Marná lásky snaha

Autor: William Shakespeare
Překlad: Martin Hilský

Premiéra: 26. 6. 2024
Uvádění: Letní shakespearovské slavnosti 

Režie: Filip Nuckolls

Obsazení
Ferdinand, král navarrský - Filip Březina 
Biron - Lukáš Příkaský
Longaville - Jan Jankovský
Dumaine - Petr Vanek
Boyet, starší pán z družiny francouzské princezny - Václav Kopta / Jiří Vyorálek
Don Adriano de Armado, výstřední Španěl - Adam Ernest
Nathan, kurát - Leoš Noha
Holofernes, učitel - Petr Čtvrtníček 
Hňup, strážný - Kryštof Rímský
Kotrba, mladík z vesnice - Jiří Maryško
Princezna francouzská - Anna Fialová 
Rosalina - Anna Kameníková
Kateřina - Karolína Vágnerová 
Marie - Kristýna Daňhelová
Žakeneta - Lucie Polišenská / Marie Štípková

Délka představení: 2 h 20

Shakespeare byl starý prasák, napadne asi nejednoho diváka po zhlédnutí Marné lásky snahy, která bývá všeobecně považována za jednu z nejsprostších Shakespearových komedií, zároveň však také za jednu z nejhravějších. Pro Letní shakespearovské slavnosti se tvůrci rozhodli akcentovat obě tyto roviny a vytvářejí lehce obscénní, pubertálně bláznivou podívanou, která nepostrádá značný aktualizační prvek.

Navarrský král se rozhodne na tři roky vzdát všech světských radovánek, oddat se studiu a askezi a získá pro svůj záměr i trojici přátel. Ti čtyři se zavážou přísahou, že budou střídmě jíst, málo spát a nespočinou zrakem na žádné ženě, protože vzdělání si žádá absolutní oddanost. Přesně v momentě, kdy všichni ztvrdí tento záměr svým podpisem, však dorazí zpráva o družině francouzské princezny, která chce získat zpět Akvitánii, kterou její otec Navaře postoupil za vojenskou pomoc. Doprovází ji mimo jiné tři dívky z její družiny, takže se stane nevyhnutelné. Pánové pro ně okamžitě zahoří a začnou přemýšlet, jak porušit přísahu, aniž by ztratili svou čest.

Marná lásky snaha je z větší části založena na slovních hříčkách, čehož se rozhodli tvůrci naplno využít. Stejně jako v původním textu proti sobě staví dvě skupiny postav - urozené šlechtice a dvořany, kteří svádí  klání ostrým jazykem a zakládají si na svém ostrovtipu, a jejich poddané, jejichž život je ovlivňován mnohem přízemnějšími starostmi, schází jim jemnost i vybranost a jejich komika leží víc v akci a situacích než ve vytříbeném jazyku. Oba tyto světy jsou do jisté míry prostupné, přesto zůstává zachován nutný distanc. Milostná linka je ponechána a oproti původnímu textu ještě umocněna, zároveň však tvůrci vypráví zejména příběh o pokrytectví a snaze lidí neztratit sami sebe v životních zkouškách. Celá inscenace je velmi lascivní, čímž vzdává hold původnímu textu, zároveň tím však odkazuje i na povrchnost dnešních vztahů, jejich tělesnost a mnohdy i neschopnost zúčastněných stran rozhodnout se, co je myšleno vážně a co je jenom hra. Celou dobu jde o odlehčenou komedii, skrývá se v ní však hořký podtón. 

Scénografie je vcelku jednoduchá a těží z prostoru Pražského purkrabství, takže je ze tří stran ohraničena zdí. V levé části jeviště je umístěn stan znázorňující ležení francouzské družiny, vpravo fontána s vyvýšeným letohrádkem. Kostýmy mají lehce historizující nádech, tvůrci se však nesnaží o žádné konkrétní dobové ukotvení a vlastně ani o jednotnou stylizaci. Do jisté míry je akcentován komický potenciál jednotlivých oděvů, v případě těch šlechtických neschází jistá zdobnost. Vizuální stránka nicméně nehraje zásadnější roli a účelově se s ní téměř nepracuje.

V případě této konkrétní komedie se nedá mluvit o hlavních a vedlejších rolích, protože postavy fungují spíše v uzavřených skupinách, nikoliv jako individuality. Na jedné straně je král se svými přáteli, kteří se snaží budit dojem důstojnosti a nadhledu, v momentě, kdy jsou konfrontováni s láskou, se však stávají mimoděčnými hlupáky, jejich chování i jednání získává komičtější charakter a působí takřka jako zmatení puberťáci ovládaní hormony. Podobné je to s družinou princezny. V konfrontaci s králem a jeho muži vyvolávají dívky dojem důstojného majestátu, jsou-li ponechány samy sobě, mění se v upištěné "blbky", jejichž jediným cílem je se bavit. Romantická chemie je nejsilnější mezi Králem Filipa Březiny a Princeznou Anny Fialové. Ti dva si vyměňují letmé pohledy a doteky a v jejich opatrném dvoření je něco dojemně upřímného. Kdo potom herecky zaujme především nevyhraněností svojí figury, je Jiří Vyorálek. Jeho Boyet je sarkastickým glosátorem dění, kterého těší dělat si z ostatních dobrý den a ponoukat je k nepravostem. V momentě, kdy se objeví, se stává nekorunovaným králem jeviště schopným naladit se na pubertální energii dívčí skupinky, ale zároveň ji krotit. Srší energií, jeho gesta v sobě kombinují velikášství s umírněným nadhledem a vlastně jako by si ze všeho a ze všech dělal legraci, ale přitom to myslel tak trochu vážně.

Marná lásky snaha je přesně tím, co od letního open airu čekáte. Jde o zábavnou komedii hrající na velmi odlehčenou a lascivní notu, nezapírá však ani hlubší témata. Tvůrci se rozhodli využít aktualizačního potenciálu textu, čímž do Shakespeara proniká mnoho z nás a našich problémů, aniž by se vytrácel jeho duch. Herecké výkony jsou hravé, přirozené, působí, jako by se sami aktéři navzájem hecovali a provokovali. Inscenace rozhodně má co říct, šikovně vyvažuje lacinou lascivnost se vznosným textem a ani na moment nenudí. Na tohle prostě chcete v létě zajít.