Několik mladých lidí žijících nevázaným stylem a vychutnávajících si život plnými doušky hledá své místo ve světě plném groteskních absurdit a surreálných představ. Boris Vian si ve svém nejslanějším románu pohrává s myšlenkami existencialismu a jeho principy současně využívá i obrací naruby.
Snový prostor, v němž vám myšky pomáhají čistit dlaždičky, pokoje se zvětšují či zmenšují dle potřeby, po ulicích plují barevné obláčky šířící emoce a v plicích vám může vyrůst leknín... to všechno je Pěna dní, surreálná groteska o nesmyslnosti lidského života, v němž se každé lidské počínání nakonec obrátí v marnost. Skupinka mladých lidí žije své pohodlné, na první pohled téměř dokonalé životy. Hřeje je mládí, jsou plni ideálů a nemusí se trápit všedními starostmi. Chtějí prostě jenom žít a milovat. Vian představuje prototyp zlaté mládeže, zbytečných lidí, kteří svůj život zahazují v banalitách a někdy až chorobné posedlosti absolutním uspokojením.
Próza je silně symbolistní, přestože ne všechny odkazy musí nutně dávat na první pohled smysl. Autor zachycuje rozdílné lidské typy, které se však navzájem v mnohém podobají. Seznamujete se tady s mladíkem, který nikdy nepracoval a jednoduše jenom rozhazuje rodinné jmění, jiným, který nemá ani floka a i z toho mála dává všechno jenom proto, aby se mohl cítit největším fanouškem slavného filosofa, kuchaře, který se s mrštností chameleona mění v řidiče či osobního sluhu, aniž by třeba jen jedinkrát dal najevo své podřadnější postavení. A pak jsou tady dívky, jejichž jediným smyslem existence je být na ozdobu, líbit se a nechat milovat.
Autor se ve svém textu vymezuje vůči zbytečnosti a bezúčelnosti lidské existence tím, že přesně takovou existenci dohnanou do extrému tvoří. Zároveň však jako by své postavy zbavoval jejich vlastní vůle a nechával jimi zmítat sem a tam, jak si to zrovna okolnosti přejí. Vytváří svět, který je groteskně absurdní už ze samé své podstaty, všechno v něm je postavené na hlavu a vlastně nedává smysl. Jako by zrcadlil nesmyslnost počínání svých obyvatel. Navíc je prodchnutý mnohdy velmi černým humorem a připomíná jakýsi delirický sen zrozený z přílišného požívání opiátů nebo jiných návykových látek.
Pěna dní je kniha která rozhodně nesedne každému, protože je stylově specifická a nutí čtenáře přistoupit na surreálnou, snovou absurditu. Navzdory tomu je vlastně vcelku ostrou společenskou kritikou útočící na bezúčelnou existenci zlaté mládeže a nejen na ni. V textu se totiž vymezuje třeba také vůči církvi, lékařům nebo svým spisovatelským kolegům. Text sám má nicméně velmi symbolistní charakter, autor je ve svých popisech velmi kreativní, hýří fantazií a vymýšlí neotřelá slovní spojení i popisy prostředí, díky čemuž jeho román nabývá velmi silné snové atmosféry, v níž se může stát naprosto cokoliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat