I cesta může být cíl. A pokud nasednete do vlaku, jehož konečnou destinaci neznáte, platí to dvojnásob. Už podruhé jsem se rozhodla vypravit do Neznáma, a přestože to bylo úplně jiné než poprvé, nebylo to o nic méně skvělé.
Den 1. - 14. 8.
Tradičně vyjíždíme v podvečer a nemáme nejmenší ponětí, kde skončíme. Skupina cestovatelů je tentokrát o poznání menší, o to bližší vztahy se však dají navázat. Místem nástupu jsou pražské Holešovice, odkud vyrážíme směrem k východní hranici země. Krom informací o zastávkách v ČR toho moc nevíme, takže si vyměňujeme více či méně zasvěcené odhady a seznamujeme se se zbytkem našeho kupé. Převažují tady nováčci a nálada je skvělá, tudíž jdeme utužovat vztahy do koncertního vozu. Zpívá se, pivo teče proudem a z cizinců se pomalu stávají známí. Každý může ponocovat libovolně dlouho, ale stejně to někdy kolem půlnoci zalomím, abych byla připravená na všechna dobrodružství, která mě v následujících dnech čekají.
Den 2. - 15. 8.
Zastávka první - slovenská Čadca. Jak se však dozvídáme, nejde o konečnou destinaci. Čeká nás totiž nástup do autobusu a přesun přes hranice do Polska. Dneska budeme objevovat Žywiec. Respektive - kdo chce, může do města, kdo má chuť na turistiku, zvolí hory, a zbytek se může povalovat u jezera a třeba vyzkoušet nějaké vodní sporty. Ideální by za mě byla kombinace všeho, tudíž vyrážím na částečně organizovaný výlet, který startuje u pivovaru a vede nás na vyhlídku na nedalekém kopci. I když to tak na první pohled nevypadá, je to docela krpál. Zejména některé úseky dají člověku zabrat. Taky se okamžitě ukazuje, kdo si předem prostudoval instrukce a kdo se na to vykašlal. První skupina odevzdaně šlape vzhůru, ta druhá střídavě nadává a kleje, ale ve výsledku šlape taky.
Člověk by čekal, že když se vydrápe na jediný kopec široko daleko, bude mu odměnou aspoň výhled. Ten se však nekoná. Místo je zarostlé, takže v pohledu do krajiny brání stromy. I tak se ale na vršku zastavíme, abychom se trochu vydýchali, ti vybavenější doplnili energii svačinkou a je čas na sestup. Ten vypadá, co se terénu týče, velmi podobně jako výstup. Místy je to docela o hubu a jelikož to docela klouže, povede se mi dokonce skončit na zemi. Naštěstí je to jenom na zadku, takže krom trochy prachu na sukni jsem naprosto v pořádku. Jediným štěstím je, že v půlce sestupu se před námi konečně otevře výhled na město, takže se můžeme aspoň trochu pokochat.
Jelikož kopec všechny vyčerpal, jakmile sejdeme k řece, zakotvíme v první hospodě. Většina lidí okamžitě testuje zdejší pivko, někteří se rozhodnou i pro něco na zub, já zůstávám u limonády. U řeky se ale vegetí příjemně, takže tady strávíme dobrou půlhodinu, než se vypravíme do města. Podle všeho by tu měl být zámek a nějaká muzea, nás ale nejvíc zaujme minizoo. Je asi jedno, jak je člověk starý, zvířátka ho baví pořád. Jsou tady kozy, ovce, koně a taky různé druhy ptáků. Přirozeně se proto rozprchneme mezi jednotlivé výběhy a necháváme se zdejší zvířenou okouzlovat. Jen ti koně a krávy by mohli mít ve stájích větší stání a asi by nebylo od věci ani to, kdyby jim někdo doplnil vodu.
