Toskánské prázdniny

Itálie je a nejspíš zůstane mou celoživotní láskou a obzvlášť ráda mám oblast Toskánska. Po pár letech jsem se proto rozhodla vrátit právě sem a prozkoumat místa, která jsem při minulé návštěvě nestihla. Ale zatímco minule mi dělala společnost ségra, teť jsme na dámskou jízdu vyrazily s mamkou.

Tentokrát jsme využily toho, že se nabízely levné letenky do Pisy. To není až tak neobvyklé, právě sem se létá za pár korun dost často, nicméně mě Pisa stále tak nějak míjela, protože jako by pokaždé bylo nějaké jiné místo, kam se dá vyrazit spíš. Odkládat věci donekonečna je ale na nic, takže tentokrát už jsem výhodné nabídce podlehla a letenky koupila. Konec konců, Pisa může sloužit jako ideální výchozí bod.

Den 1. - 11. 7. Pisa

Naše cesta celkem tradičně začíná na pražském letišti. Tentokrát kupodivu ani neletíme ve vražedném nočním čase, nýbrž kolem poledního, tudíž nemusíme vstávat ve tři, abychom tu byly včas. Vzhledem k právě probíhající sezóně je tu sice rušno, ale fronta na bezpečnostní kontrolu postupuje vcelku rychle, takže po pár minutách už můžeme v bezcelní zóně pátrat po místě, kde si dát kafe. To je uprostřed léta trochu problém, jelikož občerstvení se snaží ulovit každý a kavárny tak praskají ve švech. Stačí však popojít až úplně dozadu u C gatů, kam už zase tolik lidí nemíří, abychom našly stoleček v relativně prázdném podniku. Kvalita kávy je tu srovnatelná s tou z dalších řetězců, takže je ve výsledku vlastně dost jedno, jestli sedíme tady nebo třeba v Costě.

O dvě latte a jeden malinový croissant později se přesouváme ke gatu a nasedáme do letadla, které, světe div se, letí na čas. V Pise přistáváme přesně podle plánu, najdeme stanici vlaku, což nedá s ohledem na rozlohu letiště moc práce, a z nádraží potom poklidnou procházkou vyrážíme na ubytování. Bydlíme v centru na nábřeží řeky Arno, takže je to zhruba patnáct minut chůze. Jedná se o klasický byt, který si někdo předělal na jednotlivé pokoje, aby tam mohl ubytovávat lidi, pro Itálii vcelku typické. Žádný přehnaný luxus, ale na přespání to bohatě stačí. Odkládáme tedy batohy, přezouváme boty a vyrážíme do ulic na první zběžný průzkum.

Pisa není vlastně zas až tak velká, respektive její historické centrum je velmi kompaktní a soustředěné primárně kolem Šikmé věže. Tvoří ho několik ulic a náměstíček, památky byste napočítali na prstech jedné ruky, možná dvou. Pochopitelně nechybí nějaká ta muzea a hromada kostelů, jinak je však Pisa typicky jednodenním městem, které bez potíží projdete za půl dne. Na druhou stranu tady panuje příjemně vřelá atmosféra a hlavně večer, kdy se město aspoň částečně vylidní, si můžete vychutnat zdejší uličky bez nepříjemných davů.

Tím, co turisty láká na Pise především, je zdejší proslulá zvonice, která se začala naklánět už v době, kdy byla ještě ve výstavbě. Pár let zpátky si dokonce vyžádala kompletní rekonstrukci a vyztužení, protože hrozilo, že se úplně zřítí. Katastrofě se však podařilo zabránit, takže dneska už zase slouží turistům, kteří mohou z jejího vrcholku obdivovat výhledy do kraje. A jelikož Pisa je v podstatě placka, je tu vidět skutečně doširoka. Osobně doporučuju načasovat si výstup spíše na pozdnější odpolední či večerní hodinu. V létě je tu otevřeno až do půl desáté (není-li řečeno jinak) a nebývá tu tolik lidí. Výstup nahoru vás vyjde na 20 euro a v ceně máte i sousední katedrálu, kam můžete zajít před i po návštěvě věže, je to čistě na vás. Lístky se dají koupit na místě nebo předem, pokud chcete mít jistotu, že se nahoru dostanete. Množství lidí je totiž regulováno a lístky si kupujete na konkrétní časový slot. I v sezóně se ale dají sehnat celkem bez potíží. Já je kupovala jenom s pár denním předstihem a rozhodně nebylo vyprodáno.

