Dracula

Hudba: Karel Svoboda
Libreto: Richard Hes
Texty písní: Zdeněk Borovec

Premiéra: 7. 9. 2024
Uvádění: Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Režie: Lumír Olšovský

Obsazení
Dracula - Jozef Hruškoci / Jaroslav Panuška (understudy)
Adriana/Sandra - Lucie Pragerová / Alexandra Vostrejžová (understady)
Lorraine - Natálie Dvořáková / Charlotte Režná
Šašek/Sluha/Profesor - Martin Holec
Nymfy/company - Soňa Hanzlíčková / Andrea Holá, Eva Staškovičová, Kateřina Herčíková
Steven/company - Pavel Klimenda / Petr Špinar
Nick/company - Dušan Kraus
Knez/company - Lukáš Ondruš
Mnich/company - Adam Rezner
Krvinky - Helena Nováčková / Karel Jinda / Michal Kováč / Jakub Sedláček, Barbora Böhm / Kristýna Stránská, Zuzana Havrlantová (swing)

Délka představení: 2 h 40

Asi nejlegendárnější český muzikál Dracula se na jeviště vrátil už několikrát v různých obnovených verzích, vždycky to však bylo pouze v rámci Prahy. Teprve třicet let po své premiéře (nebo téměř, vzhledem k tomu, že se uvádí od června 2024) však poprvé naše hlavní město opustil a dočkal se nastudování v rámci regionu. Muzikál se na svůj repertoár rozhodlo zařadit plzeňské divadlo J. K. Tyla, a to nejen jako první mimopražské divadlo, ale rovněž jako první inscenaci, na níž se nijak nepodílí nikdo z původního tvůrčího týmu či obsazení. A díky za to, protože to dává muzikálu možnost neskutečně prokouknout.

Dracula je dnes už natolik legendární, že není třeba jej zdlouhavě představovat, a plzeňská inscenace navíc dokazuje, že za těch třicet let vůbec nezestárl, spíše naopak. Stále nabízí řadu nesmírně aktuálních interpretací, čehož tvůrci naplno využívají. Jejich inscenace je tak sice v mnohém klasická a výpravná, jak se na muzikál podobného rozsahu sluší, zároveň je však originální, moderní, svěží a podepřená kvalitními hereckými výkony. Svobodova hudba se dočkala nové orchestrace, což jí dodává monumentálnější zvuk a pomáhá podpořit atmosféru, zároveň díky tomu lépe vyzní melodické rozdíly mezi jednotlivými časovými epochami. Borovcovy texty zůstávají beze změny, stejně tak Hesovo libreto, byť drobných změn se dočkala interpretace jednotlivých postav.

Scénografie není vyloženě ohromující, je však plně funkční a s ohledem na praktičnost se s ní také zachází. Přestavby jsou plynulé a relativně rychlé, takže nedochází ke zbytečným prodlevám, které by narušovaly děj. Pracuje se s náznakem, zároveň však dostatečně popisně, byť často v drobných detailech. Klášterní prostředí je evokováno lomenými oblouky a velkým křížem, hrad dlouhým schodištěm a sloupovím, herna ruletou... Scéna není přeplněná, naopak působí spíše prázdným dojmem, a poskytuje aktérům dostatek prostoru k volnému pohybu i tanečním choreografiím. Kostýmy odpovídají dobovému ukotvení jednotlivých epoch, jsou přiměřeně zdobné, ale neodvádějí zbytečně pozornost. Také konečně zmizely nadbytečné župany a noční košile, jimiž se vyznačovala (či vyznačují) všechna pražská nastudování.

