Provensálský roadtrip

Francie je mojí celoživotní láskou a baví mě poznávat všechny její kouty. Díky své velikosti je neuvěřitelně rozmanitá a projet ji křížem krážem zabere spoustu času, takže to dělám po menších úsecích. Letos padl los na Provence. A protože za týden se toho zas tak moc stihnout nedá, zaměřili jsme se tentokrát na jeho západní část.

Den 1. - 29. 6. - Příjezd

Naše putování začalo na pražském letišti. První den prázdnin by tady člověk očekával hlavu na hlavě, nicméně realita tomu úplně neodpovídá. Nechápejte mě špatně, už jsem to tady zažila i výrazně prázdnější, zároveň jsem to tady však zažila i výrazně plnější a s ohledem na právě probíhající sezónu dovolených bych možná čekala větší davy. Absence front na cokoliv nicméně rozhodně není důvodem ke stížnostem.

Auto necháváme v parkovacím domě kolem jedenácté a hned vzápětí zjišťujeme, že jsme klidně mohli vyrazit i později, protože náš let někde nabral necelé dvě hodiny zpoždění. Úplně vítaný začátek dovolené to není, nejde však ani o konec světa, holt se v čase navíc nějak zabavíme. Jelikož letíme jen s batohem, míří naše kroky rovnou na bezpečnostní kontrolu, kde jde všechno rychle a hladce, takže můžeme pokračovat ke gatu. A jelikož do odletu je ještě času víc než dost, chce to něco na zub. Začneme v jedné kavárně, odkud se později přesuneme do druhé. Rodinka se zabaví povídáním, já využívám prostoje k dohnání nějakých pracovních restů. Neptejte se mě, proč mám potřebu pracovat o víkendu.

Jak se dozvídáme, Francouzi opět usoudili, že je čas na jejich národní sport, a vytáhli do stávky. Na letišti v Marseille (a nejspíš ne jenom tam) stávkuje pozemní personál. Ve výsledku by se nás to nemuselo nijak výrazně dotknout, jenže to znamená zpožďování letů, a především jejich vykládky či finálního parkování na letišti. Z Prahy odletíme s avizovaným zpožděním, dalších čtyřicet minut nicméně nabereme po dosednutí na francouzskou ranvej. Není tady pro nás totiž připravena stojka, což vyžaduje další zbytečné čekání. V letadle je s ohledem na okolní teplotu vedro, lidé začínají být nervózní a personál není právě sdílný a místo aby poskytl pasažérům nějaké relevantní informace, křičí na ně, ať se posadí. Profesionálové, jen co je pravda. Ale co už, člověk si tím nebude kazit dovolenou.

Po tři čtvrtě hodině se konečně dostáváme z letadla, peripetie tím ovšem nekončí. Ani pozemní personál není zrovna nejpříjemnější a všechny nelítostně posílá do prostor letiště, které jsou ale z nějakého důvodu zamčené, takže dav se prostě štosuje tam, kde je zrovna místo. Nezdá se, že by se kdokoliv snažil to vyřešit, nicméně po dalších deseti minutách se dveře otevírají a my se konečně můžeme vydat do letištní haly a odsud ven odchytit si autobus do centra.

Z letiště do Marseille jezdí pravidelná autobusová linka. V provozu je od sedmi ráno do sedmi večer a na nádraží St. Charles v centru města vás doveze za zhruba půl hodinky v závislosti na provozu. Vyjde vás to na přibližně 8 euro. Na nádraží přesedáme na metro, jedna jízda stojí 1,30 euro, a popojíždíme asi čtyři stanice k našemu ubytování. V Marseille jsou v provozu dvě linky, které se kříží na dvou místech, tudíž na ně můžete vzájemně přestupovat. Vlaky jsou staršího data a není v nich klimatizace, takže zejména v letních měsících se obrňte a připravte na pořádné dusno.