Výstup na věž patří k poměrně specifickým zážitkům, jelikož tím, že se naklání, je šikmé i schodiště vedoucí nahoru. A to tak, že jednu chvíli se opíráte o vnitřní a druhou o vnější stěnu. Tohle stoupání vám rozhodně dovede zamotat hlavu. Šikmá je i horní plošina se zvony, je však opatřena dostatečně vysokým zábradlím, takže pádu se bát nemusíte. My se nahoru vypravily až v osm večer, tedy hodinu před západem slunce o zlaté hodince, a byl to kouzelný zážitek. Pisa i toskánská krajina v mnoha odstínech zlaté, blankytně modrá obloha a klid, který skoro dojímá. Všeobecně mám západy slunce moc ráda a takhle seshora, kdy se jenom posadíte na schody a pozorujete okolí, mají o to větší kouzlo.

Den zakončujeme večeří a sklenkou červeného toskánského vína, protože co jiného než právě to si tady dopřát. A pak už zpátky na ubytování načerpat síly na další den.

Den 2. - 12. 7. Florencie

Být v Toskánsku a nenavštívit zdejší hlavní město by se dalo považovat za hrdelní zločin. Tím spíš, že Florencie je kolébkou renesance a je tady toho k obdivování skutečně hodně. Od kostelů přes muzea a galerie až po náměstí a spletité uličky. Už před pár lety jsem tu byla a mohla na sebe nechat zdejší kouzlo působit, pro mamku je to ale premiéra, proto sobotu strávíme právě tady.

Mezi Pisou a Florencií funguje velmi dobré vlakové spojení. Vlak jezdí každou hodinu, přičemž si v některých případech i můžete vybrat, jestli si připlatíte za express a budete na místě bez zastávek, nebo vám stačí osobák, kterému to trvá na místo trochu déle, ale je levnější. Ani v případě téhle varianty se ale nemusíte děsit, že byste na kolejích tvrdli dlouho, jelikož vás do cíle doveze za hodinu. Vystoupíte na nádraží Santa Maria Novella v centru a můžete rovnou začít s objevováním.

První zastávku si přirozeně uděláme právě u chrámu, podle nějž se nádraží jmenuje. Původní plán byl zajít dovnitř, ale kvůli mši je aktuálně pro návštěvníky uzavřen, tudíž pokračujeme do centra. Kdokoliv dorazí do Florencie si totiž nemůže nechat ujít zdejší dominantu, chrám Santa Maria del Fiore. Vstup dovnitř je volný, ovšem vykoupený čekáním ve frontě, která se táhne po celém obvodu katedrály. Ve výsledku to znamená klidně hodinu nebo dvě, možná i víc, zabitého času, který je nám trochu líto ztrácet. A protože lístky do kopule jsou vyprodané až do začátku srpna a na zvonici se dá dostat až v odpoledních hodinách, volíme taktický ústup do hlubin města.
Čeká na nás náměstí Signorie s Palazzo Vecchio. V jeho útrobách se nachází muzeum a můžete také vyšplhat na věž, která skýtá výhled na město. Lístky na dopoledne jsou taky vyprodané, ale mají nějaké na odpoledne, takže kupujeme ty, do muzea se nicméně dá jít rovnou, protože tam je kapacita větší. Pokud vás zajímá, co tu uvidíte, pak především nádherně zdobené prostory, za něž palác vděčí primárně rodině Medicejských. Pro milovníky historie rozhodně povinná zastávka. Vstup vás vyjde na 12,50 euro a totéž zaplatíte za vstup na věž. Výhled z ní máte na celou Florencii, přičemž nespornou výhodou je fakt, že se tu nebudete muset mačkat s mnoha dalšími lidmi. Vstup je totiž omezen na pár lidí, tudíž pokud ulovíte lístek, užijete si to tady v klidu a bez mačkání se. Jen pozor na počasí, v případě deště je totiž věž zavřená. To už ale trochu předbíhám, nahoru jsme se totiž drápaly až později odpoledne. Po prohlídce muzea došlo ještě na další památky.

Další oblíbenou turistickou zastávkou je Ponte Vecchio, kterému se dnes přezdívá Most zlatníků, jelikož právě ti mají po jeho okrajích své krámky. Původně tady ovšem sídlili řezníci. Přejít na druhou stranu je trochu boj, protože se tady pochopitelně chce projít každý, na což most není kapacitně stavěn. Pokud se tedy rozhodnete sem vypravit, psychicky se připravte na davy. Naštěstí na druhé straně dav znatelně prořídne, jelikož už je to stranou většiny místních zajímavostí. Můžete navštívit Palazzo Piti nebo zahrady Boboli, další památky však v bezprostředním okolí nečekejte. Nás tady čeká oběd, a to v Trattorii Boboli. Najdete ji kousek stranou hlavního turistického ruchu, od Ponte Vecchio je to asi desetiminutová procházka, ovšem rozhodně stojí za to si sem zajít. Vaří tady totiž lokální speciality, a to fantasticky. Zvítězí u nás těstoviny a sklenička chianti, po kterých si dopřejeme ještě kávu a dezert.

Odpolední program zahájíme procházkou kolem několika florentských kostelů, následuje výstup na věž Palazzo Vecchio a odsud cesta na ještě jinou vyhlídku. Pokud si chcete užít pohled na celé město, vylezte na Piazzale Michelangelo. Můžete to sem nahoru vzít přes růžovou zahradu nebo po schodech přímo od silnice, a i když je to trochu stranou centra, stojí to za to. Z výšky se před vámi totiž Florencie otevře jako na dlani. Jako odměnu za výšlap si dopřáváme limonádu s výhledem na město v místní kavárničce. Pochopitelně to tady není nejlevnější, ale tak už to s podobnými místy bývá, za výhled se připlácí. A jako bonus navíc k pohledu na město můžeme pozorovat také svatebčany, kteří si na vyhlídku přišli udělat fotky.

Jelikož se pomalu připozdívá, je čas se zvednout a vyrazit na vlak. Nikam vyloženě nespěcháme, takže si cestu zpestříme dalším potulováním v uličkách, zastavíme se v místní tržnici a teprve potom stočíme kroky k nádraží. Dá se sice do deště, ale naštěstí je to spíš přeprška a navrch nijak extrémní, takže zmokneme pouze přiměřeně.

V Pise na rozdíl od Florencie krásně svítí sluníčko a je akorát čas na večeři, proto si vybereme zahrádku jedné z četných restaurací v klidném dvoře a dopřejeme si večeři a sklenku toskánského San Giovese.

Den 3. - 13. 7. Lucca

Neděle se nese ve znamení dalšího cestování, tentokrát do pouhou půlhodinu jízdy vzdálené Luccy. O městě vím jenom to, že tady mají oválné náměstí a historické centrum stále rámované hradbami, přípravy podrobných itinerářů ale nikdy nepatřily k mým silným stránkám, jelikož se mnohem radši nechávám inspirovat tím, co mě osloví přímo na místě. Naštěstí si něco málo nastudovala i mamka, takže když spojíme síly, program se nějak vykrystalizuje.

První zastávka je jasná, Piazza dell'Anfiteatro. Jedná se o oválné náměstí, které kopíruje tvar někdejšího amfiteátru. Jeho pozůstatky byste stále nalezli v podzemí, povrch je však dnes o pár metrů výš než v dobách římské říše, nemluvě o tom, že poměrně dlouho tady byla klasická domovní zástavba. Náměstí je relativně nedávného data, vzniklo až v 19. století. Po jeho obvodu je spousta restaurací a kavárniček, ale my se jimi zatím zlákat nedáme a místo toho vyrážíme do ulic. Naším cílem jsou městské hradby o celkové délce zhruba 4 km, po nichž můžete obejít celé historické jádro. Počasí má ale na náš plán jasný názor, protože se dává do deště. Podle radaru se naštěstí jedná jenom o krátkou lokální přepršku, která by měla do hodiny přejít, takže se zatím uklidíme do kavárny Caffe Santa Zita. Je to tu poměrně malé, ale s příjemnou starosvětskou atmosférou a vynikajícími zákusky i čajovými sendviči.

Než se nadějeme, je po dešti, takže plán s návštěvou hradeb může pokračovat. Dnes je tady něco na způsob aleje či městského parku, který využívají hlavně chodci a cyklisté, nicméně rozhodně tu není nějak přelidněno. Navíc není nutné obcházet celé město dokola, pokud vyloženě nechcete, protože z hradeb se dá co kus cesty sejít, obvykle je to v místě někdejších bran. Tak to dopadne i u nás, protože zhruba v polovině cesty se rozhodneme sejít u katedrály sv. Martina a navštívit ji. Za vstup se platí asi 5 euro a interiér je krásný.

Jelikož tradicí už se staly vyhlídky, ani tentokrát do nemůže být jinak. V Lucce máte na výběr z více možností, ovšem jednou z nejzajímavějších je Torre Guinigi. Jako na většinu dalších italských věží musíte nahoru po svých, ovšem odměnou vám může být krásný výhled a také stín stromů. Na vrcholku věže se totiž už od dob jejího vzniku pěstují posvátné duby. Rostlinky se tady průběžně obnovují, takže narazíte na vzrostlé stromy i sazeničky. Jediné, co je trochu nepříjemné, jsou poněkud stísněné prostory vyhlídky, po nichž se pohybuje nadprůměrné množství lidí. Kapacita není nijak regulována, takže je to docela tlačenice a úplně klidné pokoukání na město si tu neužijete. Nahoru vás to vyjde na 10 euro.

Zpět na zemi se rozhodujeme ještě pro jednu poslední zastávku, a sice Palazzo Pfanner. Jedná se o městský palác, který nese jméno svých posledních majitelů, rakouských pivovarníků, kteří v Lucce začali vařit pivo, a nabízí k návštěvě především krásnou zahradu. V patře je potom ještě interiér bytu doplněný o lékařské nástroje z 19. století, což je ovšem jenom malá část někdejších obytných prostor. Na rozdíl od mnoha jiných památek je tady klid, jelikož dům leží stranou hlavní třídy, tudíž sem turisté zavítají spíš účelově než náhodou. Prohlídka vás vyjde na zhruba 10 euro.

Jelikož jsme v Itálii, je potřeba ochutnat místní gelato, takže poslední zastávka proběhne na náměstí v gelaterii s příjemným výhledem na jeden z četných zdejších kostelů. Pak už alou na vlak a zpět do Pisy, kde nás čeká už jenom večeře a sklenka vína.

Den 4. - 14. 7. Cinque Terre

Jelikož poznávat města a jejich památky je sice fajn, ale člověka to volá i do přírody, další výlet by měl být vyváženou kombinací obojího. Oblast Cinque Terre patří k turisticky nejoblíbenějším a nejnavštěvovanějším místům. Většinu sem láká malebnost bývalých rybářských vesniček, které se však dnes proměňují spíše v živé skanzeny, a možnost koupání, protože je tady dostatek různě velkých pláží. Pokud se sem rozhodnete vypravit, nejlepší variantou je pořízení tzv. Cinque Terre Card, která vás opravňuje 24 hodin využívat vlak spojující pětici vesnic s La Spezií a Levantem a vstupovat na zpoplatněné úseky stezek. Cena se odvíjí od sezóny, čím vyšší vytížení, tím je lístek dražší. Nejvíc zaplatíte o víkendech v sezóně, ve všední dny je to o něco levnější, mimo sezónu potom pochopitelně ceny ještě poklesnou. V létě každopádně počítejte s cca 30 eury za jeden lístek.

Náš výlet zahajujeme na nádraží v Pise, kde už čekají davy. Do La Spezii se dostanete pohodlně vlakem za cca hodinu dvacet. Jde to i rychleji některým z expresů mířících na Janov, počítejte však s výrazně vyšší cenou. Soudě podle množství lidí na nástupišti měla podobný nápad jako my zhruba polovina města a spoj praská ve švech, naštěstí se nám podaří ulovit místa, takže si můžeme v klidu sníst snídani a kochat se výhledy na toskánskou krajinu. V La Spezii nás potom čeká přestup a dalších dvacet minut ve vlaku. Tentokrát už bez výhledů, protože s ohledem na terén vede většina trati tunely. Spoje pendlující mezi La Spezií a Levantem postupně zastavují v každé z pětice vesniček, tudíž se můžete rozhodnout, do které vyrazíte. My to bereme pěkně od konce, takže začínáme v nejvzdálenější Monterosso al Mare, odkud se budeme postupně přibližovat zpět k La Spezii.

Pokud sem nejedete vyloženě za koupáním a chcete si užít i nějaké ty výhledy, doporučuju aspoň část trasy absolvovat po svých. První dva úseky jsou zpoplatněné, nicméně vstup na ně máte v rámci Cinque Terre Card, a údajně nabízí ty nejkrásnější výhledy na jednotlivé vesničky. A něco na tom bude. Jenom pozor, pokud se rozhodnete pro pěší turistiku, mějte uzavřené boty nebo alespoň takové, které pevně drží na noze. Vstup v pantoflích či žabkách je zakázán a mohli byste být dokonce pokutování. Vzhledem k náročnosti terénu to není nijak překvapivé.

Vystupujeme na nádraží v Monterosso a podél pláže se vydáváme na stezku. O tom, jak přesně trasa vypadá, jsem si předem nic nezjišťovala, což byla možná chyba, protože rozhodně nemůžete čekat poklidnou pobřežní promenádu. Jedná se o nefalšovaný hike se značným převýšením a stoupání následované klesáním je tu na denním pořádku. Svým způsobem to asi dává smysl, konec konců se musíte vyšplhat na útesy, je ale lepší se na to psychicky připravit. Určitě si vezměte něco na pití a v létě ideálně i klobouk nebo čepici, protože to tady umí docela pražit. První část cesty mezi Monterosso a Vernazzou je dlouhá přibližně 3,5 km, ovšem kvůli převýšení a členitosti terénu počítejte tak s hodinou a půl čistého času. Výhledy ale rozhodně stojí za to. Jak dlouho trasu půjdete, se navíc odvíjí i od vaší fyzičky. Pokud jste gaučový povaleč, který cvičení moc nedá, radši si vyhraďte víc času. I pro trénovaného člověka tahle trasa patří k těm náročnějším.

V závěrečném sestupu nás odmění asi nejikoničtější výhled na Vernazzu, která bývá označována za nejkrásnější z pětice vesnic, což je vidět na množství návštěvníků. Je tu hlava na hlavě a městečko praská ve švech. Pochopitelně se tady trochu pokocháme, ale abychom unikly ze všeho toho šrumce, radši pokračujeme dál po trase do Corniglii. Ještě předtím je však čas na krátkou zastávku na oběd, naštěstí přímo na trase a s krásným výhledem.

Druhý úsek měří podobně jako ten první, tedy zhruba 3,5 km, ale je o něco snazší. Pořád je tu hodně stoupání i klesání, ale celkový dojem z trasy je přece jenom příjemnější. Dokonce tady narazíte i na pár bufetů, kde se dají obnovit síly třeba nad sklenicí pomerančového džusu nebo něčeho trochu ostřejšího. Corniglia na vás vykoukne tak po hodince chůze, možná o trochu víc, záleží hlavně na vaší fyzičce. Je to jediná z pětice vesniček, která neleží přímo u moře, nýbrž na útesu nad ním, paradoxně má však jednu z nejkrásnějších pláží. Samozřejmě tu jsou davy, ovšem oproti Vernazze znatelně řidší. I tady se pokocháme, dáme si zmrzlinu a rozhodneme se, že dál už budeme pokračovat vlakem. To znamená sejít z centra po zhruba kilometrovém schodišti na nádraží a chytit si příští spoj. Pro extra lenochy tady jezdí autobus, nicméně krátká procházka ještě nikoho nezabila.

Vlaky mezi vesnicemi pendlují v pravidelných intervalech, tudíž nikdy nebudete čekat déle než půl hodiny. Úseky mezi vesničkami jsou navíc krátké, zdoláte je za pár minut. Jen počítejte s tím, že vlaky bývají narvané, takže se může stát, že občas budete stát na jedné noze, která ani není vaše. V Manarole je nádraží v tunelu a dalším tunelem se pak dostáváte do vesnice, podobně je to i v Riomaggiore. Jednotlivá městečka jsou si až překvapivě podobná - barevné domečky, úzké uličky okolo jedné hlavní nákupní třídy, spousta restaurací a kavárniček, přístav, pláž. Pokud byste chtěli obdivovat Cinque Terre z moře, máte tu možnost, jelikož se pořádají pravidelné okružní plavby na různě velkých člunech. Pohled z vodní hladiny musí být zase trochu jiný a neotřelý a třeba ho někdy v budoucnu vyzkouším, tentokrát jsme ale zůstaly na zemi.

Po prohlídce i poslední z vesniček se vlakem přesouváme zpět do La Spezii, kde nás čeká přestup na vlak do Pisy. A jelikož máme ještě spoustu času, okoukneme pár nejbližších ulic u nádraží a zastavíme se pro kávu v nádražním bufetu. Po příjezdu do Pisy nás už čeká tradičně jenom večeře a sklenička San Giovese za odměnu za dnešní výkon.