Co však plzeňskému Draculovi slouží nejvíc ke cti, je obsazení. Tvůrci se totiž rozhodli přiklonit zpět k původnímu tvůrčímu záměru a dát prostor mladým interpretům, jelikož i postavy, které mají ztvárňovat, jsou mladé, či minimálně uvízlé ve věčném mládí. V hlavní roli Draculy vystupuje Jozef Hruškoci, nám se však zcela nečekaně podařilo vidět na jevišti jeho understudy Jaroslava Panušku, jehož výkon byl naprosto mimořádný. Panuškův Dracula je citlivý romantik, který se prostě jenom chová v souladu se svou dobou a jejími požadavky. Jako každý feudál tak trochu zneužívá svou moc a nenávidí církev snažící se mu diktovat, jak by se měl chovat, zároveň však hluboce miluje svou ženu a užívá si život plnými doušky. Hnutím okolností se postupně proměňuje v mírně zahořklého a lehce sarkastického filosofa, který svůj úděl přijímá se značnou mírou odevzdanosti, jelikož vlastně nemá na výběr. Až dojemná je jeho nekonečná láska k první manželce, kterou nic nedokáže překonat ani porazit. Panuškův Dracula jednoduše není bezúčelně krutý tyran, nýbrž muž vědomý si vlastní ceny i postavení, který by byl pro lásku ochoten obětovat naprosto cokoliv. Herecky je velmi přirozený a pěvecky suverénní, navíc má nádhernou barvu hlasu, která k jeho charakteru perfektně sedí a dodává mu podtón romantického milovníka.

V dvojroli Adriany/Sandry vystupuje Lucie Pragerová, která představuje dvě diametrálně odlišné polohy. Její Adriana je křehká a éterická kněžna toužící po rodinném štěstí po boku manžela, Sandra je naopak drsná rebelka zvyklá na ústrky všeho druhu, která dovede rány snášet, ale stejně tak je beze studu rozdávat. Má v sobě něžnou stránku, příliš ji však neukazuje a vlastně jí ani není vlastní. Tyto rozdíly se propisují do jejího hraní i barvy hlasu, jelikož Sandra jako by měla přece jen o něco drsnější tón a ostřejší lokty. Lorraine Natálie Dvořákové je na začátku naivní, sotva dospělá dívenka nadšená z toho, že se konečně ocitla mimo domov, která se ráda nechává okouzlovat a rozmazlovat luxusem, na který není zvyklá. S bezbřehým nadšením přijímá všechno okolo a nedá jí moc práce přesvědčit sama sebe, že toho, kdo ji pohodlím zahrnuje, miluje. Postupem času se však stává zahořklým, životem zklamaným stínem sebe samé, který už ani po ničem netouží a emoce odsouvá na druhou kolej. I ona je herecky velmi přirozená a pěvecky suverénní. Spíše komickou postavou je potom Šašek/Sluha/Profesor Martina Holce. Každý z jeho tří charakterů je trochu jiný, ale všechny mají styčné body v jistém druhu rebelantství a vzpírání se autoritám. Nejvýraznější je to v případě Sluhy, který se rád staví do pozice svého vlastního pána, nebojí se nejrůznějších lascivních gest a narážek a rád před ostatními předstírá, že to on je pánem situace. Holcovo herectví je neuvěřitelně zábavné, dovede však hrát i na vážnou notu a jeho interpretace písně Smrt dojímá. Nové je také pojetí ryze tanečních rolí Krvinek, které tady nezastupují nějaké všeobecně vládnoucí zlo, ale spíše se lísají k Draculovi v momentech jeho krvežíznivé slabosti. Vedle klasických tanečních choreografií byla přidána také působivá akrobacie na šálách.

Plzeňský Dracula je osobitý a úplně jiný, než na jakého jste zvyklí z Prahy. Tvůrci si vyšlapují svoji vlastní cestu, nesnaží se o žádnou nostalgii ani pietu vůči původní inscenaci a je to jenom dobře. Třicet let po premiéře si muzikál rozhodně zaslouží nové pojetí. Je žádoucí, že se tvůrci rozhodli jít vlastní cestou, hledat v něm nová témata a interpretovat je po svém. Výsledek je velmi působivý, ohromuje hereckými výkony a je po všech stránkách moderní podívanou, která může asi nejslavnější Svobodův muzikál představit nové generaci diváků. Plzeň jednoduše opět potvrzuje, proč se v rámci české muzikálové produkce řadí na přední příčky.