Oresteia

Autor: Robert Icke
Překlad: Pavel Dominik

Premiéra: 6. 2. 2025
Uvádění: Národní divadlo

Režie: Marián Amsler

Obsazení
Agamemnón/Aigisthos - David Matásek
Klytaimnéstra - Zuzana Stivínová
Orestés - Zdeněk Piškula
Élektra - Jindřiška Dudziaková
Ifigénie/Kassandra/Athéna - Berenika Anna Mikeschová
Doktorka - Gabriela Mikulková
Kalcház/Reportér - Marek Daniel
Cilissa/Fúrie - Veronika Janků
Meneláos - Jan Bidlas
Talthybios - Pavel Neškudla
Orestés dítě - Maxmilián Brodský / Jan Deyl
Ifigénie dítě - Kristýna Seidlová / Anna Zusková

Délka představení: 2 h 50

Existují různé druhy vztahů a dysfunkčních rodin, ovšem ta Orestova je rozklížena tak dokonale, že ani rodinná terapie nepomůže. Aischylova antická trilogie v převyprávění britského režiséra a dramatika Roberta Ickea k divákům promlouvá soudobým jazykem a otevírá otázky, které v původní tragédii sice latentně přítomné jsou, ale ve světle moderní interpretace vyplouvají na světlo mnohem výrazněji.

Celé drama je koncipováno jako psychoterapeutické sezení, na němž se Orestes vrací do své minulosti a snaží se odhalit, co jej vedlo k jeho současné situaci. Časově se přitom vrací ještě před události Aischylova Agamemnóna, protože se snaží proniknout do problematiky v celé její šíři a představit mýtus i těm, kteří ho třeba neznají. Do popředí přitom vystupuje zejména téma války a její nesmyslnosti i toho, jak může pochroumat mezilidské vztahy. Navíc se inscenace hodně silně zaměřuje i na ženskou otázku, postavení žen ve společnosti, jejich touhu po sebeurčení... Celá inscenace je založena na jisté míře mužsko-ženského soupeření a přelévání jejich vzájemné dynamiky a autor a potažmo i tvůrci hodně spekulují nad tím, jak jsou vlastně vystavěny mocenské struktury a do jaké míry jsou neprostupné a stranící pouze jednomu pohlaví.

Inscenace se vyznačuje velmi silnou vizualitou, která umocňuje celkovou atmosféru. Scénografie připomíná lázně - částečně tradiční turecký hammam, částečně pak kasárenské sprchy. Jako by se tvůrci už tím snažili naznačit, že postavy se budou odhalovat až na dřeň, protože se nachází v místě, kde se lidé dobrovolně zbavují svých šatů, a nejvíc tak dávají na odiv svou zranitelnost. Zároveň i tato dvojakost prostředí naznačuje mužsko-ženské soupeření. Forbína je pro změnu pokrytá pěnovými válečky, v nichž se nejčastěji Orestes prochází a různě se do nich boří, jako by se snažil prodrat svými vlastními vzpomínkami a myšlenkami a soupeřil s jejich křehkostí a neuchopitelností. Kostýmy nejsou přehnaně výrazné, dominantní barvou je žlutá, jejíž veselá živost je v drsném kontrastu s problematikou smrti, která se vine celým dějem, zároveň však jako by poukazovala na jistou míru šílenství zmocňujícího se postav. V tomto ohledu je zajímavá už samotná interpretace hlavního hrdiny Oresta.

Výrazná je také složka hudební, která podkresluje děj a pomáhá budovat atmosféru. Ta se po celou dobu nese na vlně sotva znatelného napětí, které se však v některých momentech zintenzivňuje a proniká divákovi až do kostí. Silně se pracuje také se světlem, v některých momentech se scéna dokonce noří do takřka absolutní tmy, aby mohla vládu převzít divákova imaginace a dokreslit mu celou hrůznost páchaných zločinů. Tvůrci nejsou explicitní, právě náznak však činí konečné vyznění o to působivější.

V příběhu se objevuje poměrně hodně postav, jejichž důležitost pro vývoj děje se proměňuje, stejně jako důležitost dotyčných na scéně. Tím, kdo je přítomen takřka neustále, zůstává Orestes, který je v podstatě vypravěčem a to jeho perspektiva k divákovi z jeviště promlouvá. Zdeněk Piškula působí v první půli představení trochu nevýrazně, upozaděně, je spíše tichým pozorovatelem, který občas prohodí náhodnou poznámku, ale jako by se jej dění okolo napřímo netýkalo. To se promění po pauze, kdy se příběh stává mnohem víc jeho. Najednou dostává větší hloubku, mění se v tonoucího chytajícího se stébla, protože jeho vlastní rozjitřené emoce jej strhávají ke dnu a on jen tak tak balancuje na hraně šílenství, z níž hrozí každou chvíli spadnout. První půle patří spíše dynamice mezi Agamemnónen Davida Matáska a Klytaimnéstrou Zuzany Stivínové, kteří se z milujícího páru proměňují v tiché nepřátele. Každý z nich prožívá svůj vlastní moment emočního zhroucení, kdy se musí vyrovnávat se silou vlastních voleb a jejich důsledky. V něčem jsou si velmi podobní a vzájemně se zrcadlí, v jiných ohledech stojí ostře proti sobě a zaplavují scénu svou toxicitou. Jako by všechny vztahy na scéně byly bojem - se sebou samým, svým osudem, spravedlností, nepřítelem, pravdou... Není na nich nic pěkného ani hřejivého, protože vesměs pouze ubližují.

Inscenovat v dnešní době antickou tragédii vyžaduje značnou míru odvahy, v případě její moderní adaptace to však může fungovat. Aischylos totiž ve svém díle zachytil několik různých archetypů, které mohou být snadno přetvořeny a uzpůsobeny dnešnímu prostředí a společenské situaci. Ickeova moderní interpretace je velmi současná, ale v mnohém nadčasová, v podání tvůrců z Národního divadla se navíc stává protiválečnou agitací. Kritizuje bezúčelné násilí, polemizuje nad statusem oběti a dovede se velmi silně a nepříjemně zadírat pod kůži. Navíc je to inscenace vizuálně velmi působivá a s nesmírně silnou atmosférou, která se divákovi odhaluje kousek po kousku a z jednotlivých střípků formuje ucelený a logický, byť možná trochu překvapivý obraz.