Když po něčem toužíte celý život, dost pravděpodobně si za tím půjdete, děj se co děj. Tessa vždycky chtěla uniknout z prostředí, v němž vyrostla, a dokázat víc než její rodina. A povedlo se. Je z ní úspěšná, dobře etablovaná právnička, která srší sebevědomím. A přesto stačí málo, aby tohle všechno vzalo za své.
Tessa pochází z relativně chudých poměrů. Její matka pracuje jako uklízečka, otce od dětství neviděla a nemá ponětí, co s ním je, bratr se živí rukama a pracuje převážně na stavbách. Nikdo v její rodině nikdy nedosáhl na vysokoškolský titul, natož na lepší kariéru, ona se však odmítá smířit s průměrností. Tvrdě na sobě pracuje a povede se jí získat stipendium na Cambridge. Nadšeně nastupuje do prvního ročníku práv, a přestože už na první přednášce je vyučující upozorní, že každý třetí školu nedokončí, Tess věří, že ona k nim patřit nebude. A má pravdu. Pár let na to je z ní úspěšná právnička s vynikajícím pracovním zázemím i vysokou úspěšností vyhraných případů a neexistuje nic, co by se jí mohlo postavit do cesty.
Tess pracuje jako obhájkyně žalované strany. Případy si nevybírá, jsou jí přidělovány, s tím však problém nemá. Neřeší vinu nebo nevinu svých klientů, pouze to, co je v rámci práva možné dokázat. Velmi často je obhájkyní v kauzách sexuálního násilí a nikdy ji nenapadlo přemýšlet o nich jinak než jako o další rutinní práci. Karty se však obrátí v momentě, kdy se ona sama stane obětí znásilnění. Najednou už to není jenom o tom, kde je právo, ale i o tom, kde leží pravda. Tessa si uvědomuje všechna rizika spojená s nahlášením případu. Velmi dobře ví, jak zřídka bývají podobné kauzy úspěšné, vždyť v nich dost často zastupuje právě násilníky. Najednou stojí na rozcestí - nahlásit čin a riskovat svou kariéru, pověst i kredibilitu, nebo dovolit násilníkovi, aby mu to prošlo a mohl podobně ublížit i nějaké další ženě?
Autorka se ve svém románu snaží poukázat na mezery britského (a nejen toho) právního systému, který nutí oběti sexuálního násilí znovu prožívat prodělané trauma, aniž by měly jistotu, že násilník dojde potrestání. V případě finálního přelíčení je to totiž slovo proti slovu a zákon bohužel jen málokdy stojí na straně oběti. Román je rozdělen do dvou částí, díky čemuž ještě více vyznívá absurdita celého systému. V té první se čtenář postupně seznamuje s Tess, její kariérou, případy i způsoby obhajoby. V té druhé je hlavní hrdinka posazena do svědeckého křesla a všechno prožívá z opačné strany.
Román je psán v ich-formě, vypravěčkou je sama hlavní hrdinka. Díky tomu se čtenář může seznámit s její osobností a také nejrůznějšími pocity stran toho, co se jí stalo. Zatímco v první části je to veselá, sebevědomá žena vychutnávající si život plnými doušky, v té druhé je to sice nezlomená, ale zkroušená troska bojující s větrnými mlýny za právo vrátit se k někdejší bezstarostnosti. Autorka má čtivý styl a odlehčený jazyk, přesto mají její sdělení hloubku a nutí čtenáře k zamyšlení. Zejména z pozice ženy je velmi obtížné knihu číst, protože vám naplno dochází, jak moc zkažený a k ženám nepřátelský je právní systém, který odmítá jinakost a po staletí byl vytvářen bílými heterosexuálními muži pro jim podobné.
Prima Facie je román otevírající řadu zajímavých témat, zejména pak absenci spravedlnosti v momentech, kdy je možné si pravdu po libosti ohýbat. Autorka nechává svou hrdinku patřící mezi osoby tvořící právní systém prožít trauma, aby mohla pracovat s kontrastem toho, jak nečernobílý je svět, který se kdokoliv snaží svázat černobílým právním viděním. Text je napsán s citem a pochopením dané problematiky, zároveň však s jistou dávkou absurdity. Nepostrádá čtivost a svižné dialogy, takže stránky rychle plynou, zároveň však dává mnoho podnětů k zamyšlení. A jste-li žena, pak vlastně dost bolí ho číst.
Žádné komentáře:
Okomentovat