Rachel Feder - The Darcy Myth

To, že popkultura ovlivňuje náš každodenní život a mnohdy i náhled na realitu, je holý fakt. V obklopení reklamního smogu a snadno dostupných rozličných médií to snad ani jinak nejde. Stejně tak archetypy jsou věčné a mohou nás ovlivňovat víc, než bychom si chtěli přiznat. Americká profesorka Rachel Feder se rozhodla právě tímto směrem obrátit a na příkladu pana Darcyho, jednoho z nejslavnějších literárních hrdinů a snu mnoha žen, ukázat, proč mají ženy tendenci usazovat se v toxických a násilných vztazích. Samo o sobě by to mohlo být jistě téma zajímavé. Kdyby si autorka zvolila úplně jiný archetyp.

Kniha trpí celou řadou nešvarů, z nichž ten největší je už samotná premisa. Autorka se snaží přesvědčit čtenáře o tom, že Jane Austenová svým literárním hrdinou přiměla tisíce, ne-li miliony žen uvěřit v to, že to právě ony jsou ty jediné vyvolené, které spasí násilníka a zloducha a svou láskou jej promění v romantického hrdinu. Problém je, že taková charakteristika je v ostrém rozporu se samotnou podstatou díla Austenové. Darcy, na něhož se autorka tak často, a velmi pomýleně, odvolává, totiž není v příběhu ani náhodou hlavním zloduchem. Feder jej vykresluje jako sobeckého manipulátora, který jedná čistě pro vlastní potěšení a bez ohledu na city druhých, tedy tak, jak jej v úvodu knihy vidí i sama hlavní hrdinka. Co však autorka zcela opomíjí, je hloubka Darcyho charakteru a skutečnost, že výše popisované rysy vycházejí více z chybných informací, mylných předpokladů a předsudků, nikoliv z reálného základu hrdinovy povahy. Jednoduše se mu snaží připsat vlastnosti, které nemá, aby pak na základě toho mohla budovat svou hypotézu o nezdravých vztazích.

Druhým zásadním problémem je, že kniha je silně ahistorická. Autorka zcela ignoruje fakt, že Austenová své romány tvořila na přelomu 18. a 19. století, a snaží se je čtenářům předkládat prismatem dnešní doby a dnešní optikou. To je nicméně už z principu nesmysl, jelikož těžko hodnotit míru emancipovanosti hrdinek v době, kdy tato byla ještě v plenkách. Nemluvě o tom, že Austenová byla velmi vzdělaná a sečtělá a její hrdinky i díky tomu projevují značné emancipační tendence. Feder věnuje mnoho prostoru tomu, aby velmi podrobně popsala děj a zápletky Pýchy a předsudku, jednotlivé části textu si však vykládá zcela podle sebe a mnohdy i v rozporu se záměry samotné Austenové. Vykládat toto dílo jako gotický román je vcelku úsměvné, tím spíš, když Austenová sice tento žánr milovala, ale zároveň si plně uvědomovala jeho nedostatky, které s úspěchem parodovala ve svém Northangerském opatství. Skoro se zdá, jako by Feder toužila v Austenové za každou cenu najít něco temného a zvráceného, přestože v jejím románech nic podobného není (a to ani při detailním zkoumání).

Vedle podrobných rozborů Pýchy a předsudku je v knize věnován prostor také dalším dílům klasické i moderní literatury, v nichž se podle autorky vyskytuje archetyp Darcyho. A tato škála je skutečně široká, protože zahrnuje všechno od lorda Byrona (mimochodem skutečně žijícího autora, jehož chování mnohem spíše odpovídá tomu, co se autorka na příkladu Darcyho snaží popsat) přes Heathcliffa z Na Větrné hůrce až po Edwarda ze Stmívání. Tyto postavy spolu přitom nemají v podstatě žádnou souvislost snad s výjimkou faktu, že odrážejí autorčin čtenářský vkus. Jedná se o toxické zástupce mužského pohlaví věznící ženy v nějaké formě násilného vztahu? Bezpochyby. Má to nějakou souvislost s Austenovou? Těžko.

Autorka se v samém úvodu holedbá tím, že čtenáři navždy zničí požitek z četby Pýchy a předsudku. Na to by však potřebovala mnohem víc akademické erudovanosti a literárního kontextu. Její argumentace stran charakteru Darcyho je totiž prachsprosté pohádkaření, které nemá s pravou podstatou této postavy nic společného. Autorka používá argumenty zcela vytržené z kontextu, svá tvrzení o nic neopírá a v mnoha momentech si dokonce protiřečí. Její výklad směřuje víceméně k tomu označit ženy za snadno zmanipulovatelné a podléhající vybájeným iluzím, a to všechno v důsledku špatné četby. Jako by jim odpírala právo se samostatně, racionálně rozhodovat a snažila se je vmanipulovat do pozice věčných obětí nesprávně zvolené četby. Jelikož ženské chápání je přece neschopno rozlišovat mezi pravdou a fikcí a je naprosto normální, že od reálných mužů očekáváme chování těch literárních...

To, co je na knize The Darcy Myth nejatraktivnější, tak zůstává její název a podtitul, které slibují objasnit čtenáři důvody, které ženy vedou k toxickým vztahům. Bohužel žádné takové vysvětlení čtenář na stránkách nenajde. Autorka jednoduše předkládá vlastní dojmologii založenou čistě na vlastních úvahách a touze za každou cenu dokázat, že Darcy rozhodně není žádným romantickým ideálem (přestože opak je pravdou). Bez ohledu na to, jak moc se kasá svou láskou k Austenové, z jejího textu vyzařuje pouze hluboké nepochopení autorky i jejích záměrů a zoufalá snaha Feder ukázat její dílo v úplně jiném světle. Bohužel k tomu nezvolila správný klíč, což ukazuje neustálá mylná argumentace postavená na vodě i zcela zavádějící odkazy na další popkulturní díla. Kniha je prostě nehorázný pelmel autorčiných rádoby vědeckých výkladů, které však nezrcadlí ani psychologii ani literární teorii či historii. Navzdory lákavému názvu tak dostanete snůšku nesmyslů bez větší přidané hodnoty, která vás možná leda tak odradí od čtení Austenové (pokud s ní dosud nemáte žádné zkušenosti), což by byla věčná škoda. Autorka totiž může nabídnout mnohem víc, než co se jí Feder tak zoufale nevěrohodně snaží vnutit.