Sever Afriky patří k populárním turistickým destinacím, Maroko je však stále ještě trochu pozapomenutou perlou, kterou stojí za to objevit. Nechápejte mě špatně, turismus tu bují ve velkém a místní jsou na něj velmi dobře připraveni, dokonce jej vítají. Když se však řekne dovolená v Africe, určitě to nebude první země, která vám přijde na mysl. A přitom by to byla škoda, protože Maroko toho může nabídnout mnoho, od památek a rušných měst až po dechberoucí přírodu. Pojďte se tedy spolu se mnou na chvíli ztratit v úzkých uličkách Fezu, na rušných tržištích Marrákeše i v písečných dunách Sahary.
Maroko je v první řadě zemí kontrastů - některé jeho aspekty budete milovat a jiné nejspíš nenávidět, nebo vám přinejmenším polezou na nervy. Hlavní je nenechat se tím otrávit a prostě přistoupit na skutečnost, že mentalita Maročanů se od té naší liší a coby Evropan tady vždycky budete považován tak trochu za chodící bankomat. Pokud se chcete zbytečnému placení vyhnout, neobejdete se bez značné dávky asertivity, někdy možná hraničící až s nezdvořilostí, je to však bohužel jediný přístup, který spolehlivě funguje. Ať však zároveň Maročanům nekřivdím, není to tak vždycky a všude, můžete narazit i na milou vstřícnost, která žádný bakšiš neočekává. Jen tenhle druhý přístup bohužel není pravidlem, takže to chce mít trochu hroší kůži a nadmíru trpělivosti.
Mluví se tady marockou arabštinou a berberštinou, nicméně Maročané rozumí i arabštině standardní, takže pokud tento jazyk ovládáte, nemusíte se bát jej použít. Jinak se tu ale bez potíží domluvíte i anglicky nebo francouzsky. V turistických oblastech jsou na cizince zvyklí a dělají všechno pro to, aby se s nimi dokomunikovali. Angličtina Maročanů je obvykle s hodně silným přízvukem, který někdy komplikuje porozumění, naopak francouzštinu mají velmi čistou a nezadá si s tou standardní. Pokud tedy francouzsky umíte, mnohdy může být snazší využívat ke komunikaci právě ji.
Oficiálním platidlem je marocký dirham, který vychází v přepočtu asi 2,50 Kč za jeden. Vyměnit si peníze můžete prakticky kdekoliv, nejsnazší je to z eur. Většinou se tu řídí kurzem 10 dirhamů za jedno euro, přičemž snadný přepočet umožňuje využívat právě evropskou měnu i jako běžné platidlo. Je samozřejmě lepší, pokud máte k dispozici přímo dirhamy, pokud vám však náhodou dojdou, ve většině obchodů i restaurací zaplatíte bez větších potíží eury.
Kdy a jak do Maroka
S ohledem na polohu země na severu Afriky je záhodno vyrazit sem mimo letní měsíce, kdy teploty nezřídka překračují padesátku. Pokud je vaším záměrem polehávání na pláži, případně surfování, pak to nejspíš zvládnete i uprostřed horkého léta, chcete-li však spíše poznávat, naplánujte si návštěvu na jaro. Sami Maročané prohlašují, že nejlepší období k návštěvě jejich země je v březnu a dubnu, naopak od června do září byste se jí měli spíše vyhnout, nechcete-li se upéct zaživa. Na jaře se tady teploty pohybují kolem příjemných pětadvaceti stupňů, a přestože místy vystoupí i ke třicítce, stále je to počasí, v němž se nebudete grilovat. Po zimě, která je tady typicky obdobím dešťů, se navíc vyjasňuje, takže si užijete spoustu sluníčka v době, kdy u nás stále ještě panuje spíše lezavé šedavo.
Maroko je muslimská země, takže možná najdete varování ohledně zdejší návštěvy v době ramadánu, postního měsíce, kdy věřící nesmí od východu do západu slunce jíst. My se přesně do tohoto období trefily (byť zcela neplánovaně) a ze zkušenosti tak můžeme říct, že na množství nabízených služeb nemá tahle skutečnost žádný vliv. Maročané sami možná ramadán dodržují, ale po turistech, kterých je v zemi hodně, to nevyžadují ani v nejmenším. Spíše naopak vás budou ještě lákat do svých podniků bez ohledu na denní dobu. Nemusíte se tak bát, že byste se nenajedli nebo si nenakoupili. Ve své podstatě prakticky ani nepoznáte, že je tady něco jinak nad běžný stav věcí.
Způsobů, jak se do Maroka dopravit, je celá řada a záleží také na tom, kterou jeho část chcete poznávat. Přímé lety z Prahy aktuálně dostupné nejsou, takže přestupu se nevyhnete, s trochou umu si ale zvládnete letenky nakombinovat tak, aby vás stály co nejmíň. Doporučuju letět přes Španělsko, z nějž vychází letenky do Maroka nejlevněji. Když budete mít štěstí, tak jednosměrná letenka vyjde na něco kolem tisícovky, často i míň. My to vzaly tam i zpátky přes Barcelonu, přičemž pro jednu to takhle vyšlo na necelých šest tisíc. Chce to sice trochu detektivní práce a kombinování různých společností, přičemž lety vám asi nebudou úplně perfektně navazovat, ale na druhou stranu tím třeba získáte čas na průzkum nějakého toho španělského města.
V případě, že se rozhodnete poznávat spíše sever Maroka okolo Tangeru, pak můžete využít i možnosti dopravit se sem lodí. Mezi Španělském a Marokem jezdí přívoz, ten nejrychlejší vás sem doveze za hodinu a půl a korzuje mezi španělským městem Algeciras a Tangerem.