Po áchacím okénku přichází na řadu prohlídka parku a zbytku městečka. Není to tu zas tak velké, takže po několika zastávkách v loubí, u čínského pavilonu a na nádvoří zámku se ocitáme na zdejším náměstí a sedáme si na oběd. Poláci mají dneska svátek, což je nejvíc vidět na zaplněnosti restaurací, místo však najdeme a můžeme si dopřát vynikající oběd následovaný kávou. Poté už je čas vyrazit za posledním bodem dnešního programu, a sice k jezeru.
Počasí vypadá trochu pofidérně, ovšem to nás nemůže zastavit. Spadne sice pár kapek, ale na teplotu to nemá žádný vliv, takže to vezmeme nejkratší cestou na pláž. Jezero je dost velké a vede podél něj cyklostezka, tudíž musíme dost často uhýbat právě lidem na kolech, naštěstí se to však obejde bez kolize. Na pláži na sebe házíme plavky a vrháme se vstříc chladivé vodě. Je studená, ale vlastně tak akorát, aby nás příjemně osvěžila, ale zároveň jsme zbytečně nemrzly.
Po koupací pauze následuje návrat do městečka a cesta na nádraží, kde nás má v šest vyzvednout autobus. Jsme tu o něco dřív, ale lepší, než aby nám to ujelo. Sedáme si tudíž na chodník a čekáme, zatímco se k nám postupně připojují další členové naší skupiny. Když autobus konečně dorazí a my se do něj naskládáme, čeká nás krátká cesta zpátky na Slovensko, kde se usazujeme před vlakem, večeříme, pouštíme hudbu a žvaníme, dokud není čas přesunout se na palubu a v zábavě pokračovat v koncertním voze. A zatímco okolní krajina pomalu usíná, my se řítíme vstříc další zastávce.
Den 3. - 16. 8.
Nový den, nová slovenská zastávka. Tentokrát jsme se ocitli v Plaveči, kde to vypadá jako na konci světa, ale nějaká civilizace tu přece jenom je. Ani dneska tady ale nemáme konečnou a opět nás čekají autobusy směr Polsko. Nabízí se několik možných časů odjezdu, takže se neprozřetelně nechám přemluvit k tomu nejdřívějšímu. Není žádné tajemství, že nepatřím k ranním ptáčatům, zároveň však ze zkušenosti vím, že ve vlaku toho zas tak moc nenaspím, tudíž přivstat si mě nezabije.
Opět překračujeme hranice a ocitáme se v polském lázeňském městečku Muszyna. Odsud máme několik různých možností, kam pokračovat, takže se dohodneme na přejezdu do sousední Krynicy, odkud bychom to vzali pěšky zpátky. Ještě než nám pojede vlak, vydává se část skupinky na nedalekou rozhlednu a já s pár dalšími letím ulovit někam kafe. Potom už nasedáme do vlaku a necháme se odvézt těch pár kilometrů do sousedství.
Krynica je také lázeňské městečko a nutno podotknout, že velmi pěkné. Náš zdejší pobyt zahajujeme kávou a následně se vydáváme na cestu časem. Existuje tady totiž něco jako zábavní park na jednom z okolních kopců, který se odkazuje k dávné sáňkařské tradici, kdy tady každou zimu vyrůstala sáňkařská dráha. Nahoru se dostanete lanovkou, přičemž přímo tady si můžete užít zábavu třeba v lanovém centru nebo na několika klouzačkách. Ty nakonec otestujeme, protože na hraní prostě člověk nikdy není dost starý, a pak pozvolným tempem scházíme zpátky do městečka. Dáváme si oběd ve zdejším bistru, kam chodí především místní, a pak zvažujeme další možnosti. Přirozeně se potřebujeme vrátit zpátky do Muszyny, ale zatímco část lidí je pro pěší túru, další by dali přednost vlaku. Nakonec ale vyrážíme pěšky všichni, zatím nadšení a plní optimismu. Netušíme totiž ještě, co nás čeká.
