Kartonový taťka

Autor: István Tasnádi
Překlad: Tatiana Notinová

Premiéra: 25. 1. 2025
Uvádění: Divadlo v Dlouhé

Režie: Michal Vajdička

Obsazení
Eva - Klára Oltová
Karel - Jan Sklenář
Jitka - Magdalena Zimová
Magda - Štěpánka Fingerhutová / Kristýna Jedličková
Hugo - Miroslav Zavičár

Délka představení: 1 h 35

Jedna průměrná rodina žijící v naprosto průměrném bytě, která se rozhodla pozvat na oběd příbuzné. Eva nedávno ovdověla, ovšem tuto skutečnost si zatím odmítá připustit a nadále předstírá, že její muž žije. A aby tomu dodala korunu, všude ji doprovází jeho kartonová verze, o níž ostatní nuceně předstírají, že je živá. Se smutkem se každý vyrovnává jinak, což o to. Existují však jisté hranice, za které by se zacházet nemělo. Drama Istvána Tasnádiho začíná jako solidně vystavěna situační komedie se sklony k grotesce, postupně se však víc a víc rozkližuje, takže na konci divák jen marně přemýšlí, co mu tvůrci vlastně chtějí říci.

Problematický je v tomhle případě už sám text, který žánrově plave v neukotveném vzduchoprázdnu. Jde o rodinné drama? Grotesku? Absurdní drama? Autor sám se nejspíš nedokázal rozhodnout, proto zkombinoval dohromady od všeho trochu, výsledný pelmel je však přinejlepším rozpačitý. Ostatně ani tvůrci jako by netušili, o čem vlastně hrají. O komplikovaných rodinných vztazích, jistě, o pocitu nenaplnění a samoty, snad, o touze po štěstí, možná. Celkové vyznění však nedává za pravdu ani jednomu.

Scéna je vlastně velmi malá, protože většina jeviště je vykrytá černým sametem. Zůstává jediný pokoj, v tomto případě kuchyně, z níž vede několik dveří do různých dalších místností. Vybavení je osekáno na lednici, kuchyňskou linku, stůl a několik židlí, přičemž to celé vyvolává trochu starosvětský dojem. Jako by v bytě žil páreček nostalgických důchodců a ne relativně mladá rodina. Rozměry scény jsou navíc více než skromné, protože se jedná o krychli přibližně 2,5 x 2,5 x 2,5 m. Na jednu stranu se tím umocňuje komornost a intimita příběhu, na druhou však zůstává otázkou, proč inscenovat na velkém jevišti hru, které by více slušelo intimní prostředí malé scény.

I s ohledem na charakter inscenace hrají stěžejní úlohu herecké výkony. Nejvýraznější jsou Jan Sklenář a Klára Oltová v rolích sourozenců Karla a Evy, zbytek jim spíše přizvukuje. Ti dva jsou typově absolutními protiklady. Sklenářův Karel je ukázkový podpantoflák, který chce být hlavně s každým za dobře, nenávidí konflikty a bude se donekonečna omlouvat a doprošovat, jen aby ho ostatní měli rádi. Postrádá jakoukoliv hrdost, je to spíš ťunťa, který vás svou submisivitou bude vytáčet. Oltové Eva je oproti tomu výstavní semetrika. Alkoholička, jíž se život hroutí pod rukama, takže se ze všech sil snaží udržet si aspoň zdání normality. Je na všechny ostrá, odsekává, peskuje, ovšem v momentě, kdy ztratí pevnou půdu pod nohama, propadá absolutní a nekontrolovatelné hysterii. Výkon Oltové je v těchto momentech až mrazivý.

Kartonový taťka je inscenace, která zaujme herecky, má potenciál pobavit a v něčem snad i nastavit společenské zrcadlo, zároveň však trpí jistou mírou neukotvenosti a vyprázdněnosti. Některé situace jsou ze života, u těch ostatních se část vejde do snesitelné míry absurdity, ta druhá už je přece jenom lehce přes čáru. Nejde o vyloženě špatnou inscenaci, určitě se u ní i zasmějete, jen je to kus, u kterého dost možná budete přemýšlet, proč ho vůbec hrát, a marně uvažovat, co se jím tvůrci vlastně pokouší sdělit.