Od metra je to k našemu hotelu Odalys nějakých pět minut pěšky. Ubytováváme se, necháváme batohy na pokoji a vyrážíme do města na něco k jídlu. Nějaký zevrubnější průzkum si necháváme až na další den, protože je poměrně pozdě a po cestě jsme unavení. Nakonec zakotvíme v sympatické francouzské brasserii a nad talíři plnými skvělého jídlo se sklenkou vychlazeného bílého necháváme rozpačitý začátek dovolené za sebou a připíjíme si na to, že těch následujících sedm dní si naplno užijeme.

Den 2. - 30. 6. - Marseille a Arles

Neděle nezačíná úplně slibně. Přestože je náš hotel situován stranou hlavní silnice, celou noc kolem byl poměrně silný, a zejména hlučný provoz, kvůli nefungující klimatizaci jsme navíc museli mít otevřená okna, jinak by hrozilo upečení zaživa. Úplně dobře jsme se tudíž nevyspali, ale co se dá dělat. Přece si něčím podobným nebudeme kazit den. Po snídani z vlastních zásob se proto balíme, odhlašujeme a vyrážíme do ulic Marseille.

Opět nás čeká cesta metrem, nicméně budou to jenom dvě stanice do starého přístavu, Vieux Port. Místo je dnes především centrem turistů a námořníků. Je tady totiž obrovská marina plná lodí všech velikostí. Moc původního tady nezůstalo, protože město bylo v roce 1943 během německé okupace vybombardováno, přesto narazíte i na nějaké ty starší domy, třeba původní radnici z poloviny 17. století. V její blízkosti se nachází také velký nápis Marseille, který láká zejména turisty, místní ho bez většího zájmu míjejí. Budete-li pokračovat dál vzhůru, narazíte na kostel Panny Marie, který sice vznikl v 11. století, ale během velké francouzské revoluce byl zničen, takže dodneška se z něj zachovala jenom věž se zvonicí.

Ještě trocha stoupání a ocitáte se v Le Panier, jedné z nejmalebnějších městských čtvrtí, která vždycky byla rájem přistěhovalců, ale také umělců a bohémů. Nějakou dobu tady strávil třeba proslulý svůdník Casanova. Něco z někdejší atmosféry tady stále přetrvává, jelikož tu narazíte na obrovské množství pouličního umění v podobě muralů všech forem i velikostí. Něco jsou karikatury, něco výjevy ze známých filmů, vtipy nebo třeba čistě květinové motivy. Klidně tady můžete bloudit a jen tak se kochat, rozhodně je čím.

Ve čtvrti Le Panier se nachází také Vieille Charité, budova bývalého chudobince, která dnes slouží jako univerzita a muzeum. Na nádvoří a ochozy se dostanete zadarmo, do expozic se platí. Rozhodně ale stojí za to alespoň nahlédnout, jedná se architektonicky velmi zajímavý počin. Pokud se z úzkých uliček vymotáte směrem k moři a novému přístavu, pak narazíte i na hlavní marseilleskou katedrálu zasvěcenou Panně Marii. Postavena byla na místě původního románského chrámu v druhé polovině 19. století a je to největší katedrála ve Francii.

Protože z dopoledního bloudění uličkami jsme trochu uchození, zastavujeme se na kávu (přestože ve Francii si na ní moc nepochutnáte, pokud si nedáte tu práci, abyste našli nějaký řemeslný podnik, kterých tu je jako šafránu). Potom už nás čeká cesta na nádraží, kde si vyzvedneme auto a skutečně zahájíme náš plánovaný roadtrip.

První zastávkou je Arles, město, jehož historie sahá až do římských časů. Zdejší antické památky patří k těm nejvýznamnějším nejen ve Francii a jsou zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Nepovažuju se sice za nějakého obzvláštního nadšence do antiky, přesto mě architektura stará tisíce let neskutečně láká k prozkoumání. Auto proto necháváme v centrálních krytých garážích a vyrážíme do města. Nejprve na oběd a poté už skutečně do ulic poznávat zdejší malebná zákoutí.

Jen těžko odolávám, když mi do cesty vstoupí kostel, proto je první zastávkou katedrála sv. Trofima, jednoho z raně křesťanských biskupů, který je s tímto městem spojený. Přiléhá k ní i klášter, ten ale vynecháme, protože se nám nechce platit za vstup. Místo toho se vydáváme na nábřeží a na vyhlídku v místě bývalého Lvího mostu. V 19. století tudy vedla železnice, během druhé světové války však byl most během bombardování zasažen a už nikdy nebyl obnoven. Dneska tady soudě podle odéru nejspíš přespávají bezdomovci, vyhlídka je to však pěkná.

A pak už je na řadě vrchol naší návštěvy města - antická aréna, která patří k těm nejzachovalejším na světě. Ve srovnání s některými jinými je sice relativně malá, ale můžete si ji důkladně projít v každém z pater, nedostanete se jenom přímo do jejího středu, tedy místa, kde probíhalo všechno hlavní zdejší dění. Lístek do arény můžete koupit v kombinaci s dalšími památkami, takže si bereme rovnou i vstup do zdejšího antického divadla. To je sice dneska kvůli oslavám zavřené, ale nevadí, můžeme se tam vrátit zítra. Dnes se totiž ve městě koná slavnost, jíž místní vzdávají hold provensálské kultuře, a městem prochází krojovaný průvod. Zjišťujeme to víceméně náhodou, ale proč se nepokochat, když z ochozu arény máme perfektní výhled? A že je, na co se koukat.

Po aréně už pomalu nazrál čas vypravit se na naše ubytování. Tentokrát je to hotel Le Rodin trochu na okraji města. Je tu ale klid, krásná zahrada a bazén. A jelikož počasí nám přeje, končíme náš den relaxem ve vodě.

Den 3. - 1. 7. - Arles, Pont du Gard, Avignon

Ráno se vracíme do centra Arles, abychom si prohlédli ještě antické divadlo. Tentokrát je zavřená pro změnu aréna, tudíž načasování jsme zvolili vlastně úplně ideálně. Z divadla se toho na rozdíl od ní moc nedochovalo. V podstatě jen dva sloupy, nějaké další jejich pozůstatky, orchestřiště a část hlediště. I tak ale tohle místo má atmosféru a divadelník ho prostě vidět musí. Chcete-li navštívit opravdu zachovalé římské divadlo, vyrazte do Orange, které je vzdálené zhruba hodinku jízdy. Já tam někdy určitě potřebuju, ale tentokrát nebyl čas. Z divadla zajdeme ještě na hlavní arleské náměstí, do zdejšího kostela a na vyhlídku, načež je čas na dopolední kávu. Po ní už se vracíme do auta, abychom dojeli k dalšímu bodu programu.

V antice ještě chvíli zůstaneme, protože další je na řadě Pont du Gard, jeden z nejvýznamnějších akvaduktů své doby, který se dodneška dochoval v téměř původní podobě. V 19. století sice proběhla rekonstrukce a dílčí úpravy, na jeho vzhledu se to ale nijak nepodepsalo a stále dokáže ohromit svou monumentálností i technickým řešením. Pokud byste se o něm chtěli dozvědět víc, můžete si zaplatit komentovanou prohlídku, která vám umožní přístup dokonce do jeho útrob, my se však spokojíme s obdivováním zvenku, postupně vylezeme na vyhlídku na obou jeho koncích a projdeme se přes něj. Paradoxně právě to je jediné, co staří Římané udělat nemohli, protože most nebyl určen k běžnému provozu a chodci by přes něj řeku zdolávali jen těžko.

Od mostu se vracíme zpátky k autu a pokračujeme do Avignonu, historického klenotu, který si někteří spojují se slavným divadelním festivalem, jiní s papežským schizmatem a dalším se možná vybaví známá francouzská písnička Sur le pont d'Avignon. Po stopách všeho toho se máme v plánu vydat, ovšem protože poledne už minulo, zaparkujeme na centrálním parkovišti a začínáme obědem v jedné z mnoha místních restaurací. Pak už je na řadě papežský palác, který je hlavní dominantou města. Vzhledem k pohnuté francouzské historii, během níž to církev neměla právě snadné, se z původního vybavení mnoho nedochovalo a jenom velmi malé procento místností si zachovalo alespoň originální freskovou výmalbu. Abyste si však dokázali představit, jak dřív palác vypadal, půjčí vám histopady, tablety, na něž si v každé místnosti načtete kód a následně můžete chodit kolem, sledovat na obrazovce, jak prostor vypadal v minulosti, a do toho se dozvídat střípky z jeho historie. Prohlídku můžete vést vlastním tempem, takže jste-li zapálení fanoušci historie, vyhraďte si palác dostatek času a ideálně nakoukněte i do papežských zahrad.

