Proměna

Autor: Franz Kafka
Divadelní adaptace: Ivan Uryvskyj, Anna Turlo

Premiéra: 19. 10. 2024
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Ivan Uryvskyj

Obsazení
Řehoř Samsa - Martin Donutil
Sestra - Sára Affašová / Kamila Trnková
Matka - Evellyn Pacoláková
Otec - Radim Kalvoda
Šéf - Zdeněk Vencl
Zákazník - Orest Pastuch
Služka - Veronika Pozniak

Délka představení: 1 h 10 

Když Řehoř Samsa jednoho rána procitl z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz... První věta Kafkovy Proměny je notoricky známá, stejně jako sama povídka. Tvůrci v Rokoku se jí nechali inspirovat, stvořili však zcela nové, osobité pojetí o existenciální úzkosti v dnešním digitálním světě.

Řehoř Samsa je zaměstnán v rodinném herním studiu. Den za dnem se navléká do speciálního oblečku a předstírá, že je někým úplně jiným. A zatímco on se dře, vývojáři mají stále přesnější a stále nesmyslnější představy o tom, jak by jejich nová hra měla vypadat. Tvůrci se rozhodli původní Kafkův text vzít do hry spíše jako volnou inspiraci, z níž vychází a na níž staví, doplňují jej však o aktuální narážky a problematiku. Je tak zachován původní ráz textu, zároveň je však rozšířen a doplněn. Některé změny jsou sice zmíněny možná až trochu školometsky, celkovou plynulost děje to však nenarušuje.

Scénografie imituje herní/nahrávací studio, takže scéna je podélně rozdělena na dvě části skleněnou přepážkou. V přední části je zvukotěsná kabina po stranách vybavená reflektory, vpravo je praktikábl sloužící jako postel, vlevo běžící pás, vzadu nad skleněnou přepážkou obrazovka měřící Řehořovi životy. Za sklem je potom ovládací kabina s počítačem a několika židlemi. Scéna není nijak extrémně barevná, vystačí si s černými, bílými a šedými odstíny. Barevnost dodávají zejména kostýmy, které se nedrží zcela jednotné stylizace, v něčem však vyvolávají dojem herních adventur, k nimž s ostatně celá inscenace odkazuje.

V hlavní roli Řehoře Samsy se objevuje Martin Donutil, který za celou dobu nesleze z jeviště. V úvodu představení je jeho projev poměrně civilní. V podstatě je to třicátník trpící syndromem vyhoření, který se stále ještě snaží předstírat zájem o vlastní práci, přestože v tom hrubě selhává. Jeho digitální je má oproti tomu výraznou stylizaci a mnohem zvířečtější tělesný gestus. Jeho kostým je v ten moment doplněn o berle, které slouží coby prodloužení jeho paží, proměňuje se tón hlasu a do mimiky se promítá cosi hmyzího. V těchto chvílích hraje Donutil především tělem a obličejem za občasného doplnění stylizovaných zvuků, jeho mluvní projev zůstává redukovaný na nezbytné minimum.

Ostatní herci dostávají výrazně méně prostoru, i jejich postavy nicméně jako by fungovaly ve dvou rovinách - ta první je reálná, ta druhá v podstatě jejich digitální otisk. Hranice mezi oběma stylizacemi zůstává rozostřená a ne vždy jasně čitelná, všeobecně však platí, že reálné postavy mají ostřejší gesta a přirozenější způsob mluvy, ty digitální jsou vláčnější a jazykově expresivnější. Určitá míra nejasnosti však jenom podtrhuje téma kafkovské absurdity a surreálnosti.

Proměna v Rokoku je inscenace moderní, svižná a nápaditá. Tvůrcům se podařilo využít Kafkovu nadčasovost a adaptovat ji způsobem, který rezonuje s dnešním divákem. V inscenaci se tak nachází nejen existenciální rovina, ale také lehce absurdní humor s hořkým podtónem. Dohromady vzniká nesmírně kompaktní celek, který zaujme jak celkovým pojetím, tak především hereckými výkony. Jde o perfektní ukázku toho, že klasiku je možné pojímat moderně, aniž by ztratila své původní sdělení.