Fjodor Michailovič Dostojevskij - Zločin a trest

Spácháme-li zločin, je přirozené, že následuje trest. Pokud tedy nejste natolik protřelým zločincem, abyste za sebou dokázali zamést všechny stopy. Petrohradský student Raskolnikov je chudý jako kostelní myš a znuděný i otrávený vlastním životem. A to jsou jenom dva z faktorů, které ho nakonec svedou na scestí.

Raskolnikov před sebou mohl mít vcelku slibnou budoucnost, kdyby se narodil v lepších poměrech a s finančním zajištěním. Hnutím mnoha nešťastných okolností bohužel skončil úplně bez prostředků, takže musel odejít z univerzity, na možnost vydělat si doučováním už taky dávno zanevřel a teď žije na dluh v mrňavém krcálku, kam se stěží vejde kanape, jí zhruba každý třetí den a v hlavě se mu rodí plán vzniklý ze vzteku na nespravedlnost světa, jenž jedněm dává, ale druhým tak akorát odtrhuje od úst. Proč by ti, kdo jsou ostatním mentálně nadřazeni, neměli z tohoto svého postavení těžit?

Pod vlivem filosofie i dojmu vlastní neomylnosti se Raskolnikov odhodlá k vraždě staré lichvářky. Všechno si do detailu naplánuje, vyzbrojí se a vrhne se do riskantního podniku bez ohledu na následky. Je si jistý, že na něj nikdo nemůže přijít, jelikož jeho zločin je neodhalitelný. Nepočítá však s jedním velmi zásadním faktorem - vlastní duševní slabostí, která mu velmi záhy začne komplikovat život a ohrozí všechno, co si v hlavě ohledně svého dokonalého zločinu tak pracně vybudoval.

Romány Dostojevského dodnes ohromují především promyšlenou psychologií postav, která je těžištěm příběhu. Dějová linka je ve své podstatě jednoduchá a točí se okolo vraždy, na niž následně ostatní postavy nějakým způsobem reagují. Čtenář má možnost velmi podrobně se seznámit s Raskolnikovem, ponořit se do jeho nitra a snažit se pochopit jeho motivace, které, jakkoliv zvrácené se mohou jevit, mají svou vlastní vnitřní logiku. Vedle hlavního hrdiny se navíc v románu objevuje celá řada dalších postav. Některé jsou typizovanější než jiné, autor se nicméně snaží postihnout poměrně široké charakterové spektrum zejména chudých lidí a poukázat na to, jakou daň si na nich nedostatek peněz vybírá.

Svým způsobem je román i společenskou kritikou útočící na zaběhnuté pořádky a vytahující na světlo lidské nešvary, nad nimiž má mocenská garnitura tendence zavírat oči. Konec konců, hlavní zápletka přímo útočí na (ne)schopnost policie a zkorumpovanost celého systému, který má tendence za všech okolností si usnadňovat práci bez ohledu na pravdu. Román je plný dlouhých popisů myšlenkových pochodů a velmi zdlouhavých konverzací, které na první pohled nemají s dějem nic společného, pomáhají však dokreslovat obrázek postav i městské společnosti jako takové. Autorův styl je relativně rozvláčný a soustředí se na spoustu takřka nepodstatných detailů, typické jsou zejména vnitřní či vnější monology, dialogy jsou spíše okrajovou záležitostí. Navzdory tomu dovede vtáhnout a čtenáře si zaháčkovat, takže ho zajímá, jaký bude další vývoj.

Zločin a trest je román silně spojený s dobou svého vzniku, který však má stále potenciál promlouvat ke čtenářům. Mnohé archetypy, jichž autor využívá, se objevují napříč literaturou dodnes, jeho mistrovské vykreslení komplikované lidské psychologie je navíc extrémně poutavé. Dostojevskij se nebál být otevřeně kritický a útočit na zaběhnuté pořádky včetně zaprodanosti a liknavosti policie. Text neplyne úplně lehce, je potřeba se u něj zastavovat a hlouběji nořit pro plné pochopení toho, co zůstává skryto mezi řádky, navzdory všemu však zůstává vynikající sondou do duše ruského člověka, která může být vypovídající i v dnešní době.