Monika Seidlová, Nofreeusernames, Markéta Forejtová - Můžeš říct: Miluju tě

"Miluju tě" se dá říct nejrůznějšími způsoby. Některé jsou přímé, jiné spíše v náznacích, nicméně forma sama nijak neumenšuje obsah. Trojice členek Humbook Teamu se rozhodla napsat novely inspirované alby Taylor Swift i zbývající polovinou týmu. Ke čtenářům se tak dostávají tři romantické příběhy z velmi rozdílných prostředí, který každý má úplně jinou dynamiku i atmosféru.

Maddie se s Lucasem přátelila snad od školky a neexistovalo nic, co by je mohlo rozdělit. Pak však její kamarád začal hrát hokej, odsunul ji na vedlejší kolej a pod vlivem svých spoluhráčů ji považuje za trapnou. Maddie se proto zařekla, že ho bude až do konce života nesnášet, a rozhodně s ním nechce mít nic společného. Problém je, že Lucas po její pozornosti najednou z nějakého důvodu touží. Potřebuje totiž pomoc a do karet mu nahrává i to, že v rámci skupinového projektu na angličtinu má spolupracovat právě s Maddie. Povede se těm dvěma zapomenout na staré spory a najít k sobě zase cestu?

Tessa se rozhodla udělat tlustou čáru za svou minulostí, přestěhovat se do New Yorku a začít znova. Vyzbrojena pouze svou kytarou má v plánu buskovat v ulicích a postupně si tak vydělat peníze na školné, aby mohla na univerzitu. Její největší touhou je anonymita a díky kamarádovi, který jí nabídne azyl u sebe v bytě, existuje jistá šance, že se jí jí dostane. Pak ale v prádelně úplnou náhodou narazí na kluka, který se chová docela tajemně a zdá se, že by o ni měl zájem. Tessa žádný románek účelově nevyhledává, zároveň se mu však nebrání. Aspoň do chvíle, než zjistí, že krásný neznámý je celebrita první kategorie, což se ani trochu neslučuje s její touhou po anonymitě.

Octavie si nikdy nemusela dělat starosti s penězi a naučila se žít tak trochu nad poměry. Utrácí víc, než by měla, rodiče jí však zatím vždycky finance dopřáli, takže může rozhazovat plnými hrstmi a přitom studovat. Její průměr sice není nijak závratný, ale přesto se na univerzitě zuby nehty drží. Teď však hrozí, že by její školu mohli zavřít. Bývalá studentka totiž hodlá univerzitu žalovat kvůli způsobenému traumatu, což by škola taky nemusela přežít. Octavie se proto vrhá na dráhu soukromého detektiva a s pomocí knihovnice Liy chce vypátrat, co se to tady vlastně děje. To by v tom byl čert, aby na něco nepřišla.

Každá z novel je úplně jiná, stejně jako jsou jiné jejich autorky, a tematicky vlastně příliš neladí dohromady. První příběh je klasickou romancí ze střední, druhý ukazuje temnou stránku showbyznysu a třetí má lehký nádech dark academia. Navzájem jsou velmi volně provázané vzájemnými odkazy, ty jsou však spíš mimoděčné a každý příběh funguje čistě sám za sebe a nezávisle na těch ostatních. Rozdílná je i celková literární úroveň jednotlivých textů. Asi nejvyspělejší je v tomhle ohledu hned novela první, která knihu otevírá. Autorka se v ní nesnaží o zbytečnou komplikovanost, ale dopřává postavám dostatek času i prostoru pro rozumný a uvěřitelný vývoj. Plusem je i to, že se na svůj věk chovají poměrně vyspěle a dovedou řešit své problémy racionálně a bez zbytečných dramat. Právě zbytečně vykonstruovaná dramata jsou naopak kamenem úrazu druhého příběhu. Hlavní hrdinka je v podstatě taková Rachel z Přátel, protože je absolutně nepřipravená na praktický život, a navíc přehnaně emotivní, než by problémy řešila, raději před nimi utíká a není příliš nakloněna rozumné dospělé komunikaci. Podobným neduhem trpí i hrdinka třetí novely, která má tendenci jednat zkratkovitě, konstruovat si v hlavě dramata, která nemají žádné pevné základy a ve výsledku mohou lidem víc ublížit než pomoct. Druhý a třetí příběh navíc mají lehce neuspokojivý, zrychlený závěr, v němž chybí hlubší vysvětlení i uvěřitelnější vyvrcholení.

Styl ani jedné z autorek není příliš komplikovaný, vzhledem k tomu, že se jedná o nenáročné romantické komedie to ale nevadí, vlastně se to dá čekat. Stylisticky nejslabší je asi paradoxně druhý příběh, přestože autorka by už s ohledem na svou předchozí publikační historii měla být docela vypsaná. Přesto se v jejím textu objevuje řada výplňkových, byť vizuálně líbivých chatových konverzací, schází podrobnější popisy, které by dodaly New Yorku, kam je děj zasazen, tu správnou atmosféru, nemluvě o řadě zbytečných popkulturních narážek. Monika Seidlová má příjemně čtivý styl, který možná zpočátku působí až moc jednoduše, ale k tématu sedí a výhodou je, že dovede vystavět uspokojivý a uzavřený dějový oblouk. Markéta Forejtová píše slušně a čistě stylisticky je její novela velmi slušná, bohužel si úplně nerozumí s dějovou stránkou, takže její příběh působí, jako by toho do něj chtěla nacpat víc, než na co měla reálně prostor, a nedovedla si s tím úplně poradit.

Od Můžeš říct: Miluju tě nemůžete čekat nějakou zvláštní hloubku, nenajdete ji tam. Jedná se o čistě odpočinkové čtení, které se ani nesnaží hrát si na něco jiného a cílovou skupinu bezpochyby uspokojí. Asi největším problémem knihy zůstává fakt, že jednotlivé texty k sobě příliš nesedí a pohromadě vlastně ani úplně nefungují. Každý je tak trochu každý pes, jiná ves a zejména závěrečná novela je tematicky někde úplně jinde. Chcete-li něco vyloženě odpočinkového, u čeho vypnete a nezavaříte si mozek, pak kniha svůj účel splní, žádnou hodnotnější literaturu od toho ale nečekejte.