Hned v sousedství najdete také katedrálu, která stojí minimálně za nahlédnutí, a rozlehlý park svádějící k relaxaci i výhledům na město a jeho nejbližší okolí. Projít si můžete také historické centrum jako takové a neměli byste minout ani proslulý avignonský most. Z toho původního zbylo už jen torzo v podobě čtyř oblouků, zbytek vzal za své v důsledku ničivé povodně v 17. století. Nutno ale podotknout, že ani předtím nebyl most v tom nejlepším stavu. Vstup na něj je zpoplatněn, lístek si můžete koupit i v kombinaci s papežským palácem. Trojvstupenka do paláce, jeho zahrad a na most vás vyjde na 17 euro.
Protože Avignon je půvabný i sám o sobě, po návštěvě nejznámějších památek chvíli jen tak brouzdáme ulicemi, nakukujeme do krámků se suvenýry i lokálními výrobky, např. se nám daří objevit obchůdek specializující se výhradně na lanýže, a nakonec se osvěžujeme zmrzlinou. Taky narážíme na nějaké ty pouliční umělce předvádějící všechno od klasického hraní na hudební nástroj až po kouzelnickou show. Je znát, že tohle místo dýchá a žije divadlem.

A po důkladném průzkumu města už nás čeká cesta na naše další ubytování. Tentokrát máme pro sebe celý domek se dvěma ložnicemi, kuchyní a obývacím pokojem, součástí je dokonce i naplněná lednice, z níž si můžeme vzít, na co budeme mít chuť. Parkování je sice hodně stísněné a vyžaduje jistý řidičský um, naštěstí jsme si však půjčili malé auto, které se vměstná všude. Tím pádem se zabydlujeme, otvíráme víno, chystáme si jídlo a zatímco na mě čeká střih videa, zbytek rodiny se zabaví povídáním a shrnutím uplynulých zážitků.

Den 4. - 2. 7. - Gordes, Sénanque, Roussillon

Na čtvrtý den jsme si naordinovali trochu skutečné provensálské atmosféry ve zdejších půvabných vesničkách. Z Avignonu vyjíždíme směr Gordes, což je jedna z nejkrásnějších vesnic ve Francii, díky čemuž láká zástupy turistů. To se ukazuje hned po příjezdu, kdy nám dá docela práci najít parkovací místo. S trochou štěstí a umu ale nakonec přece jenom zastavíme a můžeme vyrazit do centra. Vesnička není moc rozsáhlá, ovšem skrývá celou řadu krásných zákoutí. Navíc se tady pravidelně konají trhy, na nichž se nabízí mnoho řemeslných výrobků a lokálních potravin. Určitě stojí za to zamířit z centra také opačným směrem a zajít až na vyhlídku, z níž se vám celá Gordes nabídne jako na dlani.

Blíží se poledne, což znamená, že je správný čas dát si něco na zub. Na klasický oběd to nevidíme, ale dáme si aspoň ovocný fresh a kávu, než bude čas přesunout se o kus dál. Zastávkou číslo dvě je opatství Sénanque, které je doslova reklamou na Provence. Dodnes tady žijí mniši, jejichž hlavním zdrojem obživy je pěstování levandule a chov včel, tím pádem také výroba medu. Opatství leží přímo uprostřed levandulových polí a najdete ho snad na každé provensálské pohlednici. Je trochu zastrčené v údolí, takže mimo jiné tady nechytnete signál. Můžete jej nicméně obdivovat nejen zvenku, ale i zevnitř, protože jeho část je veřejně přístupná. A podobně jako v případě Avignonu tady dostanete tablety, které vám ukážou, jak to tady vypadalo v minulosti, ale zároveň i přiblíží život dnešních mnichů. Vstup vás vyjde na 8,50 euro. Po prohlídce ještě nakoukneme do zdejšího krámku, kde si na ochutnávku pořizujeme zdejší bylinný likér, a pak už zadáváme do navigace nové souřadnice a doufáme, že i přes absenci signálu se odsud nějak vymotáme.

