Orlando

Autor: Virginia Woolfová
Překlad: Kateřina Hilská
Dramatizace: Marián Amsler, Lenka Dombrovská

Premiéra: 26. 10. 2024
Uvádění: Divadlo Komedie

Režie: Marián Amsler

Obsazení
Orlando - Vojtěch Franců
Basket, sluha, životopisec - Petr Konáš
Veličenstvo - Eva Salzmannová
Princezna Saša - Martina Jindrová
Nicholas Greene, básník - Tomáš Krutina
Vévoda Harry / Vévodkyně Harriet - Pavol Smolárik
Marmaduke Bonthrop Shelmerdine, kapitán - Tomáš Dalecký

Délka představení: 2 h 15

Orlando se narodil jako muž v alžbětinské Anglii a využíval všech výhod, které mu jeho pohlaví i stav mohly nabídnout. Stačil však drobný výlet do Istanbulu, aby se z něj najednou stala žena vystavená všem ústrkům spojeným naopak s příslušností k jejímu pohlaví. Virginia Woolfová napsala svůj román Orlando jako milostné vyznání, zároveň však jako text spekulující nad fluidností pohlaví a nemožností spoutat komplikovanost tohoto spektra do duality muž-žena. Právě tuto linku se rozhodli využít tvůrci v Komedii a připravit v něčem provokativní, ale v mnohém klasickou inscenaci, která má potenciál rezonovat se současným divákem na mnoha rovinách.

Virginia Woolfová je známá jako feministická spisovatelka a Orlando je toho jasným důkazem. Vedle dalších témat se tady řeší i ženská otázka, a to v několika různých rovinách. Hlavní hrdina/hrdinka totiž naráží na limity obou pohlaví a díky tomu poznává sám/a sebe i okolní společnost. Inscenace se snaží vybírat si z románu ty nejzásadnější a nejdramatičtější situace a střídá klasické dialogické pasáže s vyprávěcími. Díky tomu si udržuje vyvážený temporytmus a plyne vpřed. První polovina je díky jednotnému časovému rámci o něco jednotnější, po přestávce se struktura začíná lehce tříštit, dochází k tomu však ve prospěch podtržení tématu. Jediným sporným bodem je úplný závěr, v němž hlavní hrdina pronáší až lehce agitační a zbytečně doslovný monolog, který rozbíjí do té doby velmi kompaktní celek.

Scénografie je jednoduchá a hraje si spíše s náznakem. Její základ tvoří dvě velká zarámovaná zrcadla, která zároveň slouží jako obrazovky umožňující náladové projekce dokreslující atmosféru, případně projekce živě snímaného dění na scéně. Podle potřeby jsou potom doplňovány jednotlivými kusy nábytku, přičemž si tvůrci vystačí se židlemi, zahradní lavičkou a stolkem. Kostýmy jsou poměrně jednoduché a variabilní, umožňující hercům snadné převleky. Barevně se drží primárně v černobílém spektru, vybočuje z toho pouze titulní Orlando po své proměně v ženu, kdy obléká výrazné šaty v pastelových odstínech. Ladění kostýmů je nadčasové a ani se nesnaží o dobovou akurátnost, byť si půjčuje nejrůznější módní prvky z rozličných historických epoch k bližší specifikaci konkrétního ukotvení.

Tím, jak je inscenace vystavěna, klade značné nároky na herce a zejména jejich rétorické schopnosti. Mnoho se toho totiž odehrává na úrovni textu, nikoliv přímé herecké akce. Vojtěch Franců v titulní roli se ukazuje jako skutečný herecký chameleon, protože dovede v průběhu večera několikrát kompletně proměnit svou hereckou polohu a přimět diváky absolutně mu propadnout. Velmi působivé je zejména jeho ztvárnění Orlanda jako ženy, kdy v sobě má jemnost, křehkost a zranitelnost, zároveň však i jistou důraznost naznačující, že rozhodně není bezbranná a submisivní. Vynikající je také Pavol Smolárik coby Vévodkyně Harriet / Vévoda Harry. Jeho postava má až překvapivý komický potenciál a dokonale v sobě snoubí ženskou křehkost s mužskou neodbytností a jistou dávkou nadřazené arogance. Tradičně výborná je Eva Salzmannová, jejíž monology mají obrovskou sílu a přes svůj obsah nepůsobí agitačně, křehce naivní, ale zároveň rozhodný a romantický je potom Marmaduke Tomáše Daleckého.

Orlando je inscenace, který má velký potenciál zaujmout, zároveň však vzbudit nevoli. Tvůrci jsou poměrně provokativní a ve sto let starém textu nalézají témata silně rezonující i dnešní společností. Hrají o identitě, postavení žen, svobodě slova i názoru, a to velmi otevřeně a naplno. Místy jsou možná zbytečně doslovní, to však nic nemění na tom, že jejich inscenace má sílu a dovede provokovat. Konzervativní divák bude dost možná pohoršen, přestože inscenaci se daří dobře vyvážit míru kontroverze a v mnohém působit spíše umírněně. Po řemeslné stránce navíc odvedl Marián Amsler vynikající práci, takže divák na scéně vidí kompaktní celek podtržený vynikajícími hereckými výkony.