Eli Beneš - Nepatrná ztráta osamělosti

Jaké to je vrátit se do země, která vám přestala být domovem už před nějakou dobou a zdá se, že váš návrat nejen nepotřebuje, ale ani o něj nestojí? Sotva dospělý Petr Stein se vrací do Prahy poté, co přežil hrůzy koncentračního tábora, a doufá, že se tady setká se zbytkem své rodiny. Poměry v Čechách se ale za dobu jeho nepřítomnosti výrazně změnily. Může tuhle zemi pořád ještě nazývat svým domovem?

Petr měl štěstí v neštěstí. Přežil pochod smrti a povedlo se mu zmátořit natolik, aby mohl odjet zpátky domů. Když však na pražském nádraží vyskočí z nákladního vlaku a zamíří do jejich bývalého bytu, čeká na něj hořké zklamání. Jednotka byla v době jejich nepřítomnosti obsazena novým nájemníkem, který rozhodně nehodlá čerstvě nabyté bydlo opustit. Petr se tedy rozhodne hledat pomoc na židovské obci, jelikož netuší, co by si měl se svým životem vlastně počít. Ještě nikdy nestál na vlastních nohách, před válkou a transportem nestihl ani dokončit střední školu. Hrůzy koncentračního tábora sice přežil, zdá se však, že v novém uspořádání o něj vlastně nikdo nestojí.

Petr se snaží nějak aklimatizovat ve svém novém životě. Stále se potýká se zdravotními následky věznění, takže jeho primárním cílem je se zotavit, zároveň však neustává v pátrání po své rodině. Věří, že se brzy setkají a že pokud do Prahy ještě nedorazili, je jejich příjezd otázkou dnů. Na vlastní oči je totiž ještě v táboře viděl živé a (s ohledem na okolnosti) zdravé, tudíž není možné, aby se s nimi opět neshledal. V mezičase se snaží pomalu vracet do života - začíná sportovat, navazuje vztahy se svými novými spolubydlícími i dívkami a snaží se pochopit, jak moc se poměry v republice vlastně proměnily.

Autor se rozhodl otevřít kapitolu našich dějin, která není příliš dobře známá a kterou by si navíc mnozí přáli zapomenout. Návrat židovských uprchlíků z koncentračního tábora probíhá, jako by šlo o nějaký obtížný hmyz, kterého je potřeba se urychleně zbavit. Problém je, že o ně nestojí v podstatě nikde. V rodných zemích se s nimi s argumentem, že přece odešli dobrovolně, už nepočítá a zahraničí se na jejich příjem také nijak nadšeně netváří. Stát Izrael je teprve v plenkách a proudění Židů do oblasti Palestiny je v mnoha ohledech nežádoucí. Hlavní hrdina i jemu podobní tak dostávají status lehce problematických osob, které jsou všude navíc.

V románu se otevírá otázka válečných traumat, která si nezadají s válkou samotnou. Autor se nebojí ukazovat velmi bolestivou realitu návratu lidí, kteří přišli o všechny a o všechno, a přesto jsou mnohdy necitlivým způsobem konfrontováni s tím, že zatímco jiní lidé umírali na frontě či v odboji, oni se povalovali v táborech. Text je napsán z pohledu hlavního hrdiny, který velmi sugestivně popisuje své poválečné zážitky a nutnost urychleně dospět, přestože za normálních okolností by měl nárok na mnohem delší a příjemnější dětství. Popis aktuálních událostí je prokládán vzpomínkami na válku, odchod do Terezína a Osvětimi či následný pochod smrti, jehož byla rodina účastníkem. Text se nesnaží o zbytečné kudrlinky, autor píše syrově a nebojí se popisovat nejrůznější krutosti bez obalu a příkras. I přes několik trochu zdlouhavějších pasáží se navíc text výborně čte.

Nepatrná ztráta osamělosti je román o hledání místa ve světě, který o vás nestojí a nejradši by vaši existenci popřel. Kdybyste před ním nestál živý jako její důkaz. Autor se rozhodl zpracovat témat holocaustu způsobem, který není v románové tvorbě příliš obvyklý, protože se nezaměřuje na hrůzy války, nýbrž na poválečné utrpení, které je sice zcela jiného rázu, ale o nic méně bolestivé. Povedlo se mu stvořit sugestivní vyprávění mladého kluka nuceného předčasně dospět, který ze všeho nejvíc touží nebýt sám a třeba najít v životě i trochu štěstí. Jeho příběh nás zavádí do poválečné Prahy i uprchlických táborů a navzdory své krutosti si zachovává až překvapivé množství naděje.