Den 5. - 15. 7. Pisa a Livorno

Čeká nás poslední den dovolené, který pochopitelně zahajujeme snídaní. Po všech předchozích dnech, kdy jsme se odbyly rychlou kávou a něčím na zub k ní na nádraží nebo cestou na něj, si tentokrát chceme užít pořádné jídlo. Kavárna, kterou jsem si vyhlédla jako ideální snídaňový spot, má zavřeno, takže se přesouváme o pár ulic dál do jiné, kterou místní také doporučují na snídaně a brunche. Je tu sice docela živo, ale stolek pro dva se najde, tudíž si můžeme vychutnat avokádové chleby a po jídle se přesunout do nepříliš vzdálené botanické zahrady.

Botanická zahrada v Pise je nejstarší v Evropě. Původně sloužila studentům medicíny, aby se tady učili o bylinkách a jejich účincích na lidské tělo, postupně byla zpřístupněna i široké veřejnosti. Pořád spadá pod univerzitu a její část je stále členěna na tak trochu lékařské sekce, v nichž vždycky rostou bylinky pomáhající s léčbou konkrétního neduhu, druhá polovina má však spíše charakter lesoparku. Není to tu příliš velké, ale nacházejí se tu krásná klidná zákoutí, dokonce je odsud vidět i Šikmá věž.

Po prohlídce botanické zahrady zavítáme k pozůstatkům římských lázní, jejichž původní účel už tady toho moc nepřipomíná, projdeme se ulicemi a po kávě se rozhodujeme pro výlet do čtvrt hodiny vzdáleného Livorna. Je to spíše znouzectnost, protože v Pise krom muzeí, do kterých se nám nechce, nemáme co víc objevovat.

Livorno bohužel příliš zajímavé není. A když říkám příliš, myslím tím vůbec. Z nádraží do centra jsou to zhruba 4 km, takže počítejte s delší procházkou, v centru toho ale ve výsledku moc neuvidíte. Můžete se podívat do přístavu a projít se po pobřežní promenádě na velkou, šachovnicově dlážděnou terasu, případně zavítat do zdejšího bazénu či na pláž. Z historického hlediska je to tady ale víceméně nuda, navíc se zdá, že tady chcípl pes, nepočítá-li člověk neustávající provoz. Aut je tady neskutečné množství, snad nejvíc, co jsme kde v Toskánsku za celou dobu potkaly. Tím pádem je to jedno z těch měst, které jsem viděla jednou a stačilo mi to. Aspoň si ale můžeme připsat solidních deset nachozených kilometrů.

Na nádraží si ještě dáváme limonádu, abychom se osvěžily, jelikož dnešní počasí připomíná regulérní tropy, a nasedáme do vlaku směr Pisa. Čeká nás poslední večeře, pro kterou si vybíráme Ristoro Pecorino jen kousek od Šikmé věže. Vaří tady výborně a navíc mají v nabídce vín moje oblíbené San Giovese, takže ideálnější místo pro rozloučení se s Toskánskem jsme si nemohly přát.

Den 6. - 16. 7. Návrat

Je tady den návratu do ČR a s ním spojené brzké vstávání. Letadlo nám totiž letí v půl sedmé, což znamená, že na letišti potřebujeme být nejpozději v pět. Letiště v Pise není velké, takže sem klidně můžete dorazit necelé dvě hodinky před odletem, v sezóně je to tu nicméně dost rušné. Rozhodně rušnější, než čemu odpovídá kapacita prostor. Pokud sem každopádně budete potřebovat dorazit takhle brzy, počítejte s tím, že sem nic nejede. V noci v Pise nefunguje MHD, tudíž máte dvě možnosti - svézt se taxíkem nebo se projít. My se rozhodujeme pro druhou variantu, jelikož to máme slabou půl hodinku pěšky, letiště je tady hodně v centru.

Navzdory brzké hodině tady už panuje čilý ruch, tudíž si vystojíme nekonečnou frontu v jediné otevřené kavárně, nakoupíme poslední suvenýry a pak už jen čekáme, až bude čas nastupovat. Naše letadlo naštěstí letí načas, takže v osm už vystupujeme na pražském letišti.

Toskánsko je a asi vždycky bude mojí italskou láskou. Miluju zdejší atmosféru, zdejší víno a celkově italskou kuchyni, tudíž si to tady vždycky užívám. A protože pořád ještě zbývá řada míst, která se tu dají navštívit, je mi jasné, že tohle rozhodně nebylo naposledy.