Ježek

Autor: Simona Petrů

Premiéra: 7. 12. 2024
Uvádění: Divadlo ABC

Režie: Michal Dočekal

Obsazení
Jaroslav Ježek - Radek Melša
Jiří Voskovec - Aleš Bílík
Jan Werich - Tomáš Havlínek
Francis Bečáková / Novinářka Dorothy Thompsonová - Nina Horáková
Zdenka Werichová - Renáta Matějíčková
Charles Lindbergh / Smrtihlav / Velká sestra - Tomáš Pavelka
Dirigent Karel Ančerl - Hanuš Bor
Malá sestra / Racek a další - Lucie Ducháčková

Délka představení: 2 h 5

Byl geniálním hudebníkem, jeho talent však byl vykoupen chabým zdravím a krátkým životem, jelikož bůh si ho povolal zpátky k sobě po pouhých pětatřiceti letech. Závěr jeho života byl navíc poměrně hořký a provázený útrapami, jež si nevybral, ale byl k nim donucen. V divadle ABC otevírají v nové inscenaci Ježek závěrečnou kapitolu života Jaroslava Ježka, hudebního skladatele, jehož písně žijí dál a staly se nezapomenutelnými nejen pro své spojení s Osvobozeným divadlem, ale především pro svou kvalitu a osobitost. Pod pevným režijním vedením Michala Dočekala tak před zraky diváků ožívá výjimečný příběh muže, který neváhal následovat své sny okolnostem navzdory.

Jaroslav Ježek se narodil s vrozenou vadou zraku a ještě coby dítě podstoupil několik operací šedého zákalu. Bohužel se ani jedna z nich nepovedla a on zůstal takřka slepý. To ho však nijak nelimitovalo v tom, co nejvíce miloval - hudbě. Ovládal hru na několik nástrojů, jeho doménou nicméně bylo komponování a vytváření živých a velmi zapamatovatelných melodií, jimiž oživoval především inscenace Osvobozeného divadla. Voskovec s Werichem si ho totiž přisvojili a jejich kusy bez jeho písní by rozhodně nebyly tím, čím se mezi diváky staly. Přesto byl závěr Ježkova života poměrně hořký. Aby unikl perzekucím, byl nucen uprchnout do Spojených států a v New Yorku, daleko od přátel a rodiny, začít nový život jako skladatel, o jehož hudbu najednou nikdo nestojí...

Simona Petrů svou hru Ježek pojímá v podstatě jako soumrak Osvobozeného divadla. Startuje totiž odebráním Voskovcovy divadelní licence, které vyústí v nucenou emigraci všech tří tvůrců. Za oceánem se všichni snaží najít si nové místo, prosadit se a navázat tam, kde v Praze skončili. Brzy však přichází hořké vystřízlivění. Zatímco v Československu byli někým a jejich humor se považoval za legendární, tady nikoho nezajímají. Nemluvě o tom, že Amerika se svou politikou izolacionismu není politickým imigrantům příliš nakloněna. Hra je hořkosladkým příběhem o nových začátcích i koncích. O hledání naděje v beznadějném světě, kde jako by každý další den představoval nepřekonatelnou výzvu. A přesto je celkové vyznění spíše pozitivní a poukazuje na nekonečnost dobra v nás. Ježkův příběh je navíc prokládán emigrací Voskovce s Werichem včetně odkazů na jejich slavné klauniády nebo osudy jeho dalších blízkých spolupracovníků, kterým se utéct nepovedlo, případně se rozhodli situaci navzdory setrvat doma. 

Inscenace je prokládána Ježkovými hity, které zasazením do kontextu jeho života získávají úplně nový rozměr a podtrhují jeho životní osudy. Herci zpívají živě a jsou doprovázeni živým orchestrem. Veškeré písně si zasloužily nové aranže, které dodávají hudbě moderní esprit, aniž by ji ochuzovali o cokoliv z jejího původního kouzla.

Scénografie je poměrně jednoduchá a imituje nemocniční pokoj, který se však pár rychlými přestavbami může proměnit v imigrační kancelář nebo americký venkov. Tři stěny, uprostřed té zadní dvoukřídlé dveře, další dveře vpravo, klavír, několik postelí nebo třeba záchranný člun. Tvůrci pracují spíše s náznakem než popisem a hrají si především s atmosférou. Totéž platí pro kostýmy, které jsou vcelku jednoduché, ale charakterotvorné. Ať už jde o propojování oblečení dua V + W nebo využití pruhovaného vzoru evokujícího (a vlastně i představujícího) vězeňský mundúr.

V titulní roli Jaroslava Ježka se představuje Radek Melša, který do své postavy promítá až dojemnou křehkost. Jeho Ježek je citlivý, lehce naivní snílek toužící vidět v lidech jejich lepší já. Za zranitelnou skořápkou se skrývá nezdolné jádro, které se odmítá podrobovat diktátu nemocného těla nebo mocných. Má v sobě hlubokou pokoru, jež však naráží na jeho tvrdohlavost, takže přestože s mírnou odevzdaností přijímá rány osudu, nikdy se nenechá zlomit. Melša celým svým tělesným gestem, stejně jako tónem hlasu proniká do hloubky Ježkovy osobnosti a nechává ho na jevišti ožít, jako by divadlo nikdy neopustil. V rolích Voskovce a Wericha se představují Aleš Bílík, respektive Tomáš Havlínek, kteří na sebe berou roli hořkých klaunů. Bílíkův Voskovec je ten racionálnější, k věcem se staví spíše rozumově a přijímá okolnosti takové, jaké jsou. Přizpůsobuje se a s klidem a sebejistotou hledá řešení. Havlínkův Werich je spíše hlasem citu, věčně nespokojený a pohlcovaný okamžitými okolnostmi, chvíli smutný klaun a chvíli prostě šašek, který se nedokáže vyrovnat s faktem, že nic už není jako dřív. Zaujme i Tomáš Pavelka jako arogantně přezíravý Charles Lindbergh či Hanuš Bor v roli nezdolného optimisty Karla Ančerla, který i na smrt odchází s hlavou vztyčenou.

Ježek v divadle ABC je poctou hudebnímu géniovi, stejně tak je to však inscenace o naději v temných časech, která nemůže být zadupána do země, ať se mocipáni snaží sebevíc. Inscenace v sobě nese velmi aktuální poselství, dojímá i baví a ukazuje svět, který může být krásný, i když se okolnosti snaží přesvědčit nás o opaku. Je to příběh drobných vítězství, která však v kontextu jednoho života působí jako obrovská, a i když možná nemění svět, ukazují, že možné je všechno. Tvůrcům se povedlo oživit geniálního hudebního skladatele, a to v příběhu, který k divákovi promlouvá nejen skrz jeho hudbu, ale celým svým vyzněním, jež se stává mrazivým varováním před směřováním dnešního světa.