Cremulator

Autor románové předlohy: Saša Filipenko
Dramatizace: Johannes Kirsten

Premiéra: 2. 2. 2024

Režie: Maxim Diděnko

Obsazení
Petr Nesterenko - Maxim Suchanov
Věra - Světlana Mamreševová / Yang Ge
Vyšetřovatel - P. Igor Titov
Vyšetřovatel s kamerou - Frol Podlesnyj

Délka představení: 1 h 40

Zaměstnanec krematoria, který sice podle vlastních slov vůbec nic neudělal, ale přesto se nějak ocitl v hledáčku tajné policie a teď se má zpovídat ze svých hříchů... Saša Filipenko napsal svůj román Kremulátor na základě výslechových protokolů ředitele prvního moskevského krematoria a stejně jako si v jeho románu podává ruku realita s fikcí, v inscenaci Maxima Diděnka se snoubí divadlo a film.

Inscenace na první pohled zaujme svou vizualitou. Tvůrci se rozhodli pro čisté linie a jednoduché tvary, kusy dekorací jsou navíc velmi variabilní. Na začátku leží na scéně čtyři kvádry připomínající katafalky, uprostřed mezi nimi je rozprostřené prostěradlo, v zadní části scény spuštěné plátno, které po celou dobu slouží k promítání živě snímaného dění. Jakmile se totiž začne rozehrávat příběh, se scénou se dál pracuje, kvádry se různě přesunují, staví na kratší či delší strany a odstraňují se jejich stěny, takže v určitých momentech pro herce vytváří takřka uzavřený prostor plný nejrůznějších skrytých zákoutí symbolizující nejen moc tajemství. Právě tehdy přichází naplno prostor pro kamerové snímání, které umožňuje herce pozorovat i v okamžicích, kdy zmizí z očí chránění dekorací.

Celá vizuální stránka je pojatá v černobílých odstínech doplněných výraznou červenou. Černobílý svět, který ostře odděluje ty dobré od těch špatných, a temně karmínová krev, která teče všem úplně stejně. Stejně jako scéna sází i kostýmy na jednoduchost, neodkazují se k žádné konkrétní době a umocňují dojem mrtvého bezčasí. Barevná kombinace evokuje podsvětí či peklo, v němž se postavy ocitají více či méně vlastním přičiněním.

Tvůrci si za své vzali především téma dezinformací. Ukazují, jak snadné je překroutit pravdu a přetvořit ji v to, co mnohem lépe vyhovuje pokřivené realitě totalitní moci. Hrdinové se stávají jenom loutkami v rukou mocných, pro něž neexistuje žádná záchrana. Vědí, že zemřou, že se na tom nedá nic změnit, ale přesto, nebo možná právě proto, jsou odhodlaní si se svými vězniteli pohrát, povodit je jako kočku lovící myš a prozradit jim ty pravdy, které právě oni považují za zásadní. Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách - v současnosti, kdy je hlavní hrdina vězněn a vyslýchán, a v minulosti, na niž se rozvzpomíná a o niž se dělí.

Herci mají poměrně náročnou práci, jelikož jsou nuceni vyvažovat prvky divadelního a filmového hraní. Prostor divadla od nich vyžaduje jistou míru expresivity, kamerové snímání naopak nahrává spíše civilnosti. Misky se naklánějí více ve prospěch herectví divadelního, projev všech zúčastněných je silně emotivně zabarvený. Maxim Suchanov v hlavní roli působí, jako by si ze svých vyšetřovatelů dělal dobrý den, trousí kousavé poznámky a hraje si na hlupáka, jenom aby mohl vzápětí udeřit dobře mířeným sarkasmem. P. Igor Titov jako Vyšetřovatel mu ale nedává nic zadarmo. V jeho postoji a celkovém tělesném gestu je něco úlisného, skřetího, nechutného. Jako by šlo o obřího pavouka spřádajícího své sítě, které snová tak dlouho, dokud si svou oběť dokonale neomotá a neuvězní ji v nehybnosti. V kontrastu k tomu je jeho poloha informátora vystupujícího ve vzpomínkách hlavního hrdiny, který je ledově chladný, bezemoční, pohrdlivě odtažitý.

Cremulator je velmi působivá inscenace se silnou vizualitou a aktuálním poselstvím. Tvůrcům se daří přenášet na diváky tísnivost z bezvýchodnosti postavení hrdinů, vzbuzovat hluboké emoce a omračovat silnou vizualitou. Jedná se o inscenaci kombinující divadelní a filmové prostředky ve vyváženém mixu, jenž promlouvá a podává svědectví o naší době už jen samotným svým pojetím. Vlastně je to řemeslně velmi dobře udělaná inscenace se silnou atmosférou, která dovede strhnout.