Gulliverovy cesty

Autor: Petr Boháč podle Jonathana Swifta

Premiéra: 1. 3. 2025
Uvádění: Divadlo ABC

Režie: Petr Boháč, Miřenka Čechová

Obsazení
Aleš Bílík
Anna Bubníková
Petr Konáš
Tomáš Krutina
Pavol Smolárik
Inga Zotovová-Mikshina
Roman Zotov-Mikshin

Délka představení: 2 h

Tak trochu magický a hodně neuvěřitelný cestopis Jonathana Swifta v hlavní roli s Gulliverem vznikl už v 18. století a stal  se nebývalou senzací. Statečný kapitán v něm totiž brázdil vlny oceánů a navštěvoval stále nová místa, jedno zvláštnější než druhé. Petr Boháč se rozhodl tato dobrodružství využít jako rámec pro svou inscenaci, která stejnou měrou vypovídá o lidské zvrácenosti i o naději.

Je večer, takže děti by měly zapadnout do postele a spát. A aby se jim lépe usínalo, chce to pohádku. Nebo nějaké pořádné dobrodružství - třeba to o Gulliverovi. Cestovat spolu s knihou do dalekých cizích zemí totiž může být skvělý způsob, jak aspoň na chvíli zapomenout, že venku zuří válka a máma musí být daleko od domova, protože plní svou povinnost a pomáhá těm, kdo to v pohnuté době nejvíc potřebují. Petr Boháč ve své dramatizaci slavného románu zpracovává až nepříjemně aktuální témata, jelikož válka se prolíná celým dějem a zasahuje nejen postavy v reálném světě, ale také Gullivera, který je opakovaně vystavován násilí nejrůznějšího druhu.

Původní román je velmi obsáhlý, proto se tvůrci rozhodli přistoupit k umělecké zkratce a využít jenom několik jeho částí. Divák se tak dostane do země Liliputů, na létající ostrov Laputa, kde se lidé dorozumívají pomocí hudby a k mírumilovným koním. Jednotlivé zastávky jsou poměrně epizodické a pohromadě drží víceméně jenom prostřednictvím rámcové linky chlapce a jeho otce, který předčítá z knížky. Představení je označování jako rodinné, zůstává však otázkou, co si z něj mohou odnést dětští návštěvníci, pro něž je jeho přesah a filosofická rovina možná poněkud abstraktní a dost možná ji vůbec nepochopí. Konec konců, i dospělý divák má problém se v dění před sebou zorientovat.

Dominantním materiálem využitým na scéně je karton. Jako by celé dění bylo zabaleno do jedné velké lepenkové krabice, která sice nabízí určitou míru ochrany, ale zároveň je nesmírně křehká a snadno se poškodí. Tvůrci jako by tím umocňovali dojem jakési dočasnosti a pouhé iluzornosti bezpečí. Po celou dobu dochází jenom k nezbytnému minimu přestaveb, které divák navíc ani nevidí. Velmi výrazným a důležitým prvkem jsou loutky, které se na scéně objevují ve dvou různých formách - ta první jsou hyperrealistické postavy chlapce a koně, ty druhé potom částečně karikované postavičky liliputů. Druhé zmíněné vlastně nejsou klasické loutky, spíše velmi promyšlené kostýmy, které jsou však plně funkční a dobře slouží svému účelu.

Herecky nejvýraznější je Pavol Smolárik, který je loutkovodičem Chlapce. Daří se mu velmi dobře vystihnout polohu vzdorovitého dítěte, jemuž chybí máma, a proto kolem sebe schválně kope a dělá naschvály, i když si uvědomuje, že to k ničemu nebude. Smolárik je vynikající loutkovodič, stejně jako herec, takže po chvíli snadno zapomenete, že dítě na jevišti ve skutečnosti není živé. Aleš Bílík coby Otec je přesně tím typem rezignovaného rodiče, který se ze všech sil snaží nezvyšovat hlas a nevybíjet si na synovi vlastní frustraci, jelikož té jeho velmi dobře rozumí. Vyznačuje se až nepřirozeným klidem, pokud snad někdy přece jenom ztrácí nervy, dovede se včas ovládnout a nasadit klidnou masku. Zbylí herci mají každý několik různých rolí, jejich herecký projev je však do jisté míry typizovaný a přizpůsobený vybranému charakteru, dost často má až parodický ráz. Zaujme zejména Anna Bubníková jako liliputí královna, stejně tak však Tomáš Krutina jako jeden z laputánských vynálezců.

Z výtvarného hlediska jsou Gulliverovy cesty velmi dobrou inscenací s loutkami na vysoké úrovni. Režie využívá zajímavé nápady, snaží se o promyšlenou choreografii jevištního pohybu a podtrhuje také hudební stránku, která je velmi různorodá. Rozhodně se daří podtrhnout hlavní válečné téma, v některých ohledech inscenace vyvolává až agitační dojem, zůstává však otázkou, do jaké míry je čitelná pro děti. Má jít o rodinné představení, i mnozí dospělí z něj však dost možná budou zmateni. Z řemeslného i hereckého hlediska tak jde o kvalitní dílo, téma v současné společnosti bezesporu rezonuje, ale přesto, jako by to nebylo dost. Řemeslná virtuozita totiž sama o sobě k vytvoření nezapomenutelné podívané nestačí. Gulliverovy cesty nejsou špatné, jsou však natolik specifické, že zaujmout jimi širokou diváckou skupinu je vlastně téměř nemožné.