Kurt a Sid

Autor: Rob Smiley
Překlad: Pavel Košatka

Premiéra: 15. 1. 2025
Uvádění: Malostranská beseda

Režie: Pavel Košatka

Obsazení
Kurt Cobain - Tomáš Dalecký
Sid Vicious - Daniel Kadlec

Délka představení: 1 h 30

Malý podkrovní pokoj, melancholické kytarové riffy a dva muzikanti, kteří z tohoto světa odešli výrazně dřív, než by si možná zasloužili. Je hluboká noc 5. dubna 1994 a frontman kapely Nirvana Kurt Cobain se právě chystá spáchat sebevraždu. Dopis na rozloučenou už sepsal a brokovnici má připravenou pod bradou, když se v jeho domě nečekaně objevuje podivné individuum, které připomíná Sida Viciouse. Rozjíždí se až absurdní rozhovor o životě a jeho smyslu, který by možná mohl sebevraha přesvědčit, aby si to ještě rozmyslel. Anebo ne?

Rob Smiles se rozhodl pojmout svou hru jako fiktivní rozhovor dvou hudebních velikánů, jejichž život byl silně ovlivněn drogovou závislostí, která nakonec přispěla k jejich předčasnému konci. V reálném životě by se potkat nemohli, ale i kdyby ano, těžko říct, jestli by si rozuměli. Přestože toho mají mnoho společného, v řadě ohledů se liší. S tím ostatně pracuje i inscenace Pavla Košatky, který ji buduje na dynamice rozdílnosti obou mužů a staví je proti sobě do kontrastu. Zatímco Vicious je energický, pozitivní a optimismem nabitý živel, Cobain je unavený cynik utápějící se v nesmyslnosti vlastní existence a marně hledající cestu z vnitřní prázdnoty.

Text, stejně jako celá inscenace, je o životě, jeho paradoxech a smyslu. Rozhovor muzikantů se nese v lehce filosofickém duchu, protože velmi často řeší právě hodnotu lidské existence a to, čím je vlastně určována. Cobain a Vicious se navzájem probírají svými životy, vzpomínají na dětství a mládí, polemizují o životě i smrti, očekáváních společnosti i svých vlastních, slávě, penězích, vyhoření, nesmyslnosti toho všeho. Dost často spolu nesouhlasí, stojí na opačných stranách barikády, přesto se snaží zůstat vzájemně otevření a pochopit své pohnutky. Respektive - Sid se pořád snaží obrátit Kurta na svou stranu lásky k životu, ovšem v jeho rezignované odevzdanosti pro to prostě není prostor. V některých momentech je hra možná přece jen trochu umluvená, jelikož některé pasáže rozhovoru nepřinášejí nic nového a vlastně jen opakují to, co už zaznělo, jako celek ale působí kompaktně a strukturovaně.

Scénografie není nijak komplikovaná a má připomínat garáž, v níž se Cobain připravil o život. Stolek se židlí, postel, regál a směsice nejrůznějšího haraburdí dokreslujícího atmosféru včetně hranolek z McDonnald's a láhví alkoholu v různém stupni plnosti. Kostýmy odpovídají tomu, co si spojujeme právě s Kurtem Cobainem a Sidem Viciousem, v případě prvního tak jde o lehce rančerský civil, v případě druhého o stereotypní punk, a to včetně účesů.

Celá hra je pouze o dvou lidech, proto ani inscenace nemá širší obsazení. Jako Kurt Cobain se představuje Tomáš Dalecký, který v sobě snoubí cynickou vyžilost s notnou dávkou zranitelnosti. Jeho Cobain je životem i lidmi otrávený muž, který si uvědomuje, že už svůj život dávno prohrál a každá další minuta je pouze prodlužovaným utrpením. Dovede být pasivně agresivní, je sarkastický, cynický, ale v hloubi jeho pohledu se skrývá hluboký smutek, utrpení a touha volající po pochopení, že už prostě nemůže dál. Sid Vicious v podání Daniel Kadlece je jeho přesným opakem. Je to neřízená střela hýřící energií a optimismem, všude je ho plno, chvíli neposedí, je hlučný, hlasitý a působí, jako by se celou dobu nacházel v jakémsi drogovém rauši, který mu umožňuje nahlížet svět skrze skla růžových brýlí. Vzájemný kontrast dodává inscenaci její dynamiku a umožňuje neustálé přelévání energie mezi oběma protagonisty. Oba muzikanti v jejich podání vám dost možná polezou na nervy, byť každý z jiného důvodu, zároveň však pro ně budete mít i pochopení.

Pokud jste masochista, který se vyžívá v depresivních divadelních počinech, pak Kurt a Sid je pro vás to pravé. V konečném důsledku je to totiž inscenace o marnosti lidského počínaní, o tom, jak bychom si měli dávat pozor na to, co si přejeme, protože nám to může přinést něco úplně jiného, než bychom čekali. Navzdory postavám to vlastně není ani tak o hudbě, jako spíš o stinných stránkách slávy a rozhodně se nejedná o pozitivní inscenaci, přestože závěrečné vyznění je více než smířlivé. A i když někdy to celé působí trochu umluveně, oba protagonisté se se svými rolemi popasovali na výbornou, takže nenudí a dovedou se diváka velmi silně dotknout.