Do Maroka se nedostanete bez pasu, vízum nicméně nemusíte řešit předem, dostanete ho po příletu zdarma na letišti. V rámci letištní kontroly po vás budou chtít informace o účelu vaší návštěvy, kde v Maroku budete pobývat (stačí adresa prvního ubytování, pokud třeba v průběhu pobytu plánujete objet toho víc) a taky vaše povolání, případně se vás ještě zeptají, odkud jste přiletěli. Celá procedura je ale spíše formalita a s českým pasem nemusíte mít strach, že by vám někdo dělal problémy. Při odletu pak opět dostanete razítko, tentokrát výstupní, přičemž se vás nebudou ptát už vůbec na nic.
Ubytování a jídlo
Zejména větší města nabízí pestrou škálu ubytování různých cenových kategorií včetně luxusních hotelových řetězců. Pokud však chcete zažít autentičtější Maroko, ubytujte se v riadu. Těch najdete ve větších městech nepřeberné množství, některé jsou luxusnější, jiné domáčtější, nicméně všechny nabízejí ubytování v autentických arabských domech s vnitřními nádvoříčky (dnes obvykle zastřešenými) a prostornými střešními terasami. Při výběru si nicméně dejte trochu pozor na recenze, které nemusí být úplně objektivní. Někteří ubytovatelé po vás dobrou recenzi v podstatě chtějí a různými prostředky vás k ní nutí. Tím nechci říct, že by kvalita služeb byla špatná, jen byste jí třeba nedali deset z deseti.
My během našeho pobytu vystřídaly několik míst, protože jsme chtěly zemi trochu procestovat a ne zůstávat na jednom místě. A upřímně? Není-li to Agadir, kde můžete surfovat, případně jiné pobřežní město s pláží, v marockých městech není moc co dělat. Většinu významných památek zvládnete projít za den a pak už jenom zabíjíte čas. Navíc všechna zdejší města si jsou v něčem podobná.
V Marrákeši jsme strávily dvě noci v Riad Beni Sidel, který můžu rozhodně doporučit. Pokoje jsou tady menší, ale čisté, funguje tu pokojová služba, která vám každý den uklidí, a servírují tady vynikající domácí snídaně. Bylo to vždy sezónní ovoce s jogurtem, čerstvý pomerančový fresh, káva a nějaké pečivo s výběrem marmelády, medu, taveného sýra... Snídani si můžete dopřát ve vnitřním atriu nebo na střešní terase, kde je mimochodem i bazén, kdybyste si chtěli zaplavat. Snídaně se standardně podávají mezi 8:30 a 10:30, ale pokud potřebujete, připraví vám je i dřív. My jsme kvůli brzkému odjezdu do pouště poprosily o snídani v 6:30 a nebyl s tím nejmenší problém. Zdejší personál je navíc velmi přátelský a ochotně vám pomůže i s orientací po městě nebo doporučí nejzajímavější památky.
V riadu jsme bydlely i ve Fezu, konkrétně šlo o riad Fes Iline, který leží trochu stranou staré mediny, takže se velmi dobře hledá. I tady byl personál nápomocný, dokonce nám nabídli lepší pokoj nebo zařídili odvoz na letiště, jen nám nezapomněli pokaždé připomenout, že to dělají kvůli dobré recenzi. Ubytování bylo pohodlné a čisté, i když pokojová služba tady nechodila, snídaně dostačující, ale žádný zázrak to nebyl. I tady měli krásnou střešní terasu, kterou jsme bohatě využívaly k relaxaci.
V rámci třídenního výletu na Saharu jsme pak pochopitelně musely někde strávit dvě noci. Ta první byla v hotýlku Rose Garden Dades, který je nově zrekonstruovaný a nabízí maximální komfort a pohodlí. Pokoje jsou malé, ale čisté, je tady k dispozici bazén a naprosto fantasticky tady vaří. Rozhodně můžu říct, že zdejší jídlo bylo to nejlepší, co jsem v Maroku jedla. Druhá noc potom probíhala přímo na Sahaře v kempu. Ten je hodně základní, nečekejte žádný zvláštní luxus, prostě masový kemp plný stanů s výhledem na písečné duny. Koupelna a záchod jsou společné a velmi obyčejné, teplá voda tady ale teče, byť tlak je poměrně malý, takže kupříkladu k mytí vlasů ji úplně doporučit nemůžu. V rámci možností je tady ale čisto, dokonce dostanete i ručník, jen je to prostě hodně low cost. Nečekejte od toho nějaké romantické stanování v písku po vzoru berberů, vyhnete se tak zklamání. Svůj účel, kterým je čistě přespání na pár hodin (reálně sem dorazíte po setmění a vstáváte zase už dlouho před úsvitem), ale kemp bohatě splní.
Pojďme se podívat na jídlo, které v Maroku můžete ochutnat. Typickým zdejším pokrmem je tažín na nejrůznější způsoby. V podstatě jde o dušeninu s různým druhem masa a koření, připravuje se však také ve vegetariánské variantě. Jelikož Maroko je muslimská země, neseženete tady vepřové, z masa dominuje kuřecí a skopové, případně hovězí. Maročani však mají rádi i zeleninu, zejména tepelně upravenou nebo v podobě jednoduchých salátů. Jako příloha se nejčastěji servíruje kuskus, rýže nebo jejich chlebové placky.
Na kávu si Maročané příliš nepotrpí, takže i když vám ji naservírují, nečekejte od ní žádný zvláštní zážitek. Devízou země je čaj, konkrétně sladký mátový, který se dělá buď z čerstvých, nebo sušených lístků máty. Obvykle se pije slazený, jelikož cukr stírá nahořklou trpkost máty, aniž by ji obíral o její svěžest, můžete ho však pít i hořký. Před servírováním se vás buď zeptají, zda chcete čaj s cukrem nebo bez, nebo vám cukr nechají na misce vedle a vy si můžete dosladit podle chuti. Pije se z malých skleniček.
Pokud jde o ceny, ty jsou velmi různé a všeobecně platí, že turistické podniky jsou dražší než ty lokální. Čaj obvykle stojí 10-15 dirhamů, když si ho budete chtít dopřát na nějaké pěkné terase s výhledem na město, počítejte, že to bude tak dvojnásobek. S jídlem je to podobné. Narazíte na podniky, kde vám naservírují kompletní menu složené z polévky či salátu, hlavního jídla a dezertu za 80 dirhamů, stejně jako na takové, kde jenom hlavní chod bude stát 120-150 dirhamů. Kvalita pokrmů přitom bývá srovnatelná, v levnějších restauracích je možná dokonce lepší.
