Vycouvat ze zasnoubení může přinést ne jedno, ale hned dvě zlomená srdce. Tím spíš, když to ani není vaše vůle a prostě jenom chcete vyhovět příbuzným. Anna se před lety zamilovala a chtěla provdat. Její rodina se však postavila velmi ostře proti, jelikož nepovažovali pouhého námořníka za vhodnou partii pro baronetovu dceru. Uplynulo osm let a ti dva se opět potkávají. Jak to dopadne?
Baronet Elliot má vedle mnohých dalších i jeden zcela zásadní nedostatek - nedokáže hospodařit s penězi a neustále žije nad poměry. Má vcelku jasnou představu o životním stylu, který se slučuje s jeho postavením, a odmítá vidět, že pozemky mu jednoduše nevynáší dost, aby mohl tolik rozhazovat. Jako jediné spásné řešení se jeví pronájem rodinného sídla a stěhování do Bathu. Konec konců, je to dostatečně módní město a řídit menší městský dům je výrazně levnější. Nejstarší dcera Elizabeth je nadšená, prostřední Anna o poznání méně, ovšem na její názor se nikdo neptá.
Na dívku se nicméně usměje štěstí v podobě pozvání od sestry, které její stěhování aspoň trochu pozdrží. Vydává se tedy na nedaleké panství, aby tam své sestře dělala společnost a zároveň trávila čas s rodinou svého švagra. Nepředpokládá, že se tam velmi brzy objeví nečekaný návštěvník v podobě jejího někdejšího snoubence Fredericka Wentwortha. Teď už je z něj zámožný kapitán a tedy vynikající partie. Zdá se však, že se na Annu stále zlobí kvůli ukončení jejich vztahu, a sotva s ní prohodí slovo. Dívka s něčím takovým počítala, ale stejně jí to láme srdce, protože někdejší něžné city ještě nevyhasly.
Autorka, jak je jejím zvykem, vytváří trochu výsměšnou společenskou fresku vykreslující regentskou Anglii se všemi jejími nešvary i pochopením pro ně. Její hrdinové se snaží být sami sebou v době, která tomu úplně nepřeje, a vzpírat se stereotypům alespoň potud, pokud společenské mantinely dovolují, ne vždy se jim to však daří. Austenová má dar výstižnou zkratkou charakterizovat nejrůznější typy postav a zároveň skrz ně poukazovat na rysy osobnosti, které jí osobně připadají směšné. Ať už jde o přehnanou nadutost pana Elliota, který se pro svůj titul cítí nadřazený ostatním, nebo hypochondrii Mary, která zoufale touží být středem pozornosti a bere jako újmu, pokud se to neděje. Děj je založen na zachycení životního rytmu konkrétní společenské třídy a nastavení vzájemných vztahů mezi postavami. Romantická linka je tradičně přítomná, nehraje však prim.
Anna Elliotová je romantickým příběhem, zároveň však společenskou kritikou, v níž si autorka s nadhledem sobě vlastním střílí z představitelů smetánky, k níž se sice částečně také řadí, ale zároveň nezůstává slepá k jejím slabostem. Text je psán lehkou rukou a i víc než dvě stě let od vydání si zachovává čtivost a vlastně i aktuálnost. Bere si totiž na paškál ty lidské slabosti, které se v čase neproměňují, takže postavy by klidně mohly mít předobraz v našich současnících. Hledáte-li nenáročnou klasiku, která má i přesto přesah, v Jane Austenové ji najdete.
Anna Eliotová je jediná kniha od Austenové, která mi nějak nesedla. Dočetla jsem ji, to jo, ale pak jsem ji bez lítosti poslala dál.
OdpovědětVymazat