Čeká nás zastávka číslo tři, tentokrát okrové město Roussillon. Zdejší domy mají typickou, narůžověle oranžovou barvu získanou díky okrovým pigmentům ze zdejší půdy. Náš původní plán je se tady najíst, nicméně přijíždíme v čase, kdy už se restaurace pomalu chystají zavírat, takže se musíme spokojit jenom se zákusky z místní cukrárny. Po tomhle občerstvení se vydáváme na okrovou stezku kousek za městem, která nabízí okruh mezi úžasně zbarvenými skalami. Vybrat si můžete mezi kratší a delší variantou, přičemž ta delší je rozhodně lepší. Nabídne vám o něco víc krásných výhledů a celý terén je navíc mimořádně příjemný, takže se moc nenadřete. Navíc jsou to reálně pouze nějaké tři kilometry, takže i nesportovci si poradí. Bohužel ale i tady chtějí vstupné, byť spíše symbolické v podobě 3,50 euro. A ještě malá rada. Okr neuvěřitelně barví, takže se radši vyhněte bílému oblečení.

Z okrové stezky míříme na zmrzlinu a po ní ještě do města pokochat se jeho historickou atmosférou i výhledy do okolí. V podvečer nasedáme zpět do auta a po zastávce v obchodě vyrážíme do Villars, kde na nás čeká dnešní bydlení. Jedná se o typicky provensálskou vesničku, kde na vás všechno vyloženě křičí Francie. Po zabydlení a večeři z vlastních zásob proto vyrážíme na rychlý průzkum okolí a skleničku vína ve zdejší restauraci.

Den 5. - 3. 7. - Apt, Cedrový háj, Bonnieux, Muzeum levandule

I další den se ponese v duchu objevování klidnějších provensálských krás. Snídani máme k dispozici na ubytování a můžeme si ji sníst na čerstvém vzduchu. Stejně jako zdejší prostředí je typicky francouzská - jogurt s granolou a ovocem, pečivo, máslo, domácí džem. Po jídle nás čeká nástup do auta a krátká cesta do Apt, které je centrem zdejšího mikroregionu. Městečko je to pěkné, ale ničím výjimečné, takže si tady dáme aspoň ranní kávu, trochu se pokocháme a pokračujeme po křivolakých silničkách skýtajících nádherné výhledy do vnitrozemí k druhé dnešní zastávce - cedrovému háji.

Přestože na první pohled se to nezdá, zdejší cedry vlastně nejsou ani tak staré a růst tu začaly víceméně náhodou, ovšem uchytily se. V létě hrozí riziko požáru, takže v některé dny, kdy teploty stoupají hodně vysoko, je zakázán vstup, dá se to předem zjisti na webu. Pokud nicméně nebude vaší návštěvě nic bránit, můžete si vybrat jednu ze čtyřech stezek rozdělených podle délky a náročnosti. My se rozhodujeme pro kombinaci červené a žluté, protože nám slibuje vyhlídku kamsi do údolí, brzy se nicméně ukazuje, že pro podobný výlet jsem nezvolila nejvhodnější obuv. Trasa připomíná spíše horskou turistiku než pohodovou procházku lesem, tudíž městské pantofle na ni nejsou to pravé ořechové. Člověk by však na tom mohl být i hůř a ve výsledku se dá cokoliv ujít v čemkoliv. Navíc od chvíle, kdy se dostaneme na vyhlídku, už je trasa skutečně jenom příjemnou lesní procházkou, takže pantofle ničemu nevadí.

S pár kilometry v nohách se vracíme do auta a míříme do nedalekého Bonnieux, historického městečka, možná spíše vesničky, rozkládajícího se jako tolik mu podobných v kopci. Jelikož jsme se trefili do doby oběda, sedáme si do jednoho ze zdejších podniků na jídlo a po něm začínáme objevovat krásy místa. Vylezeme k hornímu kostelu, odkud se nabízí krásná vyhlídka do okolí, a následně sejdeme i k dolnímu kostelu, přičemž trasa nás provede křivolakými uličkami dýchajícími historií. Ještě chvilku řešíme, kam dál - jestli si náš výlet prodloužit o hrad legendárního markýze de Sade v sousedním Lacoste, nebo to vzít rovnou do Muzea levandule. Nakonec vítězí druhá varianta.

Muzeum levandule je malé rodinné muzeum zabývající se historií pěstování a zpracování levandule v této oblasti, vstupné vás vyjde na 8 euro. Reálně jsou to dvě místnosti zaplněné primárně nejrůznějšími destilačními přístroji, příjemným bonusem nicméně je audioprůvodce v češtině. V rámci úvodního filmu se dozvíte všechno o pěstování levandule a po prohlédnutí destilačních přístrojů můžete venku přihlížet živé ukázce zpracování této ikonické provensálské květiny. Po prohlídce se vydáváme do cukrárny přes ulici na něco dobrého na zub a pak už je čas přejet do dalšího ubytování. To máme v Aix-en-Provence, ovšem nikoliv v centru, ale na okraji. A jelikož jde o vilovou čtvrť na okraji, povede se nám trochu zabloudit. Naštěstí se nakonec nějak vymotáme a můžeme si užít klidný večer u bazénu. I tentokrát totiž máme k dispozici celý domek - je to v podstatě bungalov u bazénu, ale má všechno, co potřebujeme k příjemnému odpočinku.

Den 6. - 4. 7. - Aix-en-Provence

Po několika intenzivně procestovaných dnech se tentokrát rozhodujeme udělat si to trochu volnější. Tím spíš, že mám dopoledne nějaké pracovní povinnosti. Ty se mi však daří vyřídit vcelku rychle, takže nic nebrání tomu, abychom se vydali na průzkum města, v němž jsme se ubytovali. Jelikož do centra je to přece jenom trochu z ruky, bereme to autobusem a za nějakých dvacet minut už si sedáme v kavárně na pravidelnou dopolední dávku kofeinu. Kafe sice ani tady neumí, ale není každý den posvícení. Alespoň si to zpříjemníme jahodovým muffinem.

Aix-en-Provence je vcelku malebné město, v jehož uličkách se můžete krásně ztratit, stejně tak však můžete bloumat po širokých bulvárech. Nemáme vlastně žádný konkrétní cíl, takže se prostě jen tak procházíme a necháváme na sebe působit atmosféru. Navíc se všude ve městě pořádají trhy, tudíž i porůznu okukujeme zboží, ať už jde o řemeslné výrobky, farmářské potraviny nebo třeba oblečení.

Chvíli po poledni je čas na oběd, tudíž se usazujeme v jedné z četných restaurací na něco na zub. Poté nás čeká rychlé nakouknutí do katedrály, na zevrubnější prohlídku bohužel kvůli chystanému pohřbu není čas, nákup jídla na večer a návrat na ubytování. Tentokrát se rozhodneme vzít to pěšky, což ale není nejlepší nápad, protože je jednak vážně horko, jednak vede trasa podél silnice a z větší části po slunku. Ve třiceti stupních asfalt vyloženě žhne, navíc je to celou dobu až nepříjemně do kopce. Dorazíme absolutně splavení, takže je dobře, že zbytek odpoledne můžeme strávit relaxací u bazénu s knížkou.