Naše marocké dobrodružství
Na to, kolik času je na prozkoumání Maroka ideální, se názory různí. Nejvíc záleží na tom, kolik toho chcete vidět, jestli hodláte zemi prozkoumat komplet ze severu na jih a východu na západ, nebo se spokojíte jenom s několika vybranými místy. Mým osobním doporučením je vyrazit tady spíš do přírody, která je úchvatná, než objíždět všechna zdejší města, která si jsou v mnohém velmi podobná. Obvykle je to prostě jeden velký nezřízený chaos, na který si budete muset napřed trochu zvykat. Jak jsem každopádně psala výše, bez přestupu se do Maroka z Prahy nedostanete, takže naše putování začalo ještě v Evropě.
Barcelona
Když jsem řešila, jak na sever Afriky vlastně poletím, nabízelo se vzít to přes Španělsko. Letenky z Prahy na Pyrenejský poloostrov nicméně patří k těm dražším, tudíž to chtělo najít město, kam se dostaneme za aspoň trochu slušné peníze. A zvítězila Barcelona. Já tam byla už před pár lety, ovšem ségra tenhle katalánský skvost ještě neviděla a vidět chtěla. A protože tahle dovolená byla její narozeninový dárek ode mě, nechala jsem jí ve výběru poslední slovo.
Tentokrát se nekonalo žádné brzké ranní vstávání, jelikož naše letadlo odlétalo až krátce po poledni. Na letiště jsme se tudíž vypravily v průběhu dopoledne, vystály si frontu na bezpečnostní kontrolu, neodpustily si obligátní kávu, tentokrát doplněnou i lehkým obědem, a přesně na čas se nalodily na palubu letadla. Na odletu jsme nakonec i přesto nabrali zpoždění, jelikož nad barcelonským letištěm se honily bouřky, což znamenalo nutnost vyčkat na lepší počasí. Naštěstí se náš odlet posunul jenom o necelou půl hodinku, takže na El Prat jsme přistávali téměř na čas.
Z letiště do centra se dostanete za přibližně půl hodiny, přičemž můžete využít metro, vlak nebo autobus. Jedna jízda vás vyjde na 5,50 euro, jízdenky po městě jsou už potom levnější. My ale zdejší MHD nakonec vůbec nevyužily, protože jsme si všechno prošly pěšky. Ono to ve své podstatě není až tak těžké, jelikož Barcelona je vcelku kompaktní (čímž rozhodně nechci říct, že se tady nenachodíte, nachodíte, o to žádná). Naše první kroky z letiště každopádně mířily na hostel, kde jsme měly zaplacenou jednu noc, abychom si tu nechaly batohy a vyrazily na průzkum města.
Vzhledem k brzkému jaru a pozdnímu odpoledni se stmívalo ještě poměrně časně, Povedlo se nám ale vychytat přesně ten správný moment, kdy se slunce chystá zapadnout, vládne zlatá hodinka a město se pomalu probouzí k nočnímu životu. Naším prvním cílem bylo historické jádro města včetně katedrály a zdejších křivolakých uliček. Dovnitř už jsme to kvůli mši nestihly, ale mohly jsme se pokochat aspoň zvenku, potom při procházce lehce nasát atmosféru, a nakonec se usadit někam na večeři. Ségra zatoužila po paelle, tudíž jsme prozkoumaly, kde by to stálo za to, a nakonec si vybraly restauraci Viana, což je fusion mezi španělskou a asijskou kuchyní a jejich perfektní recenze rozhodně nelžou. Personál je mimořádně přátelský a jídlo vynikající.
Po večeři jsme se vrátily zpátky do městských ulic. Zašly jsme se mrknout ke Katedrále moře, kterou obě známe z románu, ve zdejší pekárničce si koupily cookies jako dezert a pomalu stočily kroky směrem k našemu hostelu. Před spaním nás čekala ještě jedna zastávka, a to u slavné baziliky Sagrada Familia. Pod nočním osvětlením je okouzlující, ale stejně tak za světla. Navíc se pomalu blíží její dokončení. Oficiálně by se to mělo stihnout do léta příštího roku, což asi úplně nedopadne, práce už se však dostaly do poslední fáze a zbývá dostavět jedinou věž a poslední průčelí. Tak věřím, že za pár let už to tady bude bez jeřábů a bez lešení.
Se Sagradou jsme se rozloučily jenom nakrátko, protože nás čekala následujícího rána znovu. Lístky jsem kupovala předem, jelikož o tuhle památku je obrovský zájem, takže na místě byste je taky vůbec nemuseli sehnat. Navíc tady ani nefungují klasické pokladny, vstupenky se pořizují výhradně online. Ty naše byly na 9:30, tudíž jsme si ráno nechaly batohy na hostelu, ať se s nimi nemusíme celý den tahat, našly příjemnou kavárničku na dohled katedrály otevírající už v osm a vyrazily na snídani. Po ní byl čas prozkoumat toto unikátní dílo Antoni Gaudího. Je vtipné, že původně tady měl vyrůst úplně jiný projekt úplně jiného architekta, vlastně jenom malá provinční kaplička. Gaudí však měl jiný názor a v průběhu let jeho dílo nabobtnalo do obřích rozměrů. Vstupné do katedrály vás vyjde na 26 euro, je-li vám pod třicet, pak na 24 euro, další slevy jsou pak pro důchodce, studenty, děti, prostě taková klasika. Za dalších deset euro si můžete připlatit i vstup na některou z věží. Krom interiéru baziliky uvidíte také přilehlé muzeum, v němž se řeší primárně její historie a proces výstavby.
Od Sagrady jsme vyrazily znovu do města, ovšem tentokrát na pobřežní promenádu. A jelikož příjemně svítilo sluníčko, rozhodly jsme se zastavit v Lidlu a dopřát si obědový piknik přímo na pláži s výhledem na vlny. Na tom pohledu je něco uklidňujícího. Jediné, s čím se tu musíte popasovat, jsou zástupy prodejců, kteří vám neustále budou nabízet pití, nejrůznější plédy nebo třeba masáže. Když odmítnete, nikdo vás do ničeho nutit nebude, jen je tady těch lidí, kteří vám něco cpou, poměrně hodně. Na druhou stranu, pro Maroko je to ideální průprava. Po jídle jsme se ještě jen tak chvilku kochaly, ale jelikož se začalo zatahovat a spolu s tím se i ochladilo, vyrazily jsme radši na kávu a pak už pomalu na náš hostel pro batohy. Náš odpolední let se přiblížil, tudíž naše příští kroky směřovaly na letiště.
Marrákeš
Let z Barcelony do Marrákeše trvá zhruba dvě a půl hodiny. Ono se to nezdá, ale musíte přeletět docela velký kus země. Po přistání vás na letišti čeká pasová kontrola, o té už jsem psala výše. S českým pasem se ale nemáte čeho bát. Trochu obavy by teoreticky mohly vzbudit razítka z Izraele, pokud je máte, ale ani tak se nemusíte obávat, že by vás do země nepustili. Čekací doba na přepážkách je velmi různá, záleží hlavně na tom, kolik letadel aktuálně do země dorazilo, ale vcelku to tu postupuje rychle, takže počítejte plus minus s půl hodinou.
Z letiště do centra města jezdí autobus, přičemž jeden lístek vás vyjde na 30 dirhamů. Je to linka provozovaná převážně pro turisty, která nemá žádné zastávky a odveze vás přímo na hlavní náměstí. Asi se tu dá teoreticky zaplatit i eury, nicméně peníze si klidně můžete vyměnit hned v letištní hale. Kurz je tady stejný jako všude ve městě, za 1 euro dostanete 10 dirhamů. Přímo v Marrákeši najdete i směnárny s lepším kurzem, ale zároveň vás na letišti nechtějí zbytečně okrást, takže se nemusíte bát.
Jízda autobusem zabere necelou půlhodinku. Přistávali jsme do západu slunce, takže teď už na město pomalu padla tma. Člověk má pocit, že musí být strašně pozdě, přestože reálně nám hodinky ukazovaly jenom něco kolem sedmé. Na každý pád naše první kroky vedly do riadu, abychom se ubytovaly, než se vypravíme zpět do města. Ne snad, že bychom to tu chtěly zkoumat potmě, ale minimálně nějaká večeře by přišla vhod. Na doporučení majitele našeho riadu jsme se proto vydaly do restaurace jen kousek od hlavního náměstí. Ještě předtím ale byla na řadě výměna peněz. Dostaly jsme doporučení na směnárnu v hotelu Alí, kde mají velmi příznivý směnný kurz, takže určitě můžu doporučit.
První večeři jsme si dali na střešní terase s výhledem na mešitu. Jídlo chuťově vůbec nebylo špatné, jen maso mohlo být o něco měkčí. Daly jsme si kuřecí tažín, protože co jiného v Maroku ochutnat. Ten první jsme si ještě užily, ovšem když se nám potom servíroval už po páté v řadě, začaly jsme svou náklonnost k marockému jídlu lehce zpochybňovat. :D Každopádně následoval i první zdejší mátový čaj a návrat na ubytování. Na poznávání města jsme měly celý následující den.
Čím jiným začít den než snídaní? Tu jsme si dopřály na střešní terase našeho riadu a po ní už zamířily do města. Úplně přesný plán, co přesně vidět, jsme vlastně neměly, braly jsme to spíš tak, že uvidíme, co nám po cestě zavadí do nosu. Nějaké typy nám sice dali přímo na ubytování, ale nijak zvlášť se nelišily od toho, co už jsme si vyhledaly my, tudíž nebyl důvod plány měnit.
Co se památek týče, není Marrákeš zas tak bohatý, takže je pohodlně obejdete za den. Do většiny se platí vstup, ale s lístky předem se obtěžovat nemusíte (snad s jedinou výjimkou). Začaly jsme u Saadinských hrobek, což je mauzoleum marockých králů s krásnou kachlovou výzdobou. Kousek odsud se nachází palác El Badi ze 16. století, jenž zůstal zachován už jen z části, a také palác Bahía ze století 19. Každá z těchto pamětihodností vás vyjde na 100 dirhamů. My nakonec zavítaly do hrobek a mladšího ze dvou paláců, ten starší jsme se rozhodly vynechat. Následoval čaj a cesta na hlavní náměstí Jemaa el-Fnaa, které funguje v podstatě jako tržiště. Je tady hromada nejrůznějších stánků s cetkami nebo třeba ovocnými šťávami, ale potkáte tu taky lidi s opicemi nebo hady, kteří vám nabízejí fotku. Vlastně to až trochu hraničí s týráním zvířat. Poslední dopolední zastávkou se stala mešita Kutubíja z 12. století. Dovnitř je umožněn vstup výhradně muslimům, a to ještě pouze v čase náboženských obřadů. Ty sice probíhají několikrát denně, v době ramadánu zvlášť, ale proniknout dovnitř vám to bohužel nepomůže. Leda nakouknout otevřenými dveřmi.
Jelikož čas už pokročil, rozhodly jsme se zajít na oběd do jedné lokální restaurace s velmi příznivými cenami. Jídlo bylo domácí a chuťově moc fajn, po něm jsme se vrátily do ulic, abychom si vychutnaly ten pravý duch Marrákeše. Na odpoledne jsme měly lístky do Jardin Majorelle, botanické zahrady, kterou miloval Yves Saint-Laurent, a proto se ji rozhodl koupit a zachovat pro příští generace. Cesta k ní nicméně vede z centra přes medinu, ale především souk. A to je pravá zkouška nervů. Souk je typicky arabské tržiště, kde na vás ze všech stran útočí desítky vjemů a předhánějí se, kdo spíš získá vaši pozornost. Nejde přitom o to, že by vám někdo vyloženě nabízel zboží. Ano, i to se děje, ale je to spíš o tom, že ze všech stran kolem sebe vidíte hromady nejrůznějšího zboží, do toho jsou tu zástupy lidí, oslové táhnoucí vozíky, motorky a skútry... Prostě jeden velký stres, z něhož vám půjde hlava kolem. Po absolvování toho všeho je možnost uklidit se do botanické zahrady přímo balzámem.
Jardin Majorelle je poměrně malá a nenajdete tady ani přílišnou druhovou rozmanitost, takže to hlavní, čím zaujme, jsou barevně natřené altánky, zábradlí atd. V mnoha ohledech je nesmírně fotogenická, takže pokud chcete krásné snímky, je to to správné místo. Na druhou stranu, vstupné 16 euro za to asi vyloženě nestojí. Zpětně určitě nelituju toho, že jsem vevnitř byla, ale zároveň ani nemůžu říct, že bych byla zahradou vyloženě ohromená. Rozhodně však šlo o příjemné zklidnění. Celá čtvrť v bezprostředním okolí zahrad působí nesmírně evropským dojmem, což je v ostrém kontrastu k tomu, jak vypadá staré město a vlastně i zbytek Marrákeše.
Po dalším křtu ohněm v podobě opětovného průchodu přes tržiště jsme se zamířily uklidnit na střechu jedné z restaurací obklopujících hlavní náměstí. Ceny jsou tu sice vyšší, ale zase si můžete vychutnat krásný výhled a relativní klid. Navíc se přiblížil západ slunce, což dodalo celé podívané na atmosféře. S ohledem na ramadán to tady začíná žít až po setmění, vyrazit po něm do ulic už jsme ale neměly sílu, takže večer jsme se už jen uvelebily na pokoji, abychom mohly relaxovat před naším plánovaným pouštním dobrodružstvím.
Výlet na Saharu
Pokud se vydáte na sever Afriky, pravděpodobně budete mít chuť podívat se pouště. A v zemích, kde je Sahara, se to dá zařídit. V Maroku se v tomhle ohledu nabízí nejrůznější druhy výletů, které mohou být jednodenní, ale stejně tak zahrnovat více dní. A právě takový jsme si vybraly i my. Čekaly nás tři dny nabité zážitky a poznáváním země zase z trochu jiného úhlu.
Na putování jsme vyrážely už v sedm ráno, takže snídani jsme si domluvily na půl sedmou, abychom se ještě před cestou mohly najíst. Po ní jsme se vydaly na místo srazu, kde nás naložil mikrobus a začala okružní jízda městem, abychom postupně naložili i další účastníky zájezdu. V plném obsazení, přičemž většinu osádky tvořili mladí Američané, jsme potom vyrazili za naší první zastávkou - do pohoří Vysoký Atlas. To obnášelo především nádherné, velmi působivé výhledy - některé jenom z auta, jiné i se zastávkami na nějakou tu fotku.
První delší zastávkou byl ksar Ait Ben Haddou. Jedná se o pouštní město nad oázou, které v minulosti žilo primárně z obchodu se solí, protože tudy vedla hlavní kupecká stezka propojující Marrákeš se Saharou. Dnes je to turistická atrakce, která láká svou autenticitou i faktem, že se tady natáčela celá řada známých filmů a seriálů včetně Hry o trůny nebo Gladiátora. Místní žijí takřka výhradně z turistického ruchu, takže u vstupu se vás ujme lokální průvodce, který vám místo nějakým způsobem představí. Obdivovat můžete kupříkladu specifický způsob malování akvarelů za pomoci cukrové vody, čaje, šafránu a indiga. Vyplatí se také vystoupat až úplně nahoru k bývalé pevnosti a pokochat se výhledy do údolí i na celé město z ptačí perspektivy. Zdejší domy pochází z většiny ze 17. století, ovšem využité stavební techniky jsou mnohem starší. Celý areál je zapsán do UNESCO.
Poté už jsme se přesunuli do Růžového údolí, kde nás čekal lokální hotel. Majitelé nás přivítali čajem, což je v podstatě marocká tradice, a dopřáli nám zhruba dvě hodiny volného času před večeří, které mohl každý využít po svém. Někdo vyrazil do přilehlého městečka zjistit, kde že se to vlastně nacházíme, já se uvelebila s knížkou na terase a vychutnávala si jasně modré nebe a slunko klonící se k západu. Večeře se nesla v tradičně marockém duchu - tažín, zelenina, pečivo. Můžu ale s klidem prohlásit, že to bylo nejlepší marocké jídlo za celou dobu našeho pobytu. Perfektně vychucené i připravené, navíc nám majitelé dopřáli i trochu tradiční hudby jako takové malé zpestření.
Po noci v příjemně vyhřáté posteli na nás čekala snídaně a odjezd za dalšími přírodními krásami. První na řadě bylo údolí řeky Todra, především stejnojmenná soutěska. Když jí budete procházet, nevyhnete se desítkám obchodníků nabízejících převážně šátky a koberce, naštěstí vás však nenutí k nákupu čehokoliv, takže je můžete s klidem obdivovat a jenom se kochat tou krásou okolo sebe. U řeky se dost často pasou stáda ovcí a koz a zdejší kolmé skalní stěny lákají horolezce. Vede tady taky několik turistických stezek, dokonce se pořádají i několikadenní pěší výlety po zdejším okolí. Stručně řečeno, je tady čím se kochat.
Po procházce a nasátí atmosféry nás řidič odvezl na oběd a potom už přišel hlavní bod našeho programu, Merzouga. Jedná se o jedno z mála míst v celém Maroku a ostatně i na celé Sahaře, kde ještě můžete narazit na písečné duny. Místní toho pochopitelně využívají a nabízejí turistům "autentické" pouštní zážitky. Buďme upřímní, je to především způsob, jak z lidí dostat peníze, navzdory tomu se však jedná o kouzelné přírodní bohatství, které za výlet rozhodně stojí. Aspoň na chvíli tady totiž můžete zapomenout na civilizaci a všeobjímající ruch našeho světa a prostě jenom být. V poušti je klid, slunce, písek a modrá obloha. Na místo jsme dorazili v perfektním čase, což znamenalo, že máme dost prostoru naplno si užít všechno, co se pro nás chystá. Středobodem programu byla jízda na velbloudech do tábora okořeněná trochou surfování na písku a výhledem na západ slunce.
