hrdina tajně myslí. Společnost velmi nesourodá, což se promítá do jejího vzájemného soužití.

Jak už bylo řečeno, román je v podstatě sledem nejrůznějších zábavných epizod. Autor na jeho stránkách představuje pestrou směsici více či méně karikovaných charakterů, které se obvykle vyznačují nějakou dominantní vlastností, jež ovládá jejich chování. Vyprávění je založeno na situačním a suchém anglickém humoru, který je místy velmi absurdní. Zdrojem většiny komických situací je přitom Saturnin, který na vše reaguje s ledovým klidem anglického gentlemana, nenechá se vyvést z míry a má tendenci situace nejrůznějším způsobem glosovat, případně pro ně připravovat půdu, takže se zdá, jako by byl loutkovodičem postrkujícím ostatní tak, jak si sám právě přeje.

Autorův styl je velmi čtivý a má v sobě cosi starosvětského, co odpovídá časovému ukotvení do období první republiky. Celý příběh je vyprávěn hlavním hrdinou a z jeho pozice, tudíž je vlastně velmi popisný, protože se v něm nachází jen minimum přímých dialogů. Nepřímo jsou však rozhovory často reprodukovány. Vyprávění je velmi barvité a dovede probouzet čtenářovu fantazii, mnohé situace si na základě předkládaných popisů zcela plasticky představí. V příběhu neschází ani lehká romantická linka, která je však spíše kulisou dokreslující hrdinův charakter.

Saturnin patří ke klasikám humoristického žánru, snoubí v sobě eleganci první republiky a suchý anglický humor, přičemž vypravěčem je člověk, který právě smysl pro humor jako by zcela postrádal. I v tom je mimoděčná, byť ze strany autora bezpochyby úmyslná, komika. Román by se dal popsat jako řada absurdních příhod, k nimž dochází během léta, když se na jednom místě sejde několik velmi rozdílných osob. Některé z charakterů mají nádech lehké karikatury, přesto působí velmi plasticky a uvěřitelně. Autorův styl je navíc mimořádně čtivý a probouzí čtenářovu imaginaci. Navzdory době, v níž byla kniha napsána, je to klasika, která nestárne.