Popelka

Premiéra: 24. 1. 2025
Uvádění: Impérium zábavy

Délka představení: 1 h

Pohádka o Popelce je tak známá, že asi nemá smysl ji zdlouhavě představovat. Konec konců jde o archetyp, který se v populární kultuře v nejrůznějších obměnách objevuje už pár set let. Jedná se proto o divácky vděčný námět, který bez obtíží přiláká do divadla dětské diváky. Impérium zábavy vychází z dnes už klasické muzikálové verze od Rodgerse a Hammersteina, výrazně však zkracuje celkovou stopáž na pro děti únosných šedesát minut.

Rodgers a Hammerstein vytvořili svou Popelku už v roce 1957 pro televizní vysílání. Vzhledem k omezenému času, do nějž se museli vejít a který byl navíc ještě osekán reklamními přestávkami, se rozhodli rozdělit své dílko na šest krátkých epizod, v nichž pohádku zkrátili na nezbytné minimum. Teprve později se muzikál dostal na jeviště, přičemž jeho přepracovaná verze rozšířená o další písně se na Broadwayi představila v roce 2013. Právě ji si vzalo jako výchozí i Impérium zábavy, oproti broadwayské verzi však prezentují jen některé písně a upravují také jejich pořadí v rámci inscenace.

Hudba je příjemně melodická a navozuje pohádkovou atmosféru, texty byly převedeny do češtiny. Kvalita překladu je přitom poměrně různorodá. Tvůrci se viditelně snaží o celkovou zpěvnost, přesto jim sem tam ujede nerytmický nebo ne zcela šťastně zvolený obrat. Zároveň si překlady příliš nelámou hlavu s věrností originálnímu významu. Zatímco některé písně se snaží originál následovat a daří se jim to velmi dobře, jako jeden příklad za všechny můžu uvést píseň Impossible, Je nemožné, jiné o původní význam jenom klopýtají. Vcelku úsměvné je převedení princovy písně, v níž se poprvé představuje, v originále Me, Who Am I?, jako Já vítám vás. Nejen, že to nemá prakticky žádnou souvislost s původním textem, ale navrch to ani nedává smysl v rámci děje a princův charakter to popisuje dosti jinak, a podstatně hůře, než v původní písni.

Z hlediska výpravy je chudá zejména scénografie, jelikož sestává v podstatě pouze ze zadního prospektu zachycujícího schodiště (které s výjimkou scény na plese vlastně ani nedává smysl) a dvou bočních pláten s vyobrazením vesnických domků. Pro dokreslení atmosféry tady pak je několik plyšových zvířátek, stolek a dvě židle. Kostýmy oproti tomu působí velmi zdobně a nezapřou filmovou inspiraci. Trochu diskutabilní jsou pouze šaty Popelky, byť umožňují velmi efektní přeměnu v plesovou róbu, a oděv prince, který zejména ve scéně jeho příchodu do vesnice působí trochu lacině. Nutno podotknout, že mužské kostýmy všeobecně nepůsobí tak honosně jako ty ženské, což pánské postavy degraduje tak trochu na chudé příbuzné.

Celková atmosféra představení hodně závisí na konkrétním obsazení, což si mohu dovolit tvrdit i s ohledem na to, že jsem ho viděla dvakrát s různými alternacemi, a pokaždé to bylo trochu jiné divadlo. Ať už celkovou energií nebo výkony. Režie je totiž víceméně nijaká, tudíž záleží spíš na tom, jak si herci sami na jevišti poradí. V titulní roli Popelky se představila Patricie Urbanová, která do role vizuálně perfektně sedí, je velmi něžná, dívčí a nepostrádá jistou naivitu, ovšem ani rozvernost, což je ještě podtrženo jemnou barvou hlasu. Na pozici prince se střídají Josef Haldina a Jáchym Šíma. Herecky jsou vcelku vyrovnaní, Šíma však je bezpochyby lepší zpěvák, dovede si poradit s dynamickou i romantickou polohou své role a má o něco silnější charisma, což se zvlášť projevuje při jeho tklivé baladě, v níž se vyznává z citů ke krásné neznámé z plesu. Další postavy mají spíše marginálnější úlohu, takže hodně záleží na představitelích, kolik prostoru si pro sebe dovedou "urvat". Vděčná je komická dvojice nevlastních sester Anastazie a Drizely, zásadní však zůstává jejich vzájemná dynamika. Coby Drizela je vynikající Vilemína Marhoulová, která dokonale naplňuje její komický potenciál a v momentě, kdy se objeví na jevišti, k sobě dovede zcela strhnout pozornost. Kristýna Petráková coby Anastázie, která tuto dvojici doplňuje, tak zůstává lehce upozaděná a vlastně působí až trochu navíc, protože ke své roli přistupuje poněkud váhavě. Naopak Karolína Burdová je jako Anastázie naprosto dominantní a Drizelu Nikol Klavíkové bez potíží převálcuje. Bylo by zajímavé sledovat, jakou dynamiku by na scéně vytvořila dvojice Burdová-Marhoulová, jelikož jejich energie je velmi podobná, tudíž by na jevišti mohlo vzniknout poměrně vyhrocené sesterské soupeření. Trojice Popelčiných nemesis uzavírá macecha, která je v podání Karolíny Hlůškové ukázkovou semetrikou bez skrupulí, již pohání až nezdravá ctižádost a která se nechává kolébat vědomím vlastní důležitosti. Coby Víla kmotřička se představily Vilemína Marhoulová a Viktorie Janovská. Obě zvládnou dát této postavě něco lehce potřeštěného a otravného, Janovská je nicméně v některých pasážích možná trochu zbytečně hysterická.

Popelka je příjemným dětským představením, které má své limity, cílovou skupinu však bezesporu zaujme a pobaví. Je částečně interaktivní, takže děti se mohou cítit maximálně vtaženy, navíc není moc dlouhá a díky písničkám má skvělou dynamiku. Scénografie sice působí trochu amatérsky, ale kostýmy to doženou a herecké výkony jsou minimálně slušné a neuráží neprofesionalitou. Hlubokou inscenaci od toho nečekejte, milou podívanou, která bude vaše děti bavit, však určitě.