Jízda na velbloudovi je v první řadě hrozně nepohodlná. Když se na tahle zvířata koukáte ze země, připadají vám ladná a elegantní. Když na nich sedíte, tenhle pocit se velmi rychle vytrácí. Je to taková houpačka, při níž jen doufáte, že zvíře pod vámi nedostane nějaký hloupý nápad a nepokusí se vás shodit. Pokud se vám ale podaří oprostit od nepohodlí, můžete se nerušeně kochat a užívat si každou minutu.
Abychom si naplno užili písečné surfování i západ slunce, čekala nás zastávka mezi dunami s perfektním výhledem. Jen bylo potřeba vydrápat se kvůli němu nahoru. A věřte mi, že brodit se pískem dá jednomu zabrat. O tom, kolik si ho odnesete v botách, ani nemluvě. Odměnou vám však může být vítr ve vlasech a božský klid. Naskočit na snowboard na vrcholku písečné duny chce trochu odvahy, ve výsledku je to ale vcelku zábavný zážitek. A pozorování západu slunce nad zlátnoucím pískem se nic nevyrovná.
Jakmile slunce definitivně zmizelo za obzorem, čekala nás cesta do kempu, kde jsme měli strávit noc. Jak už jsem psala výše, nemůžete od něj čekat žádný zvláštní luxus. Dostanete k dispozici stan s postelemi, sociální zařízení je společné pro všechny, stejně tak velká jídelna a ohniště uprostřed tábořiště. Večeře se opět skládala z tradičních marockých pokrmů a kuchaři nepředvedli žádnou zvláštní originalitu. Když však máte hlad, najíte se z toho. Po večeři jsme dostali možnost sednout si k ohni a užít si trochu tradiční hudby a tance, kdo měl zájem, mohl se od stanů lehce vzdálit, aby ho nerušilo světlo, a pozorovat hvězdy. A že rozhodně je na co se koukat, protože daleko od světelného smogu je obloha posetá stovkami hvězd, z nichž většinu ani nedokážete pojmenovat.
Poslední den našeho pouštního dobrodružství nás čekal mimořádně brzký budíček. Abychom si mohli vychutnat východ slunce nad pouští, museli jsme se z postelí vykopat už ve čtyři. To se ve výsledku dá nějak přežít, člověk se ke vstávání za tmy vždycky nějak přemluví. Nejhorší však byla zima, která se nad ránem vždycky tak nějak zintenzivňuje. Každopádně jsme rychle pobalily věci, nasnídaly se a vyrazily k východu z tábora, abychom mohly nasednout na velbloudy a vypravit se do dun. Nohy mě bolely z jízdy předchozího dne, tudíž do sedla se mi úplně nechtělo, šlapat po svých a neustále se do písku bořit ale neznělo jako o moc příjemnější varianta. Ve výsledku si člověk vždycky nějak zvykne.
Naše velbloudí karavana byla první, která z tábora vyrazila, což nám dopřálo dostatek času dostat se na místo, odkud budeme moct východ slunce pozorovat. Obzor se pomalu jasnil celou dobu, a když pak konečně rudý kotouč vykoukl nad duny, vehnalo mi to slzy do očí. Tohle jsou ty momenty, kvůli kterým je vám najednou úplně jedno, že jste vstávali ve čtyři a připadáte si rozlámaní z nepohodlné jízdy. Příroda začne kouzlit a všechno je zapomenuto.
Naši průvodci nám dopřáli dostatek času, abychom se pokochali, ale potom už byl čas vrátit se k našemu autobusu a jakmile se shromáždíme všichni, vyrazit na cestu. Tentokrát přes Střední Atlas, který opět skýtal spoustu krásných výhledů, až do Fezu. Krátkou zastávku jsme si udělali jenom na oběd a poté v opičím lese, kde můžete obdivovat a třeba i nakrmit opice, které jsou tady extrémně přátelské. Pochopitelně tady narazíte na spoustu proaktivních Maročanů nabízejících ořechy a datle pro opice, přičemž za jednu malou hrstičku chtějí pět euro. Nejsnazší způsob, jak se vyhnout placení, je nic si od nich nebrat, případně tak vehementně tvrdit, že nemáte peníze, až vám dají pokoj. A věřte mi, že vám ho dají, protože je pro ně snazší přesunout se o dům dál k někomu, kdo zaplatí, než se s vámi dohadovat.
Poslední den výletu je bohužel z velké části o tom, že budete sedět v autě, protože Maroko je velká země a přejezdy nějakou tu chvilku zaberou. Díky krásné krajině za oknem si ale můžete vychutnat i ty. A jelikož náš řidič se s nějakou doporučenou rychlostí úplně nemazal, už krátce po třetí jsme se ocitli ve Fezu.
Fez
Fez je další z královských měst, svou atmosférou se však mnohem víc blíží tomu, na co jsme zvyklí z Evropy. Svou roli v tom nejspíš hraje i fakt, že je to z nějakého důvodu velmi oblíbené dovolenkové místo Američanů, čemuž se místní rádi přizpůsobují. Navzdory tomu však místní medina vyvolává autentičtější arabský dojem a dovede být i docela děsivá. O tom však víc později. Do města jsme se dostali v průběhu odpoledne a na náměstíčku, kde nás náš řidič vysadil, už čekal člověk z riadu, aby nás odvedl na naše ubytování. Tradičně jsme tady dostaly čaj na uvítanou, po němž jsme se ubytovaly, prohlédly si střešní terasu a vyrazily do města.