Cesta vede přes horu Javorzyna, což znamená úctyhodné převýšení, jež je potřeba zdolat. Mohli bychom si sice cestu trochu usnadnit a část jí jet lanovkou, ale proč bychom něco podobného dělali, když se dá ušetřit? Srdnatě se proto drápeme do kopce, cedíme krev a v duchu nadáváme, že to byl vážně pitomý nápad. Tím spíš, že slunko dost nemilosrdně praží. Naštěstí nás většina cesty vede lesem a mimo stín musíme zdolat jenom pár set metrů po sjezdovce. To je skoro nejnamáhavější úsek, ale zdárně ho překonáme a můžeme se kochat výhledy do okolí.
Z hory je přirozeně pěkný výhled, tudíž se pokocháme a taky občerstvíme v místní hospůdce. Začíná nás ale trochu tlačit čas, protože máme přesně dáno, v kolik odjíždí autobus k našemu vlaku, a zatím to vypadá, že pokud ho stihneme, bude to těsně. Jen blázen by se však vzdával předem, navíc se uklidňujeme tím, že teď už to bude jenom z kopce, maximálně po rovince, takže se nám bude šlapat líp. Cedule na začátku trasy nás sice varují, že bychom tudy vůbec neměli chodit, protože probíhá těžba dřeva, ale jelikož na hledání alternativní cesty není čas, rozhodneme se to risknout. Tím spíš, že je pátek odpoledne a dost pochybujeme, že by někdo nějak aktivně pracoval. V tomhle ohledu se nemýlíme. Nikde ani noha, jenom klid a lesní ticho. A protože čas máme dobrý, děláme si zastávku u horské říčky a dopřejeme si trochu koupání.
Jakmile však všichni vylezeme osvěžení z potoka, čas už nás nejen tlačí, ale vyloženě svírá. Do cíle je to ještě nějakých sedm kilometrů a máme jenom něco málo přes hodinu. Nasazujeme proto turbotempo, navzdory němuž se zvládám i trochu kochat okolím. Zdá se totiž, že je to tady oblíbené prázdninové letovisko plné kempů, či dokonce hotelů. Do Muszyny nakonec dorážíme ve vynikajícím čase, tudíž ještě stihneme zaplout do obchodu pořídit si nějaké dobroty na večer a na náš autobus dokonce pár minut čekáme.
Tentokrát není, co se přesunu do vlaku týče, žádný spěch, jelikož odjíždět budeme až nad ránem. Někdo zjistil, že kousek od nádraží je jezero, tudíž večerní program je jasný. Bereme si plavky, ručníky, večeři a vyrážíme na břeh vykoupat se a vychutnat si atmosféru. Slunce akorát zapadá a na nebi se postupně začínají objevovat hvězdy. Celé to má nádech typicky letní pohody a to jediné, co chybí, je táborák. Zpátky k vlaku se přesouváme, když už nás začínají komáři žrát tak nesnesitelně, že prostě nevydržíme sedět na břehu. Jelikož dovnitř se však nikomu nechce, usazujeme se na perónu, vytahují se kytary a do noci zaznívají trampské i jiné písničky.
Den 4. - 17. 8.
Náš vlak i nadále putuje Slovenskem a nad ránem se dostáváme do Prešova. Čeká nás velmi brzký budíček a přesun na autobusy, které nás mají dovézt na konec světa. Doslova. Ocitáme se totiž ve vesničce Nowy Lupków, kde dávají lišky dobrou noc. Kompenzací za brzké vstávání a dlouhou cestu autobusem nám však je alespoň snídaně, kterou pro nás organizátoři připravili, jejíž součástí je třeba i horká káva.