Den 7. - 5. 7. - Marseille a Cassis

Čeká nás poslední celý den naší dovolené, což mimo jiné znamená návrat do Marseille, odkud následujícího dne dopoledne odlétáme zpět do Prahy. Tím se však můžeme zabývat později, není důvod neužít si ještě tenhle jeden den naplno. Ráno proto opouštíme ubytování, nasedáme do auta a přesouváme se zpátky do velkoměsta. Naším prvním cílem je bazilika Notre Dame de la Garde tyčící se nad městem a poskytující nádherný třistašedesátistupňový výhled na Marseille i jeho nejbližší okolí. Samozřejmě nakoukneme i dovnitř a chvíli se prostě jenom kocháme. Pak je ale načase vymyslet program na zbytek dne. Původně jsme plánovali lodní výlet na pevnost If a přilehlý ostrov Frioul, problém však je, že nechat v Marseille kdekoliv delší dobu zaparkované auto taky může znamenat, že ho, nebo minimálně svoje věci, vidíte naposledy v životě. Zloději se sice zaměřují spíše na zahraniční poznávací značky a my máme francouzskou, stejně se nám ale něco podobného nechce riskovat, takže měníme plán za pochodu a přesouváme se do nedalekého městečka Cassis.

Chtělo by se říci, že Cassis je takové Azurové pobřeží pro chudé. Má to tady vibe Saint Tropez, ovšem za příznivější ceny a s méně turisty. Cesta z Marseille vede po pobřeží a nabízí úchvatné výhledy, městečko samo má velmi prázdninovou atmosféru. Můžete se tady toulat uličkami, sejít do přístavu a taky se vydat na plavbu po zdejším národním parku sdružujícím unikátní zátoky, tzv. calanques. Vede po nich i spousta pěších tras, takže pokud milujete turistiku, přijdete si tady na své, obdivovat místa z moře je však také zážitek. Můžete si vybrat z několika druhů plaveb, které se liší délkou, množstvím navštívených zátok i cenou, rozhodně si však nakupujte lístky výhradně u certifikovaných společností, které mají pro plavbu povolení, jinak si koledujete o průšvih. My se rozhodujeme pro hodinu dvacet na lodi, během níž uvidíme pět calanques. Vyjde to na 25 euro za osobu. Plavba je i s komentářem ve francouzštině, tudíž pokud jazyk ovládáte, dozvíte se spoustu zajímavých informací.

Po návratu z projížďky je ideální čas dát si oběd. Jelikož jsme v přístavu, všude tu nabízí ryby a mořské plody. Restaurace mají různou kvalitu i ceny, ale vybrat se bez potíží dá, takže se v jedné usazujeme a po jídle ještě trochu prozkoumáme město. Pak už je čas na návrat k autu a do Marseille, kde vůz vrátíme a můžeme se vypravit na naše poslední ubytování. Tentokrát máme k dispozici celý byt, dokonce i s naplněným minibarem. Zbývá tak jen nakoupit něco k večeři a relaxovat.

Den 8. - 6. 7. - Návrat

Čas dovolené se nachýlil, je čas letět domů. Náš let je plánován na jedenáctou, tudíž nemusíme vstávat nijak nesmyslně brzo, přesto vyrážíme z bytu už před osmou, abychom si chytli autobus na letiště. Ten ve všední dny jezdí co deset minut a o víkendu co dvacet, takže se nemusíme bát, že bychom se neměli z města jak dopravit. Po ránu navíc ani není dopravní špička, takže na letišti jsme překvapivě brzo a míříme rovnou na bezpečnostní kontrolu. Marseilleské letiště není příliš velké a všechno tady jde rychle, tudíž za chviličku už procházíme obchody (ne že by jich tu bylo moc), nakupujeme poslední suvenýry a sedáme si v kavárně na snídani. Žádné zpoždění se tentokrát naštěstí nekoná, takže v předem stanovený čas můžeme nasednout do letadla a vyrazit domů. V Praze na letišti už jen vyzvedneme auto a je čas na návrat do každodenní reality.

Nevím, jak se to vždycky stane, že dovolená uteče tak neskutečně rychle. Člověk se málem nestačí nadechnout, a je po ní. Provence je ale jedna z těch francouzských oblastí, která za návštěvu rozhodně stojí, jelikož je tu nádherná příroda, malebná městečka a skvělé jídlo i víno. Pokud tedy uvažujete, kam podniknout váš příští roadtrip, tady by se vám mohlo líbit.