I s ohledem na blížící se soumrak jsme chtěly spíše jenom navnímat atmosféru a zevrubnější prohlídku si nechat na další den. Okamžitě jsme se však musely vypořádat s tím, co se bohužel pro Fez ukázalo jako typické - muži ochotnými nám za úplatu pomoct. Nedokážu posoudit, jak by to vypadalo, kdybychom s sebou měly nějakého muže i my, takhle na nás ale každou chvíli pokřikoval někdo, kdo se nám snažil vysvětlit, že jdeme špatně, že dál se nesmí a že některé části mediny jsou jen pro muslimy. Nemuslimům je v Maroku reálně zapovězen jenom vstup do mešit, takže nejde o nic jiného, než jak z lidí dostat peníze, a po určité době to začne být otravné. Před všemi těmihle dobrodinci zkrátka není úniku. V momentě, kdy se pohybujete městem, všechny krámky jsou zavřené, ulice zejí prázdnotou a jen sem tam se vynoří někdo, kdo vám chce "pomoct", působí to až trochu děsivě. Dobrá zpráva je, že navzdory labyrintu, který zdejší uličky představují, se odsud vždycky nějak vymotáte a dokonce tu fungují i mapy. Všechny nabídky lidí okolo sebe tak jednoduše ignorujte, je to nejjistější způsob, jak se jich zbavit.
S ohledem na padající noc i fakt, že jsme vstávaly skutečně hodně brzo, jsme se nakonec rozhodly vypravit na večeři a zpátky do riadu, abychom mohly jít brzy spát. Rozhodly jsme se usadit v podniku Culture Box, který se pro nás stal oblíbeným zázemím i v následujících dnech. Jeho výhodou je, že vedle marocké kuchyně tady nabízejí i ryze evropské pokrmy, tudíž po čtyřech dnech tažínu jsem si tady mohla dopřát špagety s obyčejnou rajčatovou omáčkou. Obsluha byla velmi milá a jídlo vynikající. Večeře tudíž dostála našim očekáváním a my se mohly spokojeně vrátit do riadu a dopřát si klidnou noc.
Další den jsme zahájily, celkem nepřekvapivě, snídaní a po ní průzkumem města. Rozhodly jsme se napřed si dopřát trochu nadhledu a vystoupat na vyhlídku na městem. Fez se totiž rozkládá v údolí, takže z okolních kopců ho máte jako na dlani. Sice nás to stálo zacházku na autobusové nádraží, protože mapa svatosvatě přísahala, že právě tudy se nahoru dostaneme (nedostaly), ale správnou cestu jsme navzdory tomu objevit zvládly. Cestou dolů jsme to pak vzaly přes hřbitov, což nám jednak otevřelo další výhledy, tentokrát na kopce za městem, které jsou navzdory poloze země na severu Afriky až překvapivě zelené, jednak umožnilo podivit se nad tím, že zdejší hřbitov očividně slouží jako pastvina pro osly, mezky, muly i koně. Prochází se tady mezi hroby, spásají trávu a aby náhodou neutekli, mají nohy svázané provazem.
Když se řekne Fez, každý turistický průvodce doporučí návštěvu zdejší mediny a především proslulých koželužen. Oproti Marrákeši je zdejší medina přece jen klidnější, protože tady nejezdí auta ani motorky, případně jen velmi zřídkavě. Jedná se o nepřehlednou spleť nejrůznějších uliček, které často vedou úplně jinam, než byste čekali. Bylo by krásné se tu ztratit a prostě se jen potulovat, to by však nesmělo být přičinlivých Maročanů, kteří se vás neustále snaží někam navigovat. Chce to klapky na oči a uši a ignorovat všechny jejich dobře míněné rady. Jakmile se s nimi totiž jednou dáte do řeči, už se jich nezbavíte a bude vás to stát nějaký ten dirham nebo euro.
Do koželužen se nám nakonec dojít podařilo, respektive k jedné z teras umožňujících výhled. Tyto terasy obvykle patří k obchodům a jejich majitelé si dost rádi nechají za vyhlídku zaplatit. Na nás se však usmálo štěstí, protože majitel nás nejen ochotně zavedl nahoru, ale dokonce po nás ani nechtěl peníze nebo nám nenutil své zboží. Vyhlídka je ikonická a kdo ji nezažil, jako by ve Fezu nebyl. Proces zpracování kůže tady probíhá pořád ještě po staru tradičními metodami, k nimž patří i máchání ve volské moči. Rozhodně proto nečekejte nejvoňavější zážitek. Pro všechny případy se můžete vyzbrojit mátou, za sebe však můžu říct, že to nebyla taková hrůza, jakou bych čekala. Do samotných koželužen se z bezpečnostních důvodů nedostanete, takže dělníky při práci můžete pozorovat jenom pěkně z nadhledu.
Po koželužnách jsme chtěly vidět ještě některou z medres, tedy náboženských škol, kterých se v medině nachází několik a obvykle přiléhají k mešitám. Zatímco do svatostánku se nedostanete, nejste-li muslim přicházející na bohoslužbu, medresy bývají přístupné za vcelku symbolické vstupné. Naše vybraná nás vyšla na dvacet dirhamů za osobu. Nečekejte víc než typicky arabskou architekturu, pokud nejste úplně fanoušci umění, chodit sem asi nemá smysl a klidně se můžete spokojit i s pohledem zvenku. My, respektive já, však máme orientální architekturu rády, tak proč se trochu nepokochat.
Z mediny jsme se nakonec vymotaly na jedno z větších místních náměstí, kde jsme se rozhodly pro občerstvení v podobě ovocného freshe (ten doporučuju vždy a všude, protože v Maroku je každou chvíli sezóna něčeho jiného) a hranolků. Po tomhle rychlém obědě jsme zamířily na opačnou stranu města. Začaly jsme v parku Jnan Sbil, který je příjemnou oázou klidu. Je tady spousta zeleně, narazíte i na jezírko a rozličné fontány a můžete se klidně posadit na některou z četných laviček a chvíli prostě jenom tak být. Je to tady všeobecně oblíbené mezi turisty i místními, ale zdejší klid to nijak neumenšuje.
