Annette Bjergfeldtová - Kočovný biograf pana Saita

Životní cesty nás mnohdy zavedou na naprosto nečekaná místa a spojí náš osud s lidmi, které bychom normálně možná vůbec nepotkali. Lita se narodila jako dítě náhody a celý její život jako by se právě kvůli tomu v podobných náhodách odvíjel. Její matka Fabiola totiž nevydrží chvíli na místě, a navíc ani nevidí důvod, proč by měla cokoliv měnit na zaběhnutém životním rytmu, který jí mimořádně vyhovuje.

Fabiola má dvě velké vášně - tango a boty. Té první se věnuje v každé volné chvíli, tou druhou si vydělává na živobytí. Je totiž zaměstnána v obchodě s obuví, kde může naplno zúročit svůj mimořádný talent dávat dohromady lidi a ty správné boty. Pro dcerku tady navíc vždycky najde nějaké hlídání, takže zatímco Lita vymýšlí v temných koutech skladišť skopičinky, ona může chodit po zábavách a tančit, co jí nohy dovolí. Tento svérázný, ale vlastně idylický život však má brzy vzít za své. V Buenos Aires, kde Fabiola žije, to totiž začíná vřít, ona sama se ocitá v hledáčku policie a jedinou šancí na záchranu je urychlený útěk.

Fabiola se rozhodne k riskantnímu kroku a spolu s dcerkou se nalodí na nákladní loď mířící do Evropy. Udělá to ale tak trochu nelegálně a námořníci brzy přijdou na to, že mezi sebou mají černé pasažéry. Fabiola si sice může chvilku vydělávat na cestu svou krásou a tanečními schopnostmi, stačí to však sotva do Kanady. Na malém ostrůvku u jejího pobřeží jsou proto nakonec obě ženy vysazeny, aby si mezi zdejšími obyvateli vybudovaly nový život. Jaká je šance, že se jim to podaří, když zdejší divoká příroda tak výrazně kontrastuje s Fabioliným přirozeným naturelem?

Autorka se rozhodla stvořit příběh s lehkým nádechem magického realismu, který se odvíjí na pozadí dějin a ukazuje život zdánlivě úplně obyčejných lidí žijících na vcelku opuštěných místech. Román přibližuje zejména Litu, která je vypravěčkou, a popisuje proto lidi i místa okolo sebe z vlastní perspektivy. Od jejího dětství přes dospívání až po dospělost může čtenář vnímat proměňující se svět, který se ocitá v rozporu s neměnností přírody a zaběhnutých zvyklostí. Zatímco doba se bouřlivě vyvíjí a mění, lidé žijící na ostrově zůstávají uvěznění v tradicích a ospalém stereotypu, který vyvolává dojem, že se pro ně zastavil čas.

Velkou devízou románu je jeho jazyk. Autorka totiž píše extrémně poetickým způsobem, vymýšlí řadu neotřelých slovních obratů a řadu věcí říká pouze v náznacích, z nichž je však jasně patrné, co má na mysli. Hraje si s možnostmi, jak vyjádřit i úplné banality, takže i popis obyčejných každodenních činností v sobě má nádech něčeho neobyčejného a magického. Vedle sebe stojí lidé podléhající koloběhu času i přírody a právě krajina, která dovede být ve své proměnlivosti velmi neměnná. Do příběhu se promítá řada témat nutících k zamyšlení, autorka polemizuje nad hodnotou štěstí a jeho hledání v maličkostech, stejně tak však prezentuje silné ženy peroucí se s osudem navzdory všemu a všem.

Kočovný biograf pana Saita je velmi poetickým vyprávěním o nečekaných zákrutách, které mohou nabrat lidské cesty, stejně tak však jde o vyprávění o pomíjivosti okamžiku a hledání krásy v maličkostech. Autorka se rozhodla prostřednictvím své hlavní hrdinky a jejího obyčejně neobyčejného života poukázat na hodnoty, které by pro nás měly být zásadní a důležité, přestože si to mnohdy ani neuvědomujeme. Navzdory vcelku banálnímu příběhu tak má román neuvěřitelnou hloubku, která je jenom podtržena autorčiným výjimečným jazykem. Jedná se o příběh, který má moc s vámi rezonovat, uchvátit vás a podnítit úvahy, které byste možná ani nečekali.

Tímto děkuju nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku.

Knihu můžete pořídit tady.