Vzhledem k tomu, že je horko, většinu dopoledne věnujeme odpočinku, poleháváme různě ve stínu, sem tam někdo vytáhne karty nebo jinou společenskou hru. Jelikož je tady taky ruční drezína, pochopitelně ji testujeme a v jednu chvíli si z ní uděláme i pojízdné koncertní pódium. Rozhodneme se omrknout taky zdejší urbex v podobě rozpadlého JZD, které ale není nijak zajímavé, a navíc se přestavuje, a zavítáme i k věznici. Jinak je to však líné dopoledne, kdy nikdo z nás nic nedělá a jenom relaxujeme.
V předem stanovený čas je zaveleno k odjezdu, jelikož nás dneska čeká první a jediný organizovaný program - jízda úzkokolejkou z Majdanu do Balnicy. Zabereme tři vagóny, kocháme se, pouštíme hudbu z repráků a trochu litujeme, že s sebou nemáme kytaru. Cesta do druhé stanice zabere zhruba tři čtvrtě hodiny. Tady si dáme nějaké drobné občerstvení, v mém případě kafe a lívanec s borůvkovou marmeládou, chvilku se pokocháme a je čas nasedat zpátky do vlaku a vrátit se k autobusu. Cestou na parkoviště v dolní stanici se nám sice povede trochu zabloudit, ale nakonec se vymotáme, nasedneme a můžeme vesele zpět do Prešova.
Do odjezdu vlaku nám ještě nějaký čas zbývá, takže někteří ho využívají k procházce do města a jiní k improvizovanému koncertu na nástupišti. Když pak zazní povel nasedat, všichni se postupně trousí do koncertního vozu, aby zábava mohla pokračovat. Čeká nás celá dlouhá noc, během níž se pomalu přiblížíme k domovu, takže je to ideální příležitost začít utužovat nově vzniklá přátelství.
Den 5. - 18. 8.
Dneska nás čeká návrat do všednodenní reality, ovšem abychom tuto skutečnost aspoň trochu oddálili, je tady naše poslední zastávka, tentokrát už na území České republiky. Dopoledne máme možnost strávit v Hlučíně každý po svém. Mimo jiné je tu jezero s možností vodních sportů, ovšem to mě i s ohledem na podmračené počasí příliš neláká. Rozhodneme se ale vyrazit aspoň na snídani. Sice to znamená ujít nějaké dva kilometry do jediné otevřené kavárny široko daleko, ale odměnou nám může být skvělé jídlo za fajn ceny.
Po jídle si udělám krátkou procházku po městě, byť mnoho zajímavého tady k vidění není. Člověk obejde náměstí, zastaví se před zámkem a nakoukne do kostela a viděl veškeré zdejší pamětihodnosti. Nakonec proto procházkovým tempem mířím k jezeru a chvíli relaxuju na jeho břehu, než je čas už definitivně se vrátit do vlaku a strávit na jeho palubě poslední hodiny.
Zpáteční cesta do Prahy se nese v duchu povídání, trochy zpěvu a sem tam i nějaké té společenské hry. Postupně zastavujeme v předem avizovaných zastávkách a vlak se pomalu vyprazdňuje. Cílová stanice Praha nás vítá zamračenou oblohou, a dokonce deštěm. Navíc nejde o nějaký lehké mžení, ale o regulérní bouřku doprovázenou průtrží mračen, do které se nikomu moc nechce. Loučíme se proto ještě na palubě, případně na nástupišti, ale nakonec nemáme na výběr a musíme do toho nečasu. Aspoň že to mám domů kousek, takže i když dorazím promočená na kost, můžu rovnou hupsnout pod teplou sprchu.
Nová kapitola dobrodružství v Neznámu se tímto uzavřela. Opět jsme navštívili místa, kam bych se třeba normálně nepodívala, protože by mě ani nenapadlo, že existují. Na rozdíl od loňského podzimu to všechno bylo menší a intimnější, ale velmi prázdninové a s letní atmosférou, která nejspíš nejednomu z nás připomněla pobyty na táborech nebo u prarodičů. Tak zase někdy příště. Uvidíme, kam to bude.
Žádné komentáře:
Okomentovat