Othello

Autor: William Shakespeare
Překlad: Martin Hilský

Premiéra: 25. 6. 2025
Uvádění: Letní shakespearovské slavnosti

Režie: Braňo Holíček

Obsazení
Othello - Robert Mikluš
Desdemona - Sára Sandeva / Hana Kusnjerová
Brabantio - Jan Hájek
Cassio - Ivan Lupták
Jago - Jan Cina / Vojtěch Vodochodský
Emílie - Barbora Bočková
Roderigo - Antonio Šoposki
Dóže benátský, Montano - Jiří Panzner
První senátor, Gratiano - Ondřej Bauer
Druhý senátor, První pán - Jiří Kniha
Třetí senátor, Druhý pán - Jakub Albrecht
Bianca - Marta Dancingerová / Beáta Kaňoková / Hana Kusnjerová / Magdalena Rašilov
Důstojník, Posel, Herold - František Prachař

Délka představení: 2 h 30

Příběh známého benátského žárlivce letos ožívá v nové podobě na jevišti Letních shakespearovských slavností. Tvůrci se rozhodli výrazně krátit, což u Shakespeara nikdy není na škodu, v tomto případě se však možná i v důsledku toho z inscenace vytratilo nosnější téma. Trochu sporné je taky obsazení, které jenom umocňuje roztříštěnost celkové koncepce.

Děj hry se tradičně přesunul do podivného bezčasí, které by se klidně dalo zaměnit za současnost, přičemž označení Maur v tomto mikrokosmu nefunguje jako určení rasové příslušnosti, ale spíše jako členství v jakémsi gangu. Othello je neustále označován jako ten, kdo nezapadá, není však jasné, v čem ona odlišnost tkví. Pomineme-li výrazné tetování na pažích, vypadá stejně jako jeho okolí. Snad by mohlo jít o jakousi aluzi na japonskou jakuzu, s touto myšlenkou se však hlouběji nepracuje. Tvůrci se rozhodli stavět spíše na odlišnostech mezi drsným světem vojáků a zjemnělou politickou smetánkou, ani tady však nejsou úplně důslední, jelikož Jago je podle řeči jedním, ale podle kostýmu druhým, aniž by se někdo obtěžoval tento rozpor vysvětlit.

Scénografie je velmi jednoduchá, tvoří ji několikapatrová kovová konstrukce na bázi lešení, po níž a kolem níž se všechny postavy pohybují, kterou však vlastně pořádně nevyužívají. Nápad s vertikálním dělením scény je jistě dobrý, není však dotažený, protože režie jej vůbec nebere do hry. Herci po lešení vcelku bezcílně běhají sem a tam, o prostředí, v němž se nacházejí má divák jenom velmi povrchní představu a občas to vypadá, že konstrukce celé inscenaci a hereckým akcím spíš škodí, než pomáhá. Kostýmy nepůsobí úplně kompaktně, protože část z nich se vyznačuje vojenskou strohostí, zatímco ta druhá působí, jako by právě slezla z přehlídkového mola.

Asi největším problémem inscenace je, že vlastně nemá žádné téma. Respektive. Hraje se o žárlivosti a jejích zničujících dopadech, ale není to v jednadvacátém století přece jen trochu málo? Postavám schází hloubka, důvod, proč v příběhu vlastně jsou, a jejich představitelé, jako by neměli moc co hrát. Nebo spíš jako by se snažili naplnit nejzákladnější podstatu svého charakteru, ale tak nějak šablonovitě a povrchně. I jinak dobří herci tak bohužel sklouzávají do šedi průměrné nezajímavosti, a to v čele s Robertem Miklušem v titulní roli. 

O Miklušových hereckých kvalitách nemůže být sporu, jako Othello se však trápí. V jeho podání je Maur snad až příliš žoviální a nad věcí, po většinu času působí jako absolutní flegmatik, kterého nic nevyvede z míry a nad vším jenom mávne rukou, protože tomu nepřikládá váhu. Přerod v žárlivce ztrácejícího sebeovládání tak nedává smysl a plave na vodě, divák jednoduše nechápe, odkud se tahle nová poloha vzala, když nic v předchozím Othellově chování podobným sklonům nenasvědčovalo. Sára Sandeva jako Desdemona je herecky velmi slabá. Její výkon působí ploše, bezemočně. V půlce výstupů jako by jenom stála a odříkávala naučený text, v té druhé sklouzává do polohy kokety, jejíž chování vyvolává pocit, že flirtuje se vším, co se okolo mihne. Je otázkou, zda to jde na vrub spíše hereččině, či režijní interpretaci, ani v jednom případě však nejde o šťastné řešení. Kdo naopak svým herectvím snadno přesvědčí, je Jan Cina coby Jago, který se s úlisností hada točí okolo všech a jako obří pavouk si je namotává, dokud neuváznou v jeho sítích. Cinův Jago střídá polohu až dětské bezbrannosti a naivity, která probouzí důvěru a touhu ho ochraňovat, s odměřenou, cynickou krutostí, která nenechává nikoho na pochybách, jaké jsou jeho pravé úmysly. Zaujme také Jan Hájek v roli Desdemonina otce Brabantia, což je role nepříliš velká rozsahem, jíž se však Hájek zhostil velmi procítěně, dokonale přepíná mezi rozdílnými emocemi a jeho zoufalství je stejně nestrojené jako jeho spalující hněv.

Othello není vyložený propadák, jen nemá čím oslnit. Schází mu pevnější dramaturgická i režijní koncepce i přesvědčivější herecké výkony. Najde se tu několik velmi dobrých míst, která dovedou strhnout, stejně tak však pasáže, které působí zdlouhavě a postrádají hlubší smysl. Příliš nepřidává ani pojetí scény, které je víc na překážku než ku pomoci, nebo kostýmy, které toho o postavách mnoho neprozradí. Ano, určitě to mohlo dopadnout mnohem hůř, stejně tak to však mohlo dopadnout o poznání líp.