Druhou odpolední zastávkou byl královský palác. Dovnitř se bohužel nedostanete, tudíž obdivovat můžete jenom zdobenou vstupní bránu, přilehlá čtvrť nicméně působí podivně evropským dojmem, alespoň v některých částech. Navazuje na ni staré židovské město se synagogou, domem rabína a dalšími pamětihodnostmi, které by stály za vidění, kdyby se kolem nás opět nezačal motat proaktivní Maročan větřící ve vzduchu snadný zisk. Tihle lidé vám bohužel neumožní jen tak klidně se procházet a kochat, takže jsme procházku ve zdejším sousedství vzdaly a místo toho zavítaly na další ze souků. Tenhle byl z našeho pohledu trochu nudný, protože tady nabízeli takřka výhradně oblečení. A přestože některé kusy byly na pohled pěkné, tradiční marocká móda nepatří k něčemu, co byste chtěli nakupovat jako suvenýr.
Nakonec jsme se vrátily zpátky na náměstí, odkud jsme prve vycházely, zaskočily si na čaj a něco sladkého k němu, kdy jindy taky ochutnat typicky marocké sladkosti a cukroví, které nabízejí na každém kroku, a čas zbývající do setmění se rozhodly strávit na terase našeho riadu s knížkou. Poté už následovala jenom večeře, opět v Culture Boxu, kde jsme jedly už večer předtím.
Poslední ráno v Maroku nás opět přivítalo krásným počasím a příjemnou teplotou. Po snídani jsme se ještě na chvíli uklidily na střešní terasu a teprve později dopoledne vyrazily do města ještě obhlédnout nějaké suvenýry a případně si i něco koupit, pokud nám to padne do oka. Nakonec jsme se rozhodly přivézt si domů dřevěné podtácky a pro mamku magnet na lednici, jelikož už má z míst, kde jsme jedna, druhá nebo obě byly, slušnou sbírku. Došlo i na poslední marocký oběd, pro velký úspěch opět v Culture Boxu, a ve dvě už nás vyzvedl taxík, aby nás dopravil na letiště.
Ve Fezu se bohužel jinak než taxíkem nemáte moc šancí na letiště dostat. Teoreticky tam ještě můžete dojít pěšky, ale je to asi 14 km, tak počítejte, že se celkem solidně projdete. Co se letiště samotného týče, je to docela katastrofa. Za prvé jim tady všechno strašně dlouho trvá, za druhé se vás tady pokusí oškubat, jak jen to půjde. V Maroku je ten problém, že nemůžete mít palubní lístky pouze v mobilu, ale musíte si je reálně vytisknout. Ani tak ale nemáte jistotu, že vás do přepravního prostoru pustí, dost možná vás pošlou na přepážku, abyste si vyzvedli klasické palubky tam. A dámy, které mají odbavení na starosti, se vás budou snažit přesvědčit, že vaše zavazadlo, se kterým do té doby nikdy a nikde nebyl problém, je nadrozměrné a musíte si za něj připlatit. Situace je absurdní až do té míry, že i když batoh do požadovaného fochu nacpete, můžete se dozvědět, že tam nepasuje správně, je tudíž nadrozměrný a musíte zaplatit (přesně to se stalo mně). Hádat se nemá cenu, jelikož situace by ve výsledku mohla vyeskalovat do takových rozměrů, že by vás vůbec nepustili do letadla. A to vám za to nestojí. Nebudu tvrdit, že mě absurdita celé situace nerozčílila, ve výsledku ale bohužel nemáte jinou možnost, než se s ní smířit.
Na letišti jsme si ještě daly něco malého na zub, i když nijak bohatý výběr tady nečekejte, a naštěstí se mohly vcelku rychle nalodit na palubu, protože naše letadlo letělo na čas.
V Barceloně jsme přistávaly po desáté večer, takže to jediné, co nás čekalo, byla cesta na náš hostel. Pokusila jsem se najít takový co nejblíže letišti, abychom pokud možno nemusely cestovat daleko. Zpátky do Prahy jsme totiž odlétaly v půl sedmé ráno. V samoobsluze jsme si tedy jenom koupily něco malého k večeři, daly si sprchu a zavrtaly se do peřin, odkud nás po pár krátkých hodinách spánku vyhnal budík.
Přestože Google vehementně hlásil, že na letiště ve čtyři ráno pohodlně dojedeme metrem, barcelonský dopravní podnik měl na věc očividně jiný názor, jelikož stanice byla takhle brzy ještě zavřená. Naštěstí se nám podařilo chytit autobus, který nás dovezl na Terminál 1. A protože vlivem ranní rozespalosti jsem se pořádně nepodívala na naše letenky, absolvovaly jsme zbytečnou jízdu na Terminál 2, abychom zjistily, že odtamtud nám to neletí a slavnostně se vrátily zase zpátky tam, kde jsme začaly. Naštěstí šlo o jedinou drobnou komplikaci. Pak už jsme prošly bezpečnostní kontrolou, koupily si něco k snídani a přesně načas nasedly do letadla, které nás odvezlo zpátky do Prahy.
Kdybych měla říct, jestli Maroko stojí za návštěvu, pak rozhodně ano. Je to země kulturně hodně odlišná od toho, na co jsme jako Evropané zvyklí, když však přistoupíte na rozdílnou mentalitu, nebudete mít problém si to tady užít. Lidé jsou tu vesměs přátelští a ani jsem tu nikdy neměla pocit ohrožení, a to navzdory tomu, že jsme cestovaly jako dvě ženy. Spíš než do měst tady vyrazte do přírody, protože i když zdejší architektura je zajímavá a atmosféru souku byste si měli aspoň jednou zažít, to skutečné bohatství leží v krajině a její unikátnosti. Navzdory všem drobným nepříjemnostem šlo o velmi odpočinkovou a inspirativní dovolenou, kterou jsme si obě užily na maximum, a já věřím, že do Maroka se někdy v budoucnu ještě vrátím. Pořád tady totiž je hodně co objevovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat