Hudba může lidi spojovat, ale také rozdělit. Tím spíš, když se do její tvorby pustí někdo, kdo není připravený na odvrácenou stránku slávy. The Ridders vyletěli vzhůru jako naprostá senzace přinášející do pomalu skomírajícího rockového rybníčku svěží závan vzduchu. Úspěch však má i negativní tvář a může stejnou měrou dávat, jako brát.
The Ridders vznikli jako trojice nadaných a nadšených hudebníků. Patrik a Martin se znali už od dětství a Robina k sobě přibrali, jelikož k nim pasoval jako chybějící dílek skládačky. Právě on však jako první neodhadl cenu slávy, což vedlo k jeho předčasné smrti. Z trojlístku zbyla dvojice, kterou ovšem nadále oslabují především Martinovy problémy s alkoholem, takže se zdá, že s kapelou je nadobro konec a stane se z ní jenom další band zažívající trpký ústup ze slávy.
Martin miluje hudbu, ale nesnáší popularitu, která se s ní pojí. Vystupovat před lidmi je absolutně mimo jeho komfortní zónu, proto se před každým vystoupením otupuje alkoholem a už se ani nesnaží zastírat, že bez skleničky nedá ani ránu. Přirozeně se to propisuje nejen do jeho práce, ale také do mezilidských vztahů. Patrik se ho sice snaží držet nad vodou, ale moc úspěšný v tom není, stejně tak jeho přítelkyně Laura, která je už jenom krůček od toho, aby to s ním nadobro vzdala. Jediným světlým bodem jeho života tak zůstává malá neteř Dvika, kvůli níž se Martin snaží aspoň o zdání normálnosti, jakkoliv nemožné se to může jevit.
Román ukazuje fungování hudebního prostředí a zejména jeho odvrácenou tvář. Hlavní hrdina se musí vyrovnávat s démonem alkoholu, který ho postupně stahuje na stále hlubší dno, i s vnitřním rozporem ohledně hudby. Miluje její tvoření, ovšem nenávidí vystupování před lidmi, což se bohužel neslučuje s jeho kariérou rockera. Je vidět, že autorka má k hudbě blízko a dokáže velmi plasticky přetavit do slov koncertní vystoupení či hudební číslo z desky včetně pocitů, které to v hrdinech vyvolává, zbytek děje však poněkud stagnuje a visí ve vzduchoprázdnu. Románu totiž jako by chybělo to zásadní - téma a zápletka. Na téměř tři sta padesáti stranách je popsáno fungování kapely, zákulisí živého hraní i nastíněn osobní život muzikantů včetně jejich mnohdy komplikované minulosti, není ale jasné, co přesně se tím autorka snaží říct. Zůstává totiž rozkročena mezi příliš mnoho velmi rozdílných tematických i příběhových linek, které se ve výsledku topí samy v sobě a žádné není dám dostatek prostoru, aby mohla dominovat. Navzdory závažnosti otevíraných otázek tak působí vyprávění vyprázdněně. Navíc plave ve zvláštním vzduchoprázdnu, protože není místně ani časově blíže ukotveno, takže čtenář se může pouze dohadovat, kde a kdy se příběh odehrává.
Papírový struny jsou román s potenciálem, který však bohužel zůstal nenaplněn. Autorka si ukousla příliš velké sousto, takže přestože její popisy hudebního prostředí jsou velmi plastické a dovede perfektně zachytit atmosféru živých koncertů i nahrávacích sessions ve studiu, se zachycením těžších témat až tak úspěšná není. Viditelně se snaží do svého příběhu promítnout problematiku drog, alkoholu, rodinných traumat i toxického prostředí, jako by se však nedokázala rozhodnout, co z toho vypíchnout a co naopak upozadit, takže vyprávění hrozně klouže po povrchu. Příliš tomu nepřispívá ani rozvláčný styl, protože řada zajímavých myšlenek se jednoduše utopí v přehršle zbytečných slov a hyperpodrobných popisů. Je to trochu škoda, protože s větším důrazem na jednotící téma a zápletku by příběh mohl mít sílu, kterou v této podobě postrádá.
Tímto děkuju autorce za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